Hostování Baletu Bratislava v Brně aneb konečně prostor!

30. 3. 2012 recenze

Autor: Lucie Kocourková

O premiéře baletu Romeo a Julie slovenského souboru Balet Bratislava jsme psali již na podzim (http://www.tanecniaktuality.cz/romeo-a-julie-v-bratislave/). Verze Mária Radačovského spojuje neoklasický taneční slovník s abstraktním prostředím jednoduché scény i světel, a vytváří přitom plnokrevné představení i při skromném počtu účinkujících (v tomto případě 14). Není třeba znovu rozebírat konkrétní autorovy dramaturgické postupy, kterými zdařile zjednodušil děj i nutný počet postav. Milovníky velkých výpravných baletů snad může zprvu vizuální strohost zaskočit, ale minimalismus této verze je uměleckým záměrem. Jak ale působil tento komorní balet na scéně Janáčkova divadla v Brně?

Především získal konečně potřebný prostor, aby tanečníci mohli rozvinout interpretaci choreografie nejen v prožitku, ale především tanečně na maximum. Balet Bratislava disponuje vesměs technicky vyzrálými, ačkoli věkem většinou hodně mladými tanečníky mezinárodního složení. Scéna největšího divadelního domu, který máme pro balet k dispozici, posunula celou inscenaci o třídu výše. Bratislavskému Divadlu Nová scéna, kde soubor vystupuje, patří samozřejmě dík za podporu, kterou tomuto subjektu poskytuje. Z uměleckého hlediska ale nelze nevidět, že je vhodné spíš pro komponované programy s menším počtem účinkujících a žánr současného tance. Janáčkovo divadlo dovolilo u Romea a Julie vyniknout několika aspektům, které jinak zanikají. Jednak se na premiéře zdál ne zcela využitý samotný choreografický materiál, který pracuje s řadou skupinových formací, diagonál, dynamických skokových variací, je to vyloženě choreografie, která jde „do prostoru“, je-li jaký. Tanečníci mohli nyní na větší scéně naplno projevit svůj potenciál a také to dělají. Vynikly soubojové výjevy, scéna plesu i milostné duety. Dostatek prostoru byl konečně pro sborové formace, ačkoli někdy se zdálo, že tanečníci na velkém jevišti ještě necítí přesné rozestupy. Inscenace těží také z individuálních dispozic interpretů. Tábory Monteků a Kapuletů zde nejsou nijak výrazně odlišeny, neboť kostýmy jsou jednoduché a pestře (snad až příliš – jedna z mála výtek) kombinované, bez konkrétních znaků. Výjimku tvoří bílá barva nevinnosti pro Julii a výrazně rudá pro její zralou matku. Bezpochyby ale upoutají protagonisté svým vlastním projevem. Andrej Szabo jako Tybalt a Daniel Corbeil jako Mercutio snad ani nemohou být fyziologicky odlišnější. Statná postava a energické vystupování prvního v kontrastu s drobnějším pružným tělem a jemnými gesty u druhého umocněné choreografickými prvky, které jen zdůrazňují přirozené dispozice i charaktery, to je ideální materiál pro stavbu vtipných duelů. Oba tanečníci navíc disponují pevnou osou v piruetách a měkkými dopady ve skocích. Matka Kapuletová v podání Kataríny Kaanové má úlohu usnadněnu kostýmem, jenž strhává pozornost, hraje i tančí však s grácií a vnitřní energií. Připomeňme jen, že Parise jako postavu v inscenaci zastupuje jen symbolicky figurína ve fraku, její funkci je zřejmě skutečně nutno vnímat spíš jako myšlenkový koncept /sňatek z rozumu/ než obraz reality. Tato funkční „hračka“ stejně jako ostatní figuríny jsou možná i symbolickým

pozdravem velkému učiteli Mária Radačovského z NDT, Jiřímu Kyliánovi. V nejlepší kondici se představili titulní hrdinové v podání Kataríny Košíkové a Artura Abrama. Nejen co se týká sólových partů, ale jsou především skvěle sehranými partnery, mezi kterými vládne hmatatelná důvěra. Duety obsahují množství zvedaček, včetně takových, do nichž se tanečnice vrhá ve skoku, přitom oba na sebe reagují zcela bez zaváhání. Mohlo by se zdát, že jeviště prakticky bez dekorací bude pro tanečníky příliš velké, ačkoli sólisté podávají výkony, na které se divák zcela soustředí. Sbor je malý a i s využitím funkčních rekvizit nezaplní jeviště doslovně. Zde ale vyniká řešení light designu. Ačkoli to v materiálech specifikováno není, pravděpodobně si jej tvořil choreograf sám již pro kanadskou premiéru, která proběhla před necelým rokem. Pozadí většinou tone v temnotě, s výjimkou průhledů na Juliinu ložnici a ještě v případě nasvícení horizontu červeným světlem při plese (nejde ale o svícení zpředu, takže tanec působí chvílemi jako stínohra). Jinak se pracuje především s bodovými světly a diváka tak vždy poutá konkrétně viditelný prostor, který ostře rámuje dění. Velikost jeviště snad jen činí složitějšími odchody ze scény, celkový dojem tím ale dotčen není. Je pochopitelně škoda, že inscenaci není ani na zájezdu možné hrát s živým orchestrem, nahrávka postrádá kouzlo bezprostřednosti. Balet Bratislava, který figuruje mezi slovenskými uměleckými tělesy teprve od podzimu 2011, ale má již na kontě tři velké premiéry, se tak poprvé důstojně představil českým divákům. (Společné vystoupení s Pražským komorním baletem a DekkaDancers v Praze bereme na vědomí, tehdy ale v rámci dramaturgie večera Balet Bratislava spíš zapadl). Balet Romeo a Julie sice nevyprodal velké Janáčkovo divadlo úplně do posledního místa, ale reakce publika byla uznalá a část obecenstva odměnila inscenaci potleskem vstoje. Doufejme, že se samostatného večera dočká soubor časem také v Praze, ať už na jakékoli scéně. Poslední premiéra Czech In, která je ryze česko-slovenská, k další spolupráci přímo vybízí, tak se nechme překvapit. Z představení 24. března 2012 ve Janáčkově divadle v Brně. Romeo a Julie:
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie: Mário Radačovský
Dramaturgie: Miroslava Kovářová
Scénická realizace: Marek Hollý
Kostýmy: Dorota Cikánková, Diana Strauszová Premiéra: 11. 11. 2011