Folds of Touch – Když mládí touží a stáří vzpomíná

Folds of Touch. Foto: Archiv Pocketart.

Inscenace Folds of Touch je natočená na jevišti divadla Venuše ve Švehlovce, všechny obrazy mají velmi silný a expresivní projev. Každý z nich stojí na jiném herním a pohybovém zadání, všechny však sjednocuje společné téma: vybavování si zdánlivě zapomenutých vzpomínek a pocitů.

Za doprovodu pomalých, jímavých až melancholických klavírních tónů sledujeme v úvodní scéně čalouněné křeslo ve starém obývacím pokoji s dřevěným nábytkem. Kamera přibližuje československé známky, babiččina rudě namalovaná ústa. Slyšíme šustění papíru, když babička (Jaroslava Pocková) rozbaluje ručně psané dopisy.

Dopisní obálky a pohlednice provázejí celý film. Tu je detailní záběr na jejich strukturu, tu jejich hejno letí vzduchem a odlétající ptáci evokují mizející vzpomínky. V nostalgickém obrazu se vracíme do babiččiných vzpomínek na mládí. Z nich se vynořuje osmiletá dívka (Matilda Maio) v bílé vrstvené baletní sukni, točí se a usmívá. V kontrastu krásného uhlazeného stáří pozorujeme mladistvou bílou labutí sukni ležící na černé taneční podlaze.

Klavírní doprovod zrychluje, ze tmy se vynoří více nohou a našlapování bosých chodidel se transformuje do systematických tanečních kroků. V přední řadě vystupuje Sabina Bočková, za ní se v jedné linii seskupují ostatní tanečnice oblečené do bílých kalhot a delších sak černé, bílé, šedé nebo šedomodré barvy, které vytvářejí elegantně ležérní vizuál. V první taneční etudě ženy synchronně schovávají hlavy do dlaní, společně předvádějí sehranou sestavu gest a výrazů a doprovází tak reprodukovaný záznam babiččina dialogu nejspíše s její vnučkou: „To bylo furt vole. Vole. No to je nepochopitelný. To já bych nikdy neřekla teda. Ale, nejsem na to zvyklá. Ale. Někdy mě to i rozesměje. Protože voni třeba v jedný větě řeknou i dvakrát vole.“

Hovor se ztrácí, ženy pokračují v tanci, každá však provádí svůj samostatný pohyb. Hudba je temnější a přechází do hučení. Z nesourodých hluků vystupuje zvuk autobusového motoru. Babička, oblečená do elegantní tyrkysovo-modré blůzy a stejně barevně sladěné dlouhé sukně s volánky, sedí na zádech Sabiny klečící na všech čtyřech jako na autobusové sedačce. Ostatní stojí kolem, napůl předstíraně toporně, napůl imaginárně balancující u tyče v autobuse kodrcajícím se Prahou. Ozve se oznamovací znělka zastávky: „Kloboučnická, příští zastávka Pod Jezerkou.“ Holčička třímá v ruce dopisní obálku, jede na návštěvu k babičce. Slyšíme pravidelné smyčce v crescendu, vidíme pomalé kroky, babička usedá na namodrale tyrkysovou dřevěnou židli ve stejné barvě jako její šaty. Na stolku jsou dva staré šálky. Holčička s babičkou z nich pijí a odkládají je. Klid a mír se rozprostírá všude kolem nich, stáří a dětství splývá v jedno – jako by čas neexistoval.

Zajímavým momentem filmu je náhlé ztišení hudby a přeměna harmonie i rytmu v doprovodnou změť zesilujících zvuků. Do ženského kolektivu vstupuje muž (Roman Zotov-Mikshin). Nejprve se v zrcadle odráží vyholená hlava a obličej, poté kamera naznačí obléknutí kabátu, urovnání límce a nasazení klobouku. Mishkin se chystá k odchodu na nádraží a hluky přechází do zvuků odfukujícího vlaku. Ačkoliv stojí tanečník pořád na stejném místě, významově se přemístil. Stane před ženami, které ho nepřestávají fascinovaně pozorovat. Oblečen do hnědého saka, bílých kalhot a bot začíná neznámý příchozí tančit na místě, vlnit se, kroutit a předvádět předimenzované pohyby i gesta. Všechny tanečnice i dívenka se smějí, částečně rozpačitě a stydlivě, částečně pobaveně a přezíravě.

Rozezní se rytmické tleskání a stepování, postupně se do rytmu přidává poklidná hudba. Sledujeme všech šest dam, které sedí nebo stojí kolem babičky. Všechny pomalu tleskají a vzhlíží vzhůru nebo své oči soustředěně upínají kamsi do neznáma. V závěru této etudy jedna po druhé roztáhnou ústa do velkého úsměvu, jako by je ovládala neviditelná čarohra. Pohledy se upřou kamsi bokem a výrazy tváře se proměňují do širokého spektra emocí – údivu, zklamání, znuděnosti, pobavení, fascinace, prozření, dojetí, euforie, zmatku, pohoršení i znechucení –, jako by v mladých ženách vířila divoká skrumáž citů. Celý expresivní výjev doplňuje babička klidně sedící uprostřed všech přítomných. Ladně a lehce pohybuje rukama a zápěstími do rytmu klavírního jamu.

V závěrečném statickém záběru vidíme muže i ženy ležící na tmavé podlaze obklopené světlými dopisními obálkami – intimně tajemnými zprávami z minulosti. Tajemství mezi ženami a mužem zůstává nerozluštěno.

V úplném závěru se plátno setmí a za doprovodu klidného, pomalého klavíru doplněného zvonkohrou sledujeme v zadní části jeviště tančící babičku – starou dámu, která se pomalu otáčí v mladistvé baletní sukni. Celý obraz se vrací k původní reminiscenci. Holčička babičku pozoruje, pak zavře oči. Dochází k propojení babičky s holčičkou. V rozjímavém obraze vystupuje expresivní kontrast černé a bílé – starého a nového, přítomného a minulého. Jako přízrak ze snu se bíle nasvícená babička pomalu otáčí v harmonickém retro obraze do ztracena.

Taneční film Folds of Touch přináší vzpomínkový příběh choreografčiny babičky doplněný dynamickými tanečními scénami. Kamerové záběry s důrazem na detail umožňují divákovi ponořit se do imaginárního světa vlastních vzpomínek a pocitů. Interpretky precizním tanečním i hereckým provedením demonstrují v jednotlivých tanečních obrazech sdílené city a emoce. Babička, holčička i mladé tanečnice odrážejí v tvářích, pohybech i gestech specifickou životní zkušenost své generace. V každé scéně uzavírají pomyslný kruh důvěrnic, aby nakonec zjistily, že každá si nejlépe poradí sama.

Snímku by se zdánlivě dala vytknout předvídatelnost – závěrečný obraz se vrací k úvodnímu. Tento oblouk však odůvodňuje abstraktní formát tanečního filmu vycházející z reminiscencí postav. Volné plynutí retrospektivního příběhu, kontaktní improvizace i synchronní skupinový tanec vyjadřují rituálnost života a jeho každodenní koloběh. Efektivní a účelné spojení tance s ruchy, zvuky, meditativní i rytmickou hudbou symbolicky propojuje minulost s přítomností – bezstarostné mládí se stářím upínajícím se k vzpomínkám.

Psáno z on-line premiéry tanečního filmu uvedeného 28. dubna 2021.

Folds of Touch
Koncept a choreografie: Johana Pocková
Kamera a střih: Barbora Johansson
Hudba: Martin Tvrdý
Interpretace: Jaroslava Pocková, Matilda Maio, Sabina Bočková, Inga Zotova-Mikshina, Pavla Vařáková, Barbora Rokoszová, Roman Zotov-Mikshin
Light design: Robert Štěpánek
Světla: Karlos Šimek
Poděkování: Daria Chernyak
Premiéra: 28. 4. 2021 (on-line)