Jumble. Foto: Vlado Veverka.
Na potemnělé scéně je jediné, protivně ostré bílé světlo, které evokuje domovní prohlídku vprostřed noci. Jeden z performerů třímá tento světelný zdroj a osvětluje jím své spolutanečníky, jednoho po druhém, jako by si prohlížel objekty v muzeu. Tanečníci mají hlavy obepnuté bílou látkou a jejich pohyby připomínají housenky. Hudba je kakofonická a zdáli se ozývají tlumené hlasy.
Hlavní emocí je po celou dobu úzkost. Šestice tanečníků rozhodně nenese jediný pozitivní prožitek, což může být jak záměr, tak i vedlejší produkt díla. „Představte si divadlo, které se odehrává od začátku do konce a zároveň od konce do začátku s vyvrcholením přesně uprostřed,“ stojí v anotaci.
A přesně v tomto duchu se nese přechod do druhé části představení. Po dlouhém, tichém ztemnění v dálce jen tušíme šestici performerů, která se proměnila v hnědě stíny na chrpově modrém pozadí. Hnědý pletenec se postupně a velice pomalu rozplétá, až jsou nakonec patrná jednotlivá těla. Extrémně pomalý obraz podkresluje vrzavá a dunivá elektronická hudba, opět s ozvěnou hlasů. 
Nedá se ani říct, že se představení odehrává od konce do začátku nebo že porušuje divadelní normy. Začíná být naprosto neintegrální a tyto dvě části navenek nevykazují ani nahodilou, natož věcnou či formální souvislost. Mění se v pouhé střídající se obrazy.
Když se viditelnost na scéně vylepší, nerozeznáváme už jen těla, ale i chaos – tentokrát nejen strukturální, ale skutečný. V prostoru se nachází obrovské množství scénických prvků – ramínka, oblečení, stojany, napnuté plátno, do nějž hlavami narážejí střídavě dva performeři.
Autorský tým slibuje strojovost moderních technologií a multimediální představení, tyto aspekty zde však nenacházím. Multimediálnost zde zastupuje pouze občasné užití videoprojekcí, které jsou dnes k vidění v každé druhé inscenaci a způsob, jakým je Dobák užil, není ničím inovativní. Stejně tak nemám pocit, že by se tanečníci stávali „kulisami, projekčními plochami a reproduktory“. Působivý je light design, vertikální kužely světla vytvářející iluzi nehmotného sloupoví, které vymezuje prostor pro divadlo.
Závěr Jumble patří zejména tanci, který sice nenese žádný řád ani sdělení, zato má ze své podstaty alespoň estetickou hodnotu. Působí však, jako bychom skrze pootevřené dveře nahlíželi na sál, kde performeři zkoušejí – všichni společně a každý zvlášť. Choreograf zařadil velké množství floorwork a různé kotouly, práci s těžištěm a upside down pozice. Nechybí ani atraktivní extenze a piruety. V závěru představení se objevuje i partneřina ve dvou či ve třech, i zde je kladen velký důraz na práci s těžištěm a vahou, která se vizuálně projevuje v jednotlivých pozicích.
Pokud bylo záměrem autora skutečně dostát názvu inscenace a předložit chaos, který působí jako slepenec z několika představení, povedlo se. Ani z anotace, která je snad ještě zmatenější než celé dílo, však není jasné, čeho chtěl tvůrčí tým dosáhnout. Zajisté bychom měli v případě experimentu plně respektovat tvůrčí svobodu, otázkou ale je, zda pro diváka má chaos jako jediný styčný bod produkce vůbec nějakou hodnotu.
Psáno z online reprízy 21. dubna 2021.
Jumble
Choreografie, koncept a režie: Stanislav Dobák
Hudba a výprava: Ladislav Pálmai
Světelný design: Ján Čief
Hrají: Tibor Trulik, Michaela Mirtová, Bartosz Przybylski, Laura Carolina Garcia, Jason Yap, Julie Charalambidou
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?