Hrdina naší doby – O věčné rozervanosti ruské duše

Proniknout do díla ruských literátů první poloviny 19. století a obsáhnout celou šíři jejich vyprávění se v baletu pokusila řada choreografů. Předloha Alexandra Sergejeviče Puškina Kavkazský zajatec zaujala krátce po vydání Charlese Louis Didelota, který zavedl do Ruska Noverrovy reformy a s francouzským názvem Le prisonnier du Caucase uvedl Puškinovu poému v roce 1823 ve Velkém divadle v Moskvě. O více jak sto let později se tento titul dostal do repertoáru Malého operního divadla v tehdejším Leningradu v choreografii Leonida Lavrovského. Puškinova Evžena Oněgina pak proslavila inscenace Johna Cranka.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

K nejvýznamnějším dramatikům zmíněného období spolu s Alexandrem Sergejevičem Gribojedovem patřil také Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841), který se ve svých dílech u svých konkurentů inspiroval a stejně jako Puškin tragicky zemřel při souboji. Jeho románová předloha Hrdina naší doby, vydaná rok před autorovou smrtí, se v mnohém podobá slavnému Evženu Oněginovi, ale zdaleka nedosahuje jeho dramatické vytříbenosti.

 

Zbytečný člověk

Citová vzplanutí znuděného bohéma Grigorije Alexandroviče Pečorina, protagonisty Lermontovova románu, jeho životní dobrodružství a neschopnost najít smysl života mezi Čerkesi na Kavkaze či v mondénních lázních, zařadil v roce 2015 při příležitosti dvoustého výročí od spisovatelova narození do repertoáru Velkého divadla v Moskvě Sergej Filin, tehdejší umělecký šéf baletního souboru. Oslovil Jurije Posochova, aktuálně residenčního choreografa San Francisco Ballet, který s moskevským ansámblem již realizoval Magrittomaniju (2004), Popelku (2006) a Klasickou symfonii (2012). Spolu s ním přizval režiséra Kirilla Serebrennikova, který Hrdinu naší doby považuje za jednu ze svých oblíbených knih, takže neváhal ani vteřinu, když dostal možnost podílet se na vzniku nové inscenace. Dalším nepostradatelným hráčem tvůrčího týmu se stal Ilja Demuckij, tehdy dvaatřicetiletý petrohradský skladatel, který vycházel z libreta zpracovaného Serebrennikovem.

Serebrennikov zachoval obsah kapitol románové předlohy a soustředil se na její téměř doslovné převyprávění (vynechal oddíly Maxim Maximič, Fatalista). Dvě jednání se skládají jako puzzle ze šestnácti obrazů zachycujících Lermontovovo vyprávění o osudových setkáních Pečorina, apatického bohatého floutka, vzdělaného aristokrata, který neví, kam by se vrtl, a smysl svého života hledá ve vztazích se ženami, které jej více či méně učarují svými půvaby. Lermontov tak navázal na Puškinova Evžena Oněgina a rozvinul téma tzv. zbytečného člověka, které se táhne ruskou literaturou od počátku 19. století (po povstání za zrušení nevolnictví a požadavcích jiných reforem v roce 1825 car Mikuláš I. zřídil tajnou policii a zavedl nejtužší cenzuru v Evropě, takže romantická témata o rozpolcenosti lidské psýchy bedlivý vládní dozor s povděkem kvitoval). Ovšem transponovat zpytování svědomí aristokratického nihilisty popisované Lermontovem v dlouhých pasážích na divadelní jeviště se ukázalo jako velmi náročná výzva. 

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Třikrát a dost…

Balet vyzdvihuje Pečorinovo osamocení, nestálost jeho citů a neschopnost hlubšího interesu v podstatě o cokoliv. V prologu leží na tmavé plošině mrtvá dívka, kterou hrdina oplakává, na pokraji sedí basklarinetista hrající posmutnělou melodii. Když dívka vstává a pohlcuje ji tmavý horizont, odehraje se reminiscence předchozích událostí: Bela, sestra čerkeského knížete, se zalíbila důstojníku Pečorinovi, a proto ji unesl. Po čase ho však přestává kráska bavit, nechává ji samotnou a strádající dívky se chopí místní rebel Kazbič, který ji během následného pronásledování zraní a Bela zdlouhavě během duetu s Pečorinem umírá.

Už během těchto výjevů se ozřejmuje koncepce inscenátorů, syntetizující tanec, zpěv, slovo a hudbu ve velkolepě vystavěné divadelní a vizuálně efektní fresce. Nejenže některé části uvozuje živá hra na nástroj, ale během představení taneční dění několikrát doprovází na scéně operní vokály – v části Bela tenor oděný do čerkeského oděvu, později se vybrané variace balerín odehrávají za zpěvu mezzosopranistek nejprve v černých dlouhých šatech a v posledním dějství v kalhotovém kostýmu.

A jako by uměleckých přísad nebylo dost, součástí děje je rovněž deklamace výňatků z románu. Tvůrci zkrátka útočí na všechny vaše smysly a na plné obrátky zaměstnávají vaše buňky mozkové. Bez pročtení synopse baletu byste byli ztraceni a možná by vám mohlo i uniknout, že dotčeného hrdinu Pečorina neztvárňuje jeden interpret. Hrdinovy peripetie v dalších dvou obrazech Tamaň a Kněžna Mary ztělesňuje vždy jiný, typově stejný tanečník a pohybový slovník zůstává v základu neměnný.Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Pečorin prožívá další dobrodružství v přímořském městě Tamaň, kde podléhá svodům místní lehkonohé dívčiny, která ho nakonec okrádá, když Pečorin předtím zjistí, že její milenec převáží podezřelý náklad, přičemž jeho partnerka se potají schází se slepým chlapcem. Není toho opravdu málo, čím se musíte spolu s hrdiny prodrat a s čím poprat (příliš nepomáhá ani dramaturgické zpestření, kdy zlotřilý pašerák se vylupuje z převleku korpulentní ženy). Převést spletité dění do scénicky přesvědčivé a poutavé formy bylo velkým soustem i pro tvůrčí tým.

Baletu by prospělo krácení, neboť rozvláčné líčení Pečorinových milostných románků a jeho dobrodružství nemá konce, přestože se odehrávají pokaždé v jiném prostředí vystiženém ve zdařilém scénickém návrhu. Ten zachycuje danou destinaci v prvních devíti obrazech ve výtvarném náznaku, v případě posledního dějství zasazeném do lázeňského střediska detailně vychytává interiér domu, v němž se odehrávají léčebné procedury.

V lázeňském komplexu se Pečorin setkává s přítelem Grušnickým, podněcuje jeho lásku k Mary, aby si vzápětí „zaexperimentoval“ a mladou kněžnu v bílé róbě začal sám svádět. Grušnickij, ač zprvu kulhá po jevišti s berlemi, náhle pookřeje a zatančí bez problémů náročnou variaci, rozvíjející akademický taneční kánon do nových tvarů, s pestrou dynamickou škálou, nepostrádající mužný akcent. Na posilovacích strojích tu posléze cvičí dámy i pánové, kteří si později společně zatančí kvapík. Mezi nimi se na pojízdných vozíčcích protáčí tři skutečně handicapovaní muži.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Pečorin nakonec Grušnického zabíjí v souboji, zpoza zrcadla vystupuje jeho dávná láska Věra, kterou navždy ztrácí a pozdě zjišťuje, že ji vlastně miluje. V tento moment se na scéně objevují všichni tři představitelé hlavní postavy. Pečorin je rozpolcená osobnost, nicméně tři stránky jeho nátury vyznívají shodně – vždy jde o pohledného elegána, jehož nic netěší. Vždy znuděný, zamilovaný, ztrápený, nezpochybnitelně a na třikrát rozervaný…

Ačkoliv Jurij Posochov dokázal pohybově nápaditě a invenčně reagovat na hudební předlohu, která nenabízí leitmotivy ani výrazné melodie a dramatičtější zabarvení vykazuje v prvních čtyřech obrazech, jeho bohatě fabulovaná choreografická struktura postrádá zvláště v sólových partech vnitřní odůvodnění a účinnost. Je to právě ona určitá monotónnost orchestrálního partu, jež Posochova sráží chvílemi na kolena, proto forsíruje technické dovednosti tanečníků, aniž by jim dal příležitost vykreslit charakterové nuance a odlišnosti ztvárňovaných postav – mistrně vazebně vystavěné duety Pečorina s Čerkeskou Belou na Kavkaze, s koketou Undinou v přístavu a Mary v lázních se neodlišují v citovém prožitku, slévají se jeden v druhý, třetí.

V dvouhodinové inscenaci jsem postrádala potřebné divadelní kontrasty. Balet (alespoň pro mě) vyzněl víceméně jako sled výtečně vystavěných sborů (zvláště pánských), variací, sól, v nichž hvězdy baletu Velkého divadla, Olga Smirnova (Bela), Světlana Zacharova (Mary), Kristina Kretova (Věra), Igor Tsvirko, Artein Ovčarenko, Ruslan Skvorcov (Pečorinové) a Denis Savin (Grušnickij) nemohly naplno zazářit, když je zamlžily až příliš silné vrstvy inscenační šedi.

 

Psáno z online streamu Velkého divadla v Moskvě, dostupném 25.–26. dubna 2020.

 

Hrdina naší doby (Герой нашего времени)
Choreograf: Jurij Posochov
Hudba: Ilja Demuckij
Režie, libreto: Kirill Serebrennikov
Kostýmy: Jelena Zajceva, Kirill Serebrennikov
Scéna: Anton Grišanin
Světelný design, video: Sajmon Donžer
Světová premiéra: 22. 6. 2015, Nová scéna Velkého divadla

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x


Fotogalerie

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Hrdina naší doby. Foto: Damir Yusupov.

Témata článku

Hrdina naší dobyIlja DemuckijJurij Posochov

Bolšoj balet

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: