Možná to, co v životě potřebujeme, není odpojení od internetu či venkovní reality, ale naopak napojení na sdílení časoprostoru s ostatními. Alespoň tak si vysvětluje pojem žití v přítomnosti tým stojící za one-woman show s trochu tajnosnubným názvem Wonderland.

Čtyři stěny, černý drát volně visící od stropu, bílá krychle na podlaze a na ní v předklonu sedící, osamocená performerka, jež se automaticky stává středem všeho dění. Jakmile je sál plný, její drobná postava si stoupá a prosí o dobrovolníka z hlediště. Ten jí následně bere telefon a umisťuje jej někam, kde ho dle vlastního přání performerka „neuvidí, ale snadno najde“. Řekněme si upřímně: kdo by o podobnou službu alespoň párkrát za den nestál?

S telefonem z dohledu se tanečnice pouští do intenzivního všímání si sebe sama a svého okolí. Nejprve zkouší, co dovede její vlastní tělo. V hravé, dynamické sekvenci, která svou záměrně naivní přirozeností působí jako improvizace, pečlivě zkoumá rozsah každého kloubu a šlach. Jako u vytržení pozoruje své prsty na rukou, překvapeně táhne jednu nohu bezvládně za sebou, s otočkou o 360 stupňů si odstraňuje neposedný pramen z čela či nadšeně ohýbá hřbet v rytmu neviditelných mořských vln. Jako malé dítě bezprostředně reaguje na své objevy nadšením či rozčarováním, každý její pohyb vychází z toho předešlého.

Postupně se zaměřuje na své oblečení: šustící bundu, vzduchem plachtící kšiltovku, vrzající podrážku od bot a okolo pasu otáčející se ledvinku. V jejím podání se předměty zdají najednou naprosto neznámé, neokoukané a co do pohybu naprosto nepředvídatelné. Prostoduchá fluidita je klíčem k celé úvodní choreografii, která je jinak dokonale kalkulovaná. Performerka svým tělem vypráví tak výmluvně, jako bychom v prostoru nesledovali ji, ale její myšlenky křepčící v nesourodém reji. Prstem posouvá imaginární obrazovku dál a dál, nejen dlaň, ale postupně celá paže, trup a zbytek těla se stávají přirozeným prodloužením nepřítomného telefonu. Frustrace a úzkost z absence zařízení postupně roste a hra s vlastními tělesnými možnostmi a limity přerůstá ve hru s bezprostředním okolím. Teprve nyní vyplývá na povrch skutečný význam názvu inscenace. Nejde tu o wonder coby zázrak, nýbrž o údiv – nad obyčejnou každodenností, nad předměty v bezprostřední blízkosti, nad lidmi, kteří jsou kolem nás, a především nad sebou samým.

Po dobu bezmála sedmdesáti minut podává autorka a zároveň interpretka coby jediná účinkující vcelku obdivuhodný výkon, ten ovšem kvůli ne zcela jasnému režijnímu záměru místy bohužel narušují dramaturgicky hluchá místa. Charismatická Arnstein si o pozornost diváků nemusí říkat dvakrát, její civilní výraz, ve slovech i pohybech, dává představení punc autentičnosti. Její přívětivý, nenucený, a přesto v čemsi dominantní pohled zkrátka nelze ignorovat. Záměrně diváky uvádí do rozpaků a vtipkuje s nimi s drobným ostnem v hlase, jako by každé její slovo byla tak trochu výčitka, byť laskavá. I proto je emočně nejsilnějším okamžikem relativně krátká pasáž, v níž performerka strnule sedí na bílé krychli a cituje novinové titulky, některé šokující, jiné vyloženě úsměvné. Odosobněný tón hlasu, podobný unylé intonaci AI, podtrhuje celospolečenské znecitlivění vůči tragédii a podvědomé nutkání podvolit se lákavě znějícím clickbaitům. I přes všechnu její snahu se v určitých momentech zdá celková stopáž zdlouhavá, i když možná právě i takové poselství inscenace touží předat: jak dlouho člověk vydrží prostě jen tak být, bez nepřetržitého odvádění pozornosti jinam? Smutná pravda je, že dlouho ne, alespoň ze strany diváka.

První polovina díky solidně vystavěné taneční pasáži plyne z hlediska tempa daleko lépe, po chvíli ovšem kouzlo vědomého zpřítomnění omrzí. Část druhá pak vcelku prozíravě výrazně více pracuje s interakcí s diváky. Útržkovitě pojatý, epizodicky vystavěný narativ ovšem jako celek nedrží příliš pohromadě a chybí mu jednoznačné propojení, ať už do jednoty vizuální, nebo dramaturgicky logické.

Volba prostoru i jeho využití se přitom zdají oprávněné. Viditelná patina stěn i podlahy Eliadovy knihovny má specifický charakter a její úmyslné zviditelnění v inscenaci zhmotňuje působivou paralelu obnažení nitra, do něhož se Arnstein při své exkurzi do hlubin neustále připojené duše pouští. Tmavošedý kosmos kolem ní je nejprve pečlivě prozkoumáván a za pomoci diváků v závěrečné části nakonec společně zalidněn. Mezi holými stěnami působí drobná postava performerky v pestrobarevné péřovce, sportovních legínách a ošoupaných teniskách jako pěst na oko – trochu jako bílý králík, stojící na zadních nohách a úzkostlivě kontrolující čas na hodinkách, vypůjčíme-li si obraz z knihy Lewise Carrolla.

Tím odkazy na Alenku a její dobrodružství v říši divů rozhodně nekončí. Není snad internet takovým novodobým wonderlandem? V průběhu představení zní opakovaně otázka: „Co jsem to chtěla?“ Nezřídka, kdy se protagonistka, docela jako Alenka, v mluvených pasážích úmyslně ztrácí ve svých myšlenkových pochodech, odbíhá od tématu, motá se v absurdních spirálách, oklikou sama na sebe navazuje. A čas od času se zanoří do úzkostlivých kontemplací jako do králičí nory. Právě v okamžicích, kdy její slova zní téměř prázdným prostorem, získává její tělesný výkon na síle.

Některé konkrétní prvky vyprávění na druhou stranu působí vyloženě prvoplánově. Například opakované užití populárního songu Can’t take my eyes off you (Nemohu od tebe odtrhnout oči) funguje v kontextu mobilních telefonů jako povedená anekdota. Divácky vděčná a zábavná, ale jen jednou, maximálně dvakrát. S každou další iterací původní vtip postupně bledne, a když na píseň znějící z reproduktorů Arnstein posléze svádí čím dál intenzivnější boj sama se sebou a svou touhou podívat se na obrazovku svého telefonu, z původního nápadu už zbývá pramálo zajímavého.

Naopak nejnápaditější je část závěrečná, v níž protagonistka odhrnuje oponu vedoucí do prostoru za jevištěm. Otevřeně vyzývá diváky k opuštění svých míst, odložení telefonů do malých skládacích křesílek před miniaturu poklidně praskajícího krbu a k objevování tajů stísněného prostoru scény o pár desítkách metrů čtverečních. Zcela bez rozptýlení blikajících obrazovek a vyrušení zvenčí. Žertovná, a přitom neotřelá idea jakési „dovolené pro mobily“ vytváří v paměti skutečně nezapomenutelný obrázek. A kdo ví, třeba je to obrázek reality, která je ve skutečnosti daleko blíž, než si myslíme…

 

Psáno z představení dne 21. listopadu 2024, Eliadova knihovna, Divadlo Na zábradlí, Praha.

 

Wonderland
Koncept, performance: Sára Arnstein
Dramaturgie: Lucia Kašiarová
Asistentka režie a dramaturgie: Ana Nežmah
Scénografie: Eszter Koncz
Light design, technika: Matouš Ondra
Produkce a PR: Ufftenživot, Tereza Tomášová a Karolína Pepelanov
Foto: Dita Havránková
Grafický design plakátu a videa: Eszter Koncz a Jiří Šimek