
První pohádkou byla efektní červená Karkulka. Dívka se prodírala tajemným lesem, který byl vizualizován dobře provedenou projekcí, a snažila se uniknout třem červeným přízraky. Scéna byla vydařená i díky nápadu s rozstříhaným plátnem, jímž tanečníci procházeli a za něž se mohli schovávat. Dynamická scéna pronásledování díky této „prolézačce“ dostala plastičtější rozměr. Když byla Karkulka dopadena a vysvléknuta z červeného kabátku (a tudíž i z postavy), projekce se začala pozvolna proměňovat a na scénu padaly šaty, ze kterých si měla dívka vybrat postavu příští.
Mezitím se pozornost diváků přesunula na Félixe Dumérila a Pamelu Monreale zosobňující africkou pohádku o červeném pírku. Chudý lovec neměl štěstí v lovení zvěře a on i jeho žena trpěli hlady. Jednou lovec potkal kouzelného červeného ptáčka, který mu věnoval jedno své pírko. Jeho uvařením měl manželský pár bohatou večeři. Ženě to ovšem nestačilo a tak zabila i onoho ptáčka, jehož pírka ale po smrti ztratila celé kouzlo. Tanečnice působila drsně až živočišně a scéna vaření pírka, během níž měla většinu času hlavu v hrnci,

Mezi pohádkami se ale objevovaly i scény méně fantastické, jako například videozáznam interpretů rozjímajících nad skrytým smyslem pohádek, což se neobešlo bez vtipných poznámek (během něhož jsme se třeba dozvěděli, že Karkulčina babička byla asi alkoholička, když jí vnučka musela přinést víno...). Jindy jsme se zase ocitli v muzeu pohádek, kde nás průvodkyně upozornila na exempláře, jako byl Popelčin střevíček, jablko, které otrávilo Sněhurku a tak dále. Všechno zaručeně originály.
Návratem k pohádce byla poslední scéna Šípkové Růženky a dvou princů, kteří byli skutečně docela nepoužitelní. Spící princeznu se snažili všemožně probudit, různě si ji předávali, tahali ji po jevišti i s její dlouhou sukní a jinak s ní manipulovali, ze spánku ji ovšem neprobrali. Namísto toho vedle ní sami usnuli.
Celé představení bylo velice dynamické a hravé, každý z interpretů byl výraznou postavou s charakteristickým projevem, jímž si získali diváky. Doslova kouzelná byla Misato Inoue v roli Karkulky i průvodkyně, Pamela Monreale zase se šarmem zosobnila drsnou „čarodějnici“. Ani tanečníci Félix Duméril a Michel Pascault nezůstávali pozadu svými pohybovými party a roztomile roztržitým herectvím. V jejich tanci byly rozpoznatelné klasické základy, choreografie se ale nesla v čistě současném duchu, často se zajímavými partnerskými vazbami. Funkčně působila v představení rovněž propracovaná, ale nevtíravá projekce a hudební koláž. Mukashi Mukashi zaujme svou estetikou a zároveň pobaví nepodbízivou formou široké spektrum diváků. Psáno z představení 29. 7. v divadelním prostoru Roxy/NoD.

Choreografie: Misato Inoue & Félix Duméril ve spolupráci s tanečníky
Tanec: Misato Inoue, Félix Duméril, Pamela Monreale, Michel Pascault
Hudba: Simon Ho
Editor hudby: Tobias Zürcher
Scéna: Jann Messerli / Sara Weingart
Kostýmy: Kathy Brunner
Dramaturgie B: Bettina Fischer
Koncept: Misato Inoue, Félix Duméril, Bettina Fischer
Fotografie: Christian Glaus
Video design: Peter Aerschmann