Festival Nové generace: Závěrečný večer

V mikulášské atmosféře pražského divadla DISK se uskutečnil závěrečný večer festivalu Nové generace prezentující tvorbu nadějných choreografů. Jeho smyslem je poukázat na mladé studenty choreografie a pantomimy Hudební a taneční fakulty AMU, kteří jsou na počátku svého uměleckého rozvoje. Diváci tak mají možnost vidět novou generaci začínajících tvůrců.  Ihned při vstupu do prostor divadla jsou naše oči uchváceny snovou krajinou. Celá plocha jeviště je pokryta látkou pískové barvy, z níž vyrůstá zdánlivě nehybná bytost. Připomíná ztělesnění jakési božské entity zachycené v hlubinném rozjímání a tichém pozorování. Moment intimního rituálu, zkrátka něčeho, co by mělo zůstat smrtelníkům navždy utajeno, přináší na jeviště choreografka a interpretka Monika Částková. V choreografii Arvore  vytváří obraz na pomezí reality a fantazie; pouštní krajina tvořená sukní tanečnice je zároveň jejím předurčením, smyslem a životem. Pohyb tanečnice je rituálně pomalý. Soustředí se na detailní práci paží, jimiž zaříkává a ovlivňuje svět k obrazu svému. Nenadálým rozpažením paží do prostoru nabourává onu posvátnou auru a stává se ptákem letícím nad pustou, písčitou krajinou – zřejmě neblahé tušení, závan nějakého cizího narušení. Částková vytvořila vizuálně podmanivou kreaci, která překvapovala neočekávaným pohybem pod sukní. Divák dlouho luštil, jak jsou její pohyby řízeny. Nakonec vytušil, že pod „písečnou krajinou“ je ukryta další bytost. V závěru tanečnice tvoří rychlým trhnutím obrovské sukně mohutnou dunu šířící se celou krajinou. Vždy vyšvihne ruce nad hlavu a v napjatém očekávání vyčkává, až její modlitba dozní do všech koutů. Prudkými pohyby celého těla nabaluje obrovskou sukni a pod látkou se objevuje záhadné stvoření. Království se začíná smršťovat a naše pouštní bohyně ztrácí svou sílu. Jakoby ten zárodek nového života parazitoval na její vlastní životní energii. Choreografie je zakončena v dech beroucí tělesné torzi a bohyně vydává poslední výkřik. Pouštní království bylo zničeno. Druhou choreografií večera bylo dílo mladého tvůrce Pala Kršiaka s názvem 2. První věc, která ihned ze začátku choreografie nejvíce zaujme, je kostým. Tanečníci mají úzké, tělo obepínající dresy tělové barvy, na nichž jsou zvýrazněná žebra a páteř. Jak o svém díle choreograf sám v programu píše, jde o „lehce patetický a lehce sarkastický, předapokalyptický, wagnerovský duet muže a ženy.“ Choreografie balancuje na tenké hranici klasického akademismu a futuristické vize. Vyžaduje značné interpretační schopnosti, především výrazové a vnitřně intenzivní. Tanečníci Kristýna Němečková a Tomáš Červinka jsou bezpochyby vynikajícími tanečníky, nicméně přílišná strnulost a nejistota intepretace způsobila obnažení choreografické struktury na pouhopouhý pohyb bez hlubšího vyznění. Choreografie tak zcela pozbyla svého elementárního smyslu a potěchu z kafkovské atmosféry jinak slibný kus nepřinesl. Jako třetí se představila Helena Šťávová se svou choreografií Chiméra. Příznačně se Chiméra zjevuje na horizontu jeviště. Je oděna v černém, lehce blyštivém celotrikotu a působí tak na diváka jako přelud mysli a klamná vidina. Choreografka odkrývá prostor plný temných sil a stvoření, která se zjevují a zase mizí; ona sama je jedním z nich. Interpretační kvality Heleny Šťávové nelze zpochybnit. Její tělesná artikulace a přesnost dokonale vystihuje nestvůrný přelud. Je plazícím se hadem číhajícím na svou kořist, lvem dychtivě a dravě vrhajícím se do prostoru či divokou ženou bojující za své přežití. Hudba Jakuba Rataje zcela vystihla ráz choreografie a pohyb tak nebyl pouhým vykreslením hudebního doprovodu či naopak. Hudba byla přesně taková, jako ono stvoření pohybující se na jevišti – temná, dunivá a děsivá. Dle mého názoru vytvořila Helena Šťávová dílo hodné pozornosti a diváci se tak mohou těšit na celovečerní představení v podání začínající mladé umělkyně. Následovala choreografie Simony Machovičové Carmetra. Jejím partnerem byl Ladislav Cmorej a můžeme si vybrat, zda-li představoval mužného Escamilla, nebo dezertéra Josého; duet totiž byl parafrází známého příběhu z opery Georgese Bizeta Carmen. Lehce odlehčený a humorný duet znázorňoval flirt překrásné Carmen s pohledným mužem. Partnerská spolupráce a technická propracovanost choreografie byla značná a dvojice tak byla perfektním párem. Dílo bylo jistě odlehčením oproti předchozímu programu, nicméně ve výsledku choreografie působila jako pohybová etuda na milostné téma. To již bylo mnohokrát zpracováno a o to složitější je nalézt zajímavý, ale přitom duchaplný výrazový prostředek. Zjevná absence pohybového rozlišení obou postav a hlubšího choreografického sdělení zapříčinila rozpačitost výrazu, neurčitost choreografického záměru a celkové nepochopení předlohy slavné opery. Dalším velkým otazníkem byly kostýmy obou tanečníků. Podivné kreace připomínající Hvězdné války odkazovaly zcela k jinému kontextu a neměly co do činění s milostným duetem. Závěrečnou inscenací byl Kašpar choreografky Kateřiny Stupecké. Ponuré a tragikomické dílo autorky je psychologickou studií postavy nejen tohoto baviče. Kašpara ztvárnila přímo choreografka s nebývalou vnitřní intenzitou a zaujetím. V jejím úsměvu bylo něco děsivě bolestného, dekadentního a surového; těžko lze líčit slovy pocit, který ve mně vyvolal takové znepokojení. Dílo je zasazeno do tmavé atmosféry s bodovými světly na hlavní postavu. Kašpar vystavený na odiv publiku se snaží pobavit, avšak marně, protože diváci jsou příliš konfrontováni s jeho strastiplným osudem. Choreografka tak působivou parafrází nastavuje zrcadlo dnešní době a všem přítomným v publiku. I sám Kašpar má své vlastní zrcadlo; na jevišti se zjevuje stín, kašpar temna v podání Pavlíny Rézové. Pohybuje se pouze v zadní části jeviště a je zosobněním strachu a deziluze. Aniž by došlo k fyzickému kontaktu, obě postavy jsou v absolutním propojení a kašpar temna vyjadřuje nesmyslnost a prchlivost lidského života. Závěr choreografie je o to silnější, když usedá mezi obecenstvo; poselství této choreografie je více než zjevné – „Kašpara v sobě máme všichni. Jde jen o to, jak moc dovolíme, abychom se jím stali.“ Psáno z premiéry 5. 12. 2012, Divadlo DISK Praha. Arvore
Choreografie: Monika Částková
Interpretace: Monika Částková, Marie Janečková
Hudba: Vlastislav Matoušek, Ian Wood
Návrh kostýmu: Monika Částková
Realizace kostýmu: Lenka Částková, Miloslava Teplá 2
Choreografie: Palo Kršiak
Interpretace: Kristýna Němečková, Tomáš Červinka
Hudba: Richard Wagner
Kostýmy: Dominika Charousová Chiméra
Choreografie a interpretace: Helena Šťávová
Hudba: Jakub Rataj
Light Design: Jan Komárek Carmetra
Choreografie: Simona Machovičová
Interpretace: Simona Machovičová, Ladislav Cmorej
Hudba: Georges Bizet/Rodion Ščedrin – Carmen
Kostýmy: Martina Machovičová
Light design: Simona Machovičová Kašpar
Koncept a choreografie: Kateřina Stupecká
Interpretace: Kateřina Stupecká, Pavlína Rézová
Hudba: Elizabeth Hoffman, Yosuhiro Takenava
Kostýmy: Ha Thanh N.
Light design: Jan Komárek
Grafika: Ivana Antošová
Produkce: Matěj Halaš

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: