Fashion – Kde a kdy je nahota in?

Celovečerní inscenace Fashion ilustruje módu jako aspekt lidské kultury. Na prázdném jevišti vidíme dům módy. Anebo co je to za prostor? Možná laboratoř, továrna, nemocnice nebo pracovní tábor. Možností je mnoho. Atmosférická hudba, která byla pro tuto příležitost složena, zve diváky do rituálního transu. Performeři jsou od začátku do konce přítomni na scéně a představují různé role: módního diktátora (odkaz na Karla Lagerfelda), vědce, manekýnky, dokonce i otroky industrializace. Zprvu jsou oblečeni do bílých trikotů. V průběhu večera je vystřídají za bílé kusy látky, šátky nebo průsvitné závoje, záleží na tom, co určí za trend módní diktátor oblečený do elegantního kostýmu a vypulírovaných polobotek s ostrou špičkou, který čas od času přejde důstojným a téměř hrozivým krokem jeviště. Mlčky rozdá pokyny a poté se opět vytratí. V inscenaci funguje jako hybatel dění, který má hlavní slovo, a všichni ostatní se před ním chovají podřízeně. Na jeho pokyn se performeři dokonce i svléknou a předvedou znásilnění.

Jevištní obraz doplňuje též velká projekce, která se tu a tam rozsvítí na zadní stěně a zobrazuje jeho tvář, chování, gesta a manýry v luxusní restauraci, u holiče nebo v salónu.

Nahota a míra zahalování je v inscenaci ilustrována nejen jako psychosociální faux-pas vázané na společenské konvence, ale i jako metafora čisté přírody. V naší společnosti se dost často setkáváme s názorem, že přirozenost našeho vlastního těla je chápána jako hřích. Inscenátoři se snaží zapracovat různé účely a aspekty módy a také ukázat, že nahota je náš přirozený stav a měli bychom ho umět přijmout. Což odkazuje ke stěžejnímu tématu inscenace. Tvůrci odmítají staletími zakořeněné vnímání módy jako morálního spasitele, který vede lidské ideje a chrání naši duchovní konzistenci. Pro tento etický účel je totiž kultura odívání příliš proměnlivá a nestálá.

Deset performerů ilustruje dichotomii kultury a přírody, která je nakonec přivedena ke kolizi s obrovským třeskem. Jeho důsledkem se všichni krom diktátora najednou nacházejí v jakémsi transu. Nejprve vidíme, že se pohybují jako loutky, pak jako roboti, což značí jejich naprostou podřízenost módním a společenským konvencím, které si všechny přítomné naprosto zotročily.

Celovečerní představení uzavírá závěrečná performance vysoké tanečnice, která se v závěru ocitne na jevišti sama nahá a pronese k publiku apelativní řeč.

Performance má symbolizovat volání po rasové, náboženské a genderové rovnosti. Předtím než se herečka úplně nahá postaví do stojky, vyzve všechny přítomné k účasti. Kdo chce podpořit toto vystoupení a myšlenku, má se chytit jejího nahého těla a pomoci ho držet ve stojce. Přibližně patnáct lidí, kteří ten večer tvoří celé publikum La Fabriky, se postupně přidává. Nakonec na jeviště přijdou úplně všichni, zapojí se a drží tanečnici za nohy. Postupně vyzvednou její nahé tělo nad své hlavy a drží ji ve vzduchu. A tímto závěrečným imerzivním kouskem představení končí.

Ačkoliv byl nápad na nahou ženskou performance s haptickou účastí všech dost radikální, mohl být i docela dobrý a působivý, nebýt poněkud násilného provedení a podceněného estetického účinku. Tento deficit byl tak markantní a narušil mé vnímání obrazu do té míry, že jsem se cítila nepříjemně zmocněně a subalterně. Nedokázala jsem ani analyzovat, ani plně procítit a užít si společný pocit humánní sounáležitosti a demokratické jednoty, která patrně měla být poselstvím tohoto komunitního aktu.

V inscenaci však musím vyzdvihnout skvělé herecké výkony. Performeři v obdivuhodné koncentraci vydrželi pohybově náročné, téměř dvouhodinové představení bez jediného náznaku slabosti nebo výpadku z role a jako mechaničtí manekýni zanechávali dojem nadlidí oproštěných od jakýchkoliv fyzických potřeb. Skvělá byla i práce se světlem, zvukem a hudbou. Oceňuji příhodné mixy klasické hudby s industriálními techno rytmy, které vhodně ilustrovaly mísení staleté konvence společenského a eticky korektního chování s novými trendy, které se však stále musí držet v zajetých mainstreamových kolejích, aby uspokojily pokud možno co nejširší poptávku a byly tak stále in.

Inscenaci by nicméně prospělo zhutnění jednotlivých scén. Valná většina předváděných obrazů obsahovala pomalé, sošné nebo robotické pohyby, které dobře zobrazovaly a ztělesňovaly identitu manekýnů a otroků. S nízkou entropií a malými proměnami dynamiky jsem však místy zažívala spíše než dialogickou zvídavost nepříjemný pocit vlastní nudy. Rozvláčnost jednotlivých scén s poměrně abstraktní návazností jedna na druhou znesnadňovaly vizuálně náročné představení usledovat. Tvůrci si zvolili zajímavé téma. Při další práci bych však doporučila méně ikonicity a ilustrativnosti a více indexových znaků a rytmických zvratů, které by přispěly k oživení zatím spíš statické inscenace.

 

Psáno z představení 24. června 2019, La Fabrika.

 

Fashion
Koncept, režie, scénografie, kostýmy: Sławek Bendrat, Dominik Krawiecki
Hrají: Mark Christoph Klee, Dominik Krawiecki, Charlotte Mclean, Valentin Markus Oppermann, Izabela Orleowska, Tomek Pomersbach, Marek Wieczorek
Choreografie: Sławek Bendrat
Dramaturgie: Dominik Krawiecki
Hudba: Valentin Markus Oppermann
Česká premiéra: 23. 6. 2019
Světová premiéra 18. 1. 2019