Dva umělci, dva muži, dvě tváře, dva herci. Japonec a Čech. Dva odlišné světy, které souzní v dokonalém porozumění. Z obou tryská síla, energie, vitalita. Vladimír Javorský, herec Národního divadla v Praze, a Yasunari Tamai, tanečník významné japonské skupiny vedené Minem Tanakou. Jejich pojetí Dona Quijota jako stále přítomného charakteru mnoha z nás nabízí nevšední zážitek. Don Quijote, Sancho Panza, Dulcinea i Rosinanta se míhají na jevišti jako naše vzpomínky.
Don Quijote z Hakušu v rámci Festivalu současného japonského divadla v divadle Archa zazářil jako překvapivé, originální a vyvážené představení a poukázal na blízkost zdánlivě naprosto odlišných a vzdálených kultur. Duet dvou sólistů. Každý mluví jiným jazykem, a přesto říkají to samé. Neskáčou si do monologů, stále se dokreslují. Dialog beze slov.
Přesná gesta Javorského, který se stává nejen hercem, ale i mimem a tanečníkem. Přesto promlouvá nejvíce svou tváří a gesty. Jeho japonský partner naproti tomu vypráví celým tělem – energie se v něm prolíná od krku po prsty na nohou. Pohyb jako by byl součástí jeho těla. Jeho Don Quijot přichází z Hakušu, z horské vesničky jižně od Tokia, z rýžových políček lemovaných modrou oblohou. Z kraje, kde se člověk navrací k závislosti na přírodě.
Výtečná práce s jednoduchými rekvizitami dodává všem postavám známého příběhu onu směšnou dojemnost, dojemnou dětinskost, dětinský zápal i zapálenou utopii. Tak jako se nekonečně mění funkce všech rekvizit – tříkolka, motyka, stůl, kniha, slunečník… znázorňují vše od koňské hlavy po větrné mlýny – tak se mění i herci. Postavy se volně střídají a prolínají, naplněné pocity nereálnosti, neadekvátnosti, nepřiměřenosti, nepochopení, nespravedlnosti i lítosti. Vládne jim však společná touha: plnit své sny a víru. To vše s nadhledem a ironií, s přechody do reálného světa.
Bláznivá jízda dvou přerostlých dětí na dětském kole či tříkolce zahajuje celé představení, během kterého je divákovi ponechán dostatek prostoru pro vlastní fantazii i způsob vnímání celého představení. Máte možnost se pouze skvěle pobavit, zachovat si nadhled a pohodlně sledovat vynikající výkony herců, nebo se ponořit hlouběji a inspirovat děním na jevišti.
Zkusit znovu věřit ve své sny a umět za ně bojovat i s větrnými mlýny.
Recenze psána z 8. prosince 2006
Mila
Za mě...ne. Nepohoršuje, ale je to za hranicí. Pro mě je klasika klasikou. Pokud nekdo chce jít touto cestou, tak ať…Labutí jezero aneb Co nejdál od pohádky