
Původní baletní libreto inspirované indickou bajkou, ve které vystupují myši, bylo upraveno jen mírně, děj se nyní odehrává v komediantské rodině. Prostředí tak vlastně zůstává věrné době svého vzniku, neboť si tak uchovává znaky poetismu, který se jako ryze český umělecký směr zmírňující naléhavost avantgardy ve jménu poetizace a obrazotvornosti prosadil ve 20. letech 20. století. A jeho oblíbenými atributy jsou právě cirkus či varieté, místa, kde se rozjitřuje obrazotvornost a asociace dostávají volný spád. Fantazie by měla být i principem dětských představení, takže celý koncept do sebe zapadá jako kolečka futuristického stroje.
Příběh baletní pohádky na motivy indické bajky zůstává v jádru svého poselství beze změny: rodiče chtějí provdat svou dceru, ale nápadník-princ se jim nezdá dosti urozený. Chtějí toho, kdo je na celém světě nejmocnější – a tak se o přízeň dívky ucházejí živly: slunce, mrak, vítr. Když se nešťastná nevěsta skryje za zeď, o niž se rozbíjí i jeho poryvy, zdá se, že byl nalezen konečně ten nejmocnější, ale nebyla by to správná pohádka, kdyby nakonec nezvítězila láska.
V inscenaci Kdo je na světě nejmocnější? je řada prvků, které stojí za povšimnutí. Tanečníci ztvárňují více postav, mění masky a kostýmy. Divák sice samozřejmě jejich přeobsazení odhalí, ale vše je řešeno s elegancí. V představení se střídají scény s jasným obsahem, lyrické i akční, s výrazným světelným designem, který podporuje iluzi střídání přírodních živlů. Balet má skutečně ve své jednoduchosti moc vtáhnout do dění i dospělého diváka. Choreografie pracuje s tradičním

Jistě z pera některých kritiků zazní otázka, proč k dětskému představení používat symfonickou hudbu, kterou za daných technických možností není možné provést živě. Není to škoda? Není, protože choreografie dokáže nahrávku naplnit, dokáže její zvukomalebnost doplnit pohybem tak, že nejde o ilustraci, ale spíš vzájemnou komunikaci, a ani místa bez pohybu nevyznívají hluše. Naopak je to příležitost, jak seznámit děti prostřednictvím hravého představení s jednou z významných osobností české moderní hudby 20. století.
Důležitou složkou je scéna, která je jednoduchá, ale účelná a opravdu působí v duchu meziválečného modernismu. Pod tvorbu scénických prvků a kostýmů se rovně podepsali mladí výtvarníci Vladimír Houdek a Monika Žáková. Výtvarník Vladimír Houdek, mimo jiné držitel ceny Jindřicha Chalupeckého, dokazuje svou

Pražský komorní balet připravil plnohodnotné představení, které jistě zvládne sledovat již dítě od čtyř let (inscenace trvá 50 minut), není podbízivé, ale zaujme jeho pozornost po celou dobu. Svého diváka si určitě najde, a i když je limitováno prostorem a počtem tanečníků, výsledek je důstojný. Kdo je na světě nejmocnější?
Hudba: Bohuslav Martinů
Choreografie a režie: Hana Polanská Turečková
Scéna a kostýmy: Vladimír Houdek a Monika Žáková
Hudební spolupráce: Jan Bubák
Scénář: Eva Kolková
Mluvené slovo úvodu: Bára Hrzánová
Světelný design: Pavel Kotlík
Nahrávka: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Jiří Bělohlávek
Premiéra: 18. 2. 2013 Foto: Jiří Thýn
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Josef Herman
Milé dámy,papír, net, podcast, blog a cokoli dalšího si vymyslíte, to jsou přece jen média sloužící komunikaci v té…
Přestat se zdržovat nesmysly aneb Co s kritikou v éře nových médií