Divadlo Duncan Centre uvedlo ve dnech 10. a 11. prosince 2012 premiéru choreografie Hon na lišku nově vzniklé taneční skupiny EKS. Toto nové uskupení mladých umělců je tvořeno bývalými absolventy konzervatoře Duncan Centre Kateřinou Blažkovou, Markétou Kuttnerovou, Sabinou Novotnou a Pavlou Vařákovou; choreografického vedení se ujal Ondřej Krejčí. Jejich společným zájmem „je nalézt symbiózu mezi tancem a ostatními uměnovědnými obory.“
Divák se při příchodu do divadla ocitá ve velkoměstě. V pozadí jeviště je umístěna instalace znázorňující panorama vysokých mrakodrapů. Na jeviště vbíhají čtyři tanečnice, ale pouze jedna z nich zůstává osvětlena, ostatní jsou skryty. Jedna z tmavých postav přistupuje blíže a začíná ovládat její výraz v obličeji. Stává se loutkou, snadno ovlivnitelnou a zranitelnou. Choreografie promlouvá o člověku, který je ztracen ve víru dnešní civilizace. O člověku, kterého lze snadno manipulovat a který se nechá jednoduše strhnout davem. Stejně tak návrh kostýmů vyjadřuje tuto myšlenku – všechny tanečnice mají bílou košili a černé kalhoty, nejsou od sebe nijak rozpoznatelné, jsou jedněmi z mnoha.
Scéna se znenadání proměňuje v pohyblivou šachovnici. Jedna tanečnice na šachovnici zůstává a snaží se balancovat na zdánlivě pohyblivém povrchu. Ostatní tanečnice ovlivňují pohyblivost plochy pomocí jakéhosi červeného kruhu. Když do něj vstoupí, šachovnice se přestane hýbat. Poté přichází obraz, kdy jsou všechny tanečnice uprostřed jeviště ve světelném ringu. Ring je křižován světelnou projekcí; jako by tanečnice byly zaměřovány hledáčkem nějakého střelce, kterému se snaží všemožně vyhnout. Obrazy se i nadále proměňují do různorodých scén, kdy jsou tanečnice stíhány, ovlivňovány a jejich pohyb je tak determinován různými způsoby. Musí být pozorné, bystré a hlavně rychlé. Dění na jevišti připomíná hon na divokou zvěř.
Projekci v tomto představení řídil Lunchmeat – Jakub Aeldryn ve spolupráci se světelným designérem Františkem Fabiánem. Celá plocha jeviště tak fungovala jako interaktivní promítací plátno. S velice zdařilými obrazy však neladila hudba skladatele Philipa Reinera Ovenberga, členěná na jednotlivé části, které nebyly propojeny žádným výrazným prvkem. Jednotlivé tanečnice přicházely, předvedly svá sóla a následoval jejich odchod. Kontinuita představení tak byla narušena a roztříštěna.
Pohyb tanečnic zůstal neodlišen a nespecifikován. Zřetelné bylo jeho omezení okolním prostředím. Jakkoliv respektuji a podporuji zájem tohoto nového uskupení o vzájemnou spolupráci jednotlivých druhů umění, postrádal jsem aspoň základní prokreslení jednotlivých postav; i v obrovském světě, kde je člověk vláčen novodobou civilizací, je každý jedincem s určitými kvalitami. V této inscenaci byl kladen důraz zejména na práci s projekcí a pohybová složka tak byla zanedbána a nerozvíjela se.
Zajímavé je však užití ženského symbolu v choreografii, vytvořenou Ondřejem Krejčím pro čtyři ženy, které jako by pronásledoval. Pokud si připustíme tento rozměr, pak choreografie může být moderní parafrází Kladiva na čarodějnice s pomocí novodobých prostředků, avšak také může zobrazovat sílu ženského elementu a jeho zdánlivou křehkost oproti chladné technice.
Psáno z premiéry 10. prosince 2012 v divadle Duncan Centre.
Hon na lišku Koncepce, choreografie: Ondřej Krejčí Tvorba a tanec: Kateřina Blažková, Markéta Kuttnerová, Sabina Novotná, Pavla Vařáková Supervize: Petra Hauerová Hudba: Philip Reiner Ovenberg Projekce: Lunchmeat – Jakub Aeldryn Světelný design: František Fabián Grafický design: dip Produkce: Barbora Gallová Premiéra: 11. 12. 2012
Divadlo Duncan Centre uvedlo ve dnech 10. a 11. prosince 2012 premiéru choreografie Hon na lišku nově vzniklé taneční skupiny EKS. Toto nové uskupení mladých umělců je tvořeno bývalými absolventy konzervatoře Duncan Centre Kateřinou Blažkovou, Markétou Kuttnerovou, Sabinou Novotnou a Pavlou Vařákovou; choreografického vedení se ujal Ondřej Krejčí. Jejich společným zájmem „je nalézt symbiózu mezi tancem a ostatními uměnovědnými obory.“
Divák se při příchodu do divadla ocitá ve velkoměstě. V pozadí jeviště je umístěna instalace znázorňující panorama vysokých mrakodrapů. Na jeviště vbíhají čtyři tanečnice, ale pouze jedna z nich zůstává osvětlena, ostatní jsou skryty. Jedna z tmavých postav přistupuje blíže a začíná ovládat její výraz v obličeji. Stává se loutkou, snadno ovlivnitelnou a zranitelnou. Choreografie promlouvá o člověku, který je ztracen ve víru dnešní civilizace. O člověku, kterého lze snadno manipulovat a který se nechá jednoduše strhnout davem. Stejně tak návrh kostýmů vyjadřuje tuto myšlenku – všechny tanečnice mají bílou košili a černé kalhoty, nejsou od sebe nijak rozpoznatelné, jsou jedněmi z mnoha.
Scéna se znenadání proměňuje v pohyblivou šachovnici. Jedna tanečnice na šachovnici zůstává a snaží se balancovat na zdánlivě pohyblivém povrchu. Ostatní tanečnice ovlivňují pohyblivost plochy pomocí jakéhosi červeného kruhu. Když do něj vstoupí, šachovnice se přestane hýbat. Poté přichází obraz, kdy jsou všechny tanečnice uprostřed jeviště ve světelném ringu. Ring je křižován světelnou projekcí; jako by tanečnice byly zaměřovány hledáčkem nějakého střelce, kterému se snaží všemožně vyhnout. Obrazy se i nadále proměňují do různorodých scén, kdy jsou tanečnice stíhány, ovlivňovány a jejich pohyb je tak determinován různými způsoby. Musí být pozorné, bystré a hlavně rychlé. Dění na jevišti připomíná hon na divokou zvěř.
Projekci v tomto představení řídil Lunchmeat – Jakub Aeldryn ve spolupráci se světelným designérem Františkem Fabiánem. Celá plocha jeviště tak fungovala jako interaktivní promítací plátno. S velice zdařilými obrazy však neladila hudba skladatele Philipa Reinera Ovenberga, členěná na jednotlivé části, které nebyly propojeny žádným výrazným prvkem. Jednotlivé tanečnice přicházely, předvedly svá sóla a následoval jejich odchod. Kontinuita představení tak byla narušena a roztříštěna.
Pohyb tanečnic zůstal neodlišen a nespecifikován. Zřetelné bylo jeho omezení okolním prostředím. Jakkoliv respektuji a podporuji zájem tohoto nového uskupení o vzájemnou spolupráci jednotlivých druhů umění, postrádal jsem aspoň základní prokreslení jednotlivých postav; i v obrovském světě, kde je člověk vláčen novodobou civilizací, je každý jedincem s určitými kvalitami. V této inscenaci byl kladen důraz zejména na práci s projekcí a pohybová složka tak byla zanedbána a nerozvíjela se.
Zajímavé je však užití ženského symbolu v choreografii, vytvořenou Ondřejem Krejčím pro čtyři ženy, které jako by pronásledoval. Pokud si připustíme tento rozměr, pak choreografie může být moderní parafrází Kladiva na čarodějnice s pomocí novodobých prostředků, avšak také může zobrazovat sílu ženského elementu a jeho zdánlivou křehkost oproti chladné technice.
Psáno z premiéry 10. prosince 2012 v divadle Duncan Centre.
Hon na lišku
Josef Herman
Milé dámy,papír, net, podcast, blog a cokoli dalšího si vymyslíte, to jsou přece jen média sloužící komunikaci v té…
Přestat se zdržovat nesmysly aneb Co s kritikou v éře nových médií