Husí krky – Když se „obyčejné“ ženy houpou na laně

Husí krky – Když se „obyčejné“ ženy houpou na laně

Husí krky – Když se „obyčejné“ ženy houpou na laně

Holešovická tržnice (dříve jatka) je dnes místem, kde stojí natěsnané stánky se vším možným asijským sortimentem a není to tak dlouho, kdy v jedné z hal vznikl další prostor pro umělecká konání – Jatka 78. Když jsem do poupravené haly u příležitosti premiéry Husí krky vešla, připomněla mi atmosféru, kterou kdysi ve mně vyvolala návštěva divadla La Cartoucherie de Vincennes na okraji Paříže (viděla jsem v něm nezapomenutelný projekt Carnavalet, který připravila světoznámá režisérka, zakladatelka Théâtre du Soleil Ariane Mnouchkinová s afgánskými uprchlíky). A nyní máme obdobný alternativní prostor v Praze. Úžasné. Kromě domovského seskupení La Putyka se tu dostávají ke slovu i jiné soubory, a tak zde svou novinku realizovaly Katka Klusáková a Pavla Rožníčková. Pod názvem TeTy tato dvojice nabízí řadu workshopů závěsné akrobacie, pokouší se i o vlastní produkce, ve kterých se snaží svůj um na laně povýšit do vyšších uměleckých sfér. Chtějí prostě dělat představení a ve svém novém projektu Husí krky pak avizují spojení nového cirkusu a fyzického divadla. Jistě jsou to bohulibé pohnutky a mohou vzbuzovat všelijaké výzvy a očekávání. Na scénu přicházejí dvě performerky, nejsou to žádné křehotinky, mají vypracované zádové svaly, vypěstované svaly na rukou a nohou. Musí být fyzicky připravené na akrobatické akce. Nečekejme však žádné extravagantní kostýmy, líčení či možnou iluzi nadpozemského létání, kterou lze spatřit například v legendárním kanadském cirkuse Cirque du Soleil. V případě Te a Ty (jak se prezentují Katka Klusáková a Pavla Rožníčková na svých webových stránkách) působí akrobacie více jako dřina a na dojem bezstarostného poletování raději zapomeňme. Máme totiž před sebou „obyčejné“ ženy, v černých tílkách, černých legínách, přes ně džínové šortky. S sebou si přinášejí tašky, které vzápětí odkládají, aby se mohly pustit do díla. Komunikují spolu zkomolenou hatmatilkou a o čemsi se dohadují. Zabývat se tím, co je tak vzrušuje, se ukazuje jako nedůležité, protože aranžmá této produkce po chvíli prohlédnete. Každá z uvedených scének má být jakousi zábavnou mezihrou mezi výstupy na laně, kde se cítí performerky evidentně nejlépe – během produkce ukážou řadu akrobatických dovedností (nepůsobících však příliš pružně, elasticky), jenže vystačit s nimi padesát minut by vskutku nešlo. Proto jsou dodány rádoby humorné skeče, které mají pobavit a ukázat, jak si aktérky poradí s fyzickým divadlem, na nějž se odvolávají na propagačním letáčku (program není k mání, o to více se musíte snažit o pochopení toho, co se na scéně děje nebo spíše neděje). Hned v prvním z výstupů interpretky předvedou pár úsečných pohybů pažemi, Katka Klusáková se vrhne na zem a leží na zádech, ruce a nohy zakulacené v křeči; vyvrcholením je, když Katka vzepře Pavlu jako činku nad hlavu. Pak se obě odeberou k lanu, na které se individuálně zavěšují, sjíždějí po něm, později předvedou i párové kreace vzájemné balance, pouštění a zachycení jedna druhé. Ukazuje se však, že performerky mají limitovaný akrobatický potenciál nejen na laně, ale není pro ně snadné předvést i trochu zajímavější pohybové kreace. Je pak poněkud odvážné připomínat žánr fyzického divadla, protože v kontextu současného dění a úrovně (připomínám špičku domácí scény Farmu v jeskyni, ze zahraničí pak belgický soubor Peeping Tom), vyznívá jejich snažení jako velmi chabé. Dělat fyzické divadlo s minimem tělesných poryvů, navíc bez hmatatelnějších obsahových souvislostí představení jako celku, je dle mého názoru nemožné. Vždyť v Husích krcích zahlédneme jen švihové pohyby paží, chůzi napodobující manekýnky na molu, posuny hrudníku, pohupování v bocích – je toho vskutku pomálu. Proto by výraznějšímu divadelnímu vjemu mělo asi přispívat sedm velkých bílých hlav, které ženy přenášejí a někdy na nich odpočívají. Na ně pokládá Klusáková kousky laskominek, které si vytáhne z malé taštičky a láká na ně svou partnerku. Ta je postupně sbírá, a tímto způsobem se akrobatky dostávají k jednomu ze svých dalších lanových entrée. Jak se ukazuje, tento přechod patřil k tomu  nejsofistikovanějšímu, protože dále se už vystačí jen s chůzí (v jedné ze scének také v černých lodičkách, v nichž se vyhoupnou i na lano), křečovitě působícími grimasami, předvídatelnému padání z bílých hlav (vše za doprovodu hudby Matouše Hejla). A proč se jmenuje představení Husí krky? Musím přiznat, že i to mi zůstalo utajeno. To, že by se název odvíjel od chůze imitující jistou drůbež, kterou naznačila Rožníčková v úvodu? Nevím. Po skončení této performance jsem se snažila dopátrat po významu dílka a zoufalá se optala jedné z mladých návštěvnic, jak ho pochopila. Ani ona nevěděla, co si má myslet. Došla jsem tedy k závěru, že Husí krky měly být pravděpodobně o ženách, které jen tak švitoří, skotačí, přihlouple se chichotají, houpou se a visí na laně. A nejen feministky nad nimi mohou nevěřícně kroutit hlavami… Psáno z premiéry 26. března 2015, Jatka 78. Husí krky
Režie a dramaturgie: Radim Vizváry
Hudba: Matouš Hejl
Light design: Karel Šimek
Hlavy: Jan Kreml

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: