f.EMMA – Zpytování o (ne)vědomí

f.EMMA. Foto: Contemporary Theatre.

Autor Lucie Dercsényi

Na něm zahlédnete při usazení v hledišti zvláštního tvora, který se pohybuje mezi čalouněným křeslem, miskou vody stojící na vysokém podstavci, plastovou židlí, varnou konvicí a zrcadlem. Bizarnost dodává tomuto zjevení ošacení – latexové světlé kalhoty a zakuklení, kdy vidíte jen oči tajemné postavy a v duchu pochybujete, zda se za maskováním neschovává muž, ačkoliv v informacích k představení jsou uvedeny ženy. Na hlavě má navíc nepřehlédnutelnou pokrývku, béžovou šaškovskou čepici bez rolniček.

Přechází a svíjí se za doprovodu beatů, které jí nedávají klidu a neuroticky se propisují do tělesných tiků. Přítomnost tohoto „archetypálního Kašpárka“ (jak jsem si roli pro sebe pojmenovala) je zprvu viditelná jen divákům. Je však možné, že jde o ztělesnění moudrosti sepsané Victorem Sanchezem v Toltéckém orákulu, jímž se autorky v programu ohánějí (přesně se neví, zda Toltékové byli původní obyvatelé Střední Ameriky; vědci jsou pak k existenci etnika skeptičtí a na základě dochovaných pramenů nelze určit, zda kultura vůbec existovala).

Dívka Emma nezvaného hosta nevnímá, prochází kolem něj bez povšimnutí. Nejdříve sedí v křesle, telefonuje se svou máti a odráží její dotěrné otázky a nevyžádané rady – reaguje jako značně protivný, nevrlý teenager, vzteká se, odmlouvá a stěžuje si na nepořádek v bytě. Diví se, proč je v jejím příbytku tolik hlíny – tu po scéně rozsypává ona prapodivně vypadající bytost.

Slovo se váže na gesto a posturu, které Emma několikrát před zrcadlem repetuje. Ujišťuje sama sebe, že je v pohodě, a dodává si kuráže: „Uklidím hlínu, vypnu vodu, narovnám zrcadlo, obleču se, vezmu hřeben, zavolám mámě, ježiš, ta voda…“ Pohybová kompozice sama o sobě nestačí, autorky mají potřebu propojit akce se slovem, aby vše bylo jasné.

Až druhá půlka díla se více přibližuje tanci, nejprve zachyceném na zadní projekci a vzápětí předvedeném ústřední dvojící nacházející oporu ve fyzickém kontaktu, kdy je třeba vnímat změny těžiště, opory a ukotvení, pevný bod, od něhož se interpretky vydávají do dalšího průzkumu vzájemného sladění. Hudba Tomáše Kalaba jim poskytuje kromě rytmických pulsů také melodie, které jejich duet vede do finále, kdy zjišťujeme, že prapodivné stvoření je (po odhalení tváře a sundání kašpárkovské čepice) tanečnice Svatava Kobzová. Spolu s Kristínou Martanovičovou (Emmou) usedá do křesla a pomalu ve vás doznívá deklamovaný text: „Nebojte se toho, jak vysoko vyletíte! Létání je váš osud, copak to nevíte. Váš duch byl stvořen pro výšky.“

Dramaturgické a režijní konstelace se snažily na jednoduchou událost, jakou je zařizování bytu, naimplantovat filosofující přesah, jenž by vám zřejmě více objasnila četba zmíněné Sanchezovy knihy. Pochybnosti hrdinky o sobě samé v propojení s mýty zaniklé kultury, paralelně doplněné o hledání vlastního „já“ skrze rituál svázaný s přírodními živly, nastínily roztodivnou, nepříliš srozumitelnou intelektuální mixáž. Ze tří čtvrtin prázdné hlediště občas zašumělo chvílemi i smíchem, ale to, zda f.EMMA má být odlehčeně humorným, nebo vážně míněným zamyšlením nad banalitou, jakou je zařizování bytu, mi zůstalo záhadou. Vyslovené úvahy, jež vybízely k povznesení ducha k výšinám, se mi jevily s ohledem na předložené scénické pojetí jako poněkud prázdná klišé, falešně znějící fabulace, v nichž se divadelní magie nenávratně kamsi vypařila.

Psáno z premiéry 8. října 2021, Divadlo BRAVO!

f.EMMA
Námět, režie, choreografie: Vendula Poznarová, Linda Rančáková
Dramaturgie: Adéla Laštovková
Scéna, kostýmy: Veronika Moudrá
Interpretace: Svatava Kobzová, Kristína Martanovičová
Kamera, projekce: Tomáš Nováček
Hudba: Tomáš Kalab
Produkce: Natálie Matysková