Kafka.Dreaming – Cesta za vlastním egem

Kafka jako člověk a zároveň jako autor děl, do nichž se bezprostředně promítá jeho komplikovaný vztah k otci, se stává základním východiskem pro tvorbou Petera Tilajčíka a Tomáše Procházky, který v inscenaci také hraje a je autorem konceptu a režie.

Nejen Franz Kafka, ale i jeho povídka Proměna a poněkud těžce literárně zařaditelný Dopis otci jsou stěžejními prameny, z nichž tvůrci čerpali. Ústředním motivem zůstává vztah muže k jeho otci. Sama o sobě těžko uchopitelná skutečnost, která je mnohdy předmětem psychologického zkoumání, se dostává do divadelního prostoru. Poněkud komplikované téma, vysoce intimní a osobní, je řešeno před zraky diváků.

První polovina působí poněkud nedůvěryhodně. Divák si uvědomuje závažnost tématu a vnímá herce, kteří se snaží pomocí trhaných pohybů, v minimalistické scénografii, v odporných degradujících maskách (silonových punčochách přes obličej) a za doprovodu deformovaně znějící hudby navodit tu „správnou“ atmosféru. Avšak naléhavý pocit zmaru a zápasu nepřichází. Pochybnosti mizí asi tak v půlce představení. Díky neúnavnému udržování napjatého tempa se to, co na začátku působilo jako póza, mění v opravdovou zpověď. Přihlížející najednou začnou hercům důvěřovat, podrobují jim své city, až se jich inscenace zmocní úplně. To, jak se dva herci vypořádávají se vztahem otce a syna, který je provázán s Kafkovou Proměnou, se nás bytostně dotýká.

Proměna postavy Řehoře Samsy je v povídce naturalisticky fyzická. Jeho nitro vzdoruje, zatímco tělo se mění do hmyzí podoby. Jak sami autoři inscenace avizují, cílem není odvyprávět děj Kafkovy povídky, ale prostřednictvím „metaforických obrazů“ dovést diváka (a možná i sebe sama) k přemýšlení nad tématy, která jsou tady pomocí různých scénických prvků rozehrávána.

Kromě osobní roviny syn–otec inscenace zdůrazňuje také vztah občan–vlast. Nad hracím prostorem nepravidelně, ale nahusto vedle sebe visí košile světlých pastelových barev, na něž během představení Tomáš Procházka umisťuje fotografie různých mužských autorit. V závěsu se tak vedle sebe ocitají vyobrazení politiků („tatíček Masaryk“, „tatínek Havel“ či „kokot Zeman“), ale i otců obou herců či otců duchovních.

Metafora inscenaci neopouští ani ve scénografickém řešení. Uprostřed jeviště na zemi leží lavor plný jablek jako přímý odkaz na „vražednou zbraň“ z Kafkovy povídky. Její hlavní hrdina Samsa v ní umírá na následky hodu jablka, které se mu zasekne na hřbetě. Osudný čin vedený otcovou rukou má pak ve scénickém provedení a ve spojení s reprodukovaným čtením Kafkova nikdy neodeslaného Dopisu otci hluboký dozvuk. Kromě dvou židlí, rozlitého mléka, několika plátků bílých toastových chlebů a pár předmětů, které bezprostředně odkazují na otce jakožto nepřekonatelnou autoritu (pěna a štětka na holení, brýle na čtení), zůstává scéna úplně prázdná.

Vyhranění postav určuje především fyzická akce. Pohyby Petera Tilajčíka jsou submisivní a slabé – jako by vycházely z vnitřního strachu před dominancí Tomáše Procházky. Prostupuje je těkavost, cukání, náhlé střídání tempa a opakování.

Tilajčík využívá ve svém pohybovém projevu své fyzické vzezření stejně jako jeho kolega. Ten se po jevišti pohybuje přirozeněji, za to ale dynamičtěji a k rozehrání využívá celou hrací plochu, což přímo souvisí s rázem jeho role.

Zpočátku nevyjasněný experiment nakonec vykrystalizuje ve formálně i tematicky ukotvenou performanci. Až přehnaně působící nasazení postupně získává diváka a udává jasný rytmus, v němž nás herci citlivě provádějí cestou za vlastní identitou a za svým egem.  

Psáno z představení 28. ledna 2017, Studio Alta.    

Kafka.Dreaming
Koncept a režie: Tomáš Procházka
Překlad: Perla Bžochová
Scénografie: Zuzana Hudáková a Martina Širáňová
Hudba: Andrea Bučko (harfa: Mária Kmeťková)
Světelný design a zvuk: Slavomír Šmálik
Světová premiéra: 5. prosince 2015