Po úspěšném prvním týdnu v Brně se do Prahy přesunul jubilejní desátý ročník mezinárodního tanečního festivalu, který pořádá občanské sdružení pro umění ProART. Tento festival sestává jak z pestré nabídky workshopů pro profesionály i laickou veřejnost (kromě tance je v nabídce například také herectví, zpěv, či hra na hudební nástroje), tak z večerních představení ProART Company a zajímavých zahraničních hostů. Letošní festival, respektive jeho pražský díl, byl zahájen vskutku unikátním představením, a to hned z několika důvodů. Jednalo se o nové přestavení známé izraelské skupiny Liat Dror Nir Ben Gal Dance Company s názvem Zen Dance, které ještě ani nemělo oficiální premiéru a hudební doprovod tvořily skladby české zpěvačky a muzikantky Ivy Bittové. Ještě před začátkem tohoto představení uvedla taneční skupina ProART ukázku nového díla JAN, jehož premiéra se připravuje na čtvrtek 1. srpna v divadle NoD a choreografii k němu vytvořil Nir Ben Gal, jeden ze zakládajích členů hostující izraelské skupiny. Martin Dvořák, Irene Bauer a Alena Pajasová,účinkující v této krátké ukázce, se pohybují repetitivními geometrickými pohyby v prostoru, vzájemně na sebe reagují spíše sporadicky pohledy a přebíráním určitých vazeb, to vše za doprovodu minimalistické hudby. Choreografie je inspirována historií plnou útlaku a boji proti útlaku, snaží se vyrovnat s bezprávím a především je věnována památce a odkazu Jana Palacha. Po několikaminutové přestávce již nastoupilo na scénu šest interpretů – tři muži a tři ženy –  izraelské taneční skupiny Liat Dror Nir Ben Gal Dance Company a tito za doprovodu meditativní skladby Ivy Bittové pomalu rozvinuli choreografii Liat Dror Zen Dance, která spíš než aby měla konkrétní námět, nechávala věci a pohyb klidně plynout. Dílo začalo sérií duetů, v nichž každý pár po svém intepretoval sekvenci plnou zajímavých zvedaček. Již od samého začátku vynikala individualita každého tanečníka jak v pohybu, tak ve výrazu a celkovém jevištním projevu. Přestože choreografie byla spíše abstraktní a nevyprávěla souvislý příběh, emoce vyjadřované interprety byly silné a opravdové. Jednotlivé části byly viditelně inspirovány právě skladbami Ivy Bittové, příkladem může být hned první milostná balada, která doprovázela duety vyjadřující různou škálu emocí mezi mužem a ženou. Tanečníci se vzájemně promíchávali a opět vraceli do původních dvojic. Určitým vrcholem partnerského tance v tomto díle byla pasáž, v níž si tanečníci v páru vzájemně vyměnili oblečení, aniž by ale přestali v až akrobatickém pohybu, během něhož po sobě vzájemně prolézali a přenášeli se. Vznikaly tak velice originální vazby i vtipné situace.
Poté již následoval posun od párového tance k více individualistickému projevu, který měl rovněž svoje charakteristické kouzlo, opět byla uvedena jedna variace šestkrát jinak. Dílo bylo ukončeno stejným obrazem, jenž byl v jeho počátku: tři páry stály v řadě vedle sebe, ženy v předu se vlnily v pomalé až svůdné vazbě, silní muži tančili za nimi svůj part plný skoků a nakonec všichni společně prostě a jednoduše odkráčeli do zadního plánu jeviště.
Přes nesporné interpretační kvality působili tanečníci i svou fyziognomií spíše civilně, na jejich projevu a pohybu nebylo nic vyumělkovaného či strojeného. Právě díky tomu mohl působit jejich výkon na diváky upřímně a hluboce, je to něco, s čím se může každý ztotožnit. I když choreografie Zen Dance se zřejmě stále vyvíjí, zhlédnutí tohoto představení bylo pro české publikum jak v Brně tak v Praze jistě pěkným zážitkem. Zároveň se tím prokazuje výjimečné postavení izraelského tance i propojení mezi Izraelem a Českou republikou, jehož rozvoj na poli umění je velmi přínosný. Zen Dance
Choreografie: Liat Dror
Hudba: Iva Bittová
Tanec: Shiri Teicher, Shiri Bar On, Michal Arazi, Yair Lisaey, Avital Ifargan, Eliran Silver Psáno z představení 28. 7. 2013 v divadelním prostoru Roxy/NoD.