Holoubek, Musica Slovaca – Českost zachycená v hudbě a tanci

Holoubek (Pražský komorní balet). Foto: Serghei Gherciu.

Autor Lucie Dercsényi

Jestliže Pražský komorní balet (PKB) dlouho hledal způsob, jak udržet a navázat na Šmokovu tradici, s premiérou Kytice Petra Zusky (2019) chytil druhý dech a nepropásl šanci obhájit svou ohroženou existenci nejen uváděním nových produkcí, ale i návratem ke kořenům. V současné rozkolísané době našel jistotu v zaměření na interpretační kvalitu a v důrazu na prezentaci českých umělců, jejichž způsob práce a vybraná témata neznamenají revoltu proti všem a všemu.

Návrat do nitra a hloubi lidských duší se naopak odvíjí cestou smířlivou a uhlazenou, kdy muzikalita a vizualizace hudby v naraci či abstrakci je mottem, kterého se dramaturgický výběr PKB v poslední době pevně drží. A samozřejmě se nezapomíná ani na humor, spíše ten černý, který zůstává esencí pár děl na repertoáru. Do poloviny března je možné vidět některé z opusů online, mezi nimi i choreografie natočené v prosinci loňského roku v Divadle na Vinohradech. Nedobrovolné zastavení činnosti tak přineslo své ovoce – mimo jiné plné soustředění na realizaci záznamu a reinscenaci dvou Šmokových choreografií (dostupné zde: https://www.mall.tv/kulturazije/prazsky-komorni-balet-holoubek-a-musica-slovaca-12-2-2 ).

Jako první zní Holoubek, jedna ze čtyř symfonických básní na motivy Kytice K. J. Erbena. Kompozice konvenuje se Šmokovým tvůrčím naturelem a záměrem transformovat hudební předlohu vycházející z rytmického základu Erbenových veršů do taneční podoby (premiéra 1992). Choreograf vycházel ze čtyř velkých oddílů skladby (smutečního pochodu, setkání vdovy s panicem, svatební scény, tragického závěru) a dodal baladickému ladění důležitý kontrapunkt, když příběh ženy/vdovy zasadil do období masopustního veselí. V počátku sledujeme retrospektivu jejího činu, kdy otráví svého muže, jenž v bolestech umírá. K vystižení hudebních akcentů a závažnosti okamžiků stačí náhlé zvednutí tanečnice ze židle, pro výpověď protagonistů není třeba velkých gest a prvky nabitých variací.

Na scénu vtrhne rej maškar, mezi nimi postava na špičkách – holoubek s maskou smrtihlava. Bezstarostnost víření je jen zdánlivá. V hudbě a výjevu vdovy sedící za stolem se smrtelně bledým mužem, kterého sprovodila ze světa otráveným nápojem, visí totiž cosi zlověstného – špatné svědomí, které nešťastnici pronásleduje v myšlenkách a jež zpřítomňuje postava smrti s kosou a holoubek. Jeho akce doprovází žalostné vrkání – hra dvou fléten, harfy a hoboje –, které nedává hříšnici spát. Motiv prokletí se prolíná hudbou i tancem nejen ve vážných momentech, ale i při svatebních oslavách.

Choreografie slouží naraci a hudbě, je její součástí umocňující vyznění díla v obrazném vyjádření. Vedle náročných duetů vdovy s jejími muži, do nichž Šmok vložil naléhavost, smyslnost, spalující milostnou touhu i touhu po klidu a odpuštění, jsou důležité drobnokresebné momenty; jako například ženino pohlazení ostří kosy nebo eroticky podbarvené doteky milenců opojených vzájemnou přitažlivostí. Šmok netíhl k pohybové přebujelosti, pracoval s oblými i lomenými liniemi, s přímočarými gesty a postoji vypovídajícími o prožívaném vnitřním rozkolu. Ve scéně, kdy hrdinka padá do vlnící se látky, našel stejnou katarzi plnou smíru a vykoupení jako skladatel.

Dvořák v Holoubkovi dosáhl vrcholu instrumentačního mistrovství a Šmok se v něm dotkl vrcholu svého choreografického umu v dramaturgicky pevně sevřeném divadelním tvaru. Jeho vizi se podřídil i scénický návrh, zasazený do divadelního prostoru ohraničeného vzadu plotem, před nímž stojí stůl s bílým ubrusem, na něm hrnek, po stranách dvě židle. Úspornost svědčí i světlému ladění kostýmů, jednoduchému střihu ženiných šatů, pánských kalhot a halen – při svatbě bělost oděvu hlavních aktérů oživují žluté, modré a červené fábory poletující jako symbol radosti mezi maškarami ve volném ošacení, s různě tvarovanými pokrývkami hlav vyvedené v jemné škále barevných odstínů.

Dvacetiminutový Holoubek vyžaduje vnímavé a soustředěné interprety. V aktuálním obsazení je v evidentně pečlivém nastudování našel. Vedení Kateřiny Dedkové-Frankové při zkouškách naslouchala Linda Svidró a v postavě vdovy prožívající lásku, nenávist a pocit viny, zúročuje svou taneční a výrazovou vyzrálost. Bolest i vášeň lze vycítit z celého těla, výrazu očí, tváře, pohlazení, doteku partnera. Linda Svidró nešťastnou bytostí je, nic nehraje… Jistotu vykazují také další tanečníci. Aleš Krátký coby Muž/Umrlec, aniž se soustředí na technické provedení vazeb, bezděčně vypráví o svém neodvratném konci. Dominik Vodička představuje mladický elán, lehkomyslnost, s níž podléhá milostné a živočišné rozkoši svádějící ženy. Iveta Krmelová jako jediná tančí na špičkách, které ji vydělují z masopustního reje jako metaforu (holoubka) ženina špatného svědomí. Zmínění interpreti mají velkou zásluhu na silném zážitku, který záznam zanechává i díky citlivé, profesionální péči věnované práci kamer a režii.

Šmokova muzikalita je zřetelná i v další, sedmiminutové skladbě Musica Slovaca (premiéra 1983). Její autor Ilja Zeljenka (1932–2007) se inspiroval dvěma žatevními písně z Čičman a Dolného Vadičova. Stejně jako do předchozí choreografie i do tohoto rozverného, tklivého duetu prosakují prvky folklóru (držení paží, cifrování). Jasně, nenásilně, přirozeně jsou zakomponovány do taneční textury, jejímž vodítkem jsou zpěvnost hudby a pocity, které vyvolává.

Mladičká Oldřiška Neumannová v roli dívky hostuje, cítí hudbu a noří se spolu s Daliborem Lekešem spontánně do choreografického víru. Oba měkce sklouzávají po zemi, zvládají partnerskou práci v přízemních polohách, aniž by vypadli ze svých rolí. Tancem vyjadřují to, co nejde vyslovit. Zachycují něhu, laskavost a hravost, tancem hladí i mezi sebou koketují. Také jednoduchý šat (dívka se šátkem na hlavě, hoch ve volných kalhotách a košili) odkazuje ke Šmokově zdroji – folklóru. Na něj ve své tvorbě Šmok nezapomínal, byl si vědom, že je přidanou hodnotou, která dává vyniknout unikátnosti jeho děl. Je namístě, že právě tyto kvality PKB neopouští a navrací do svého programu cenné kousky české novodobé taneční historie.

Psáno ze záznamu, dostupném na Mall.tv do 14. března 2021.

Holoubek
Hudba: Antonín Dvořák
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Asistent nastudování: Igor Vejsada
Kostýmy: Petra Lebdušková podle původních návrhů Věry Mejtové
Scéna: Petra Lebdušková podle původních návrhů Milana Čecha
Premiéra: 30. 5. 1992
Obnovená premiéra: 23. 10. 2016
 

Musica Slovaca
Hudba: Ilja Zeljenka
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Kostýmy: Jan Dušek
Premiéra: 16. 11. 1983
Obnovená premiéra: 23. 10. 2016