S představeními pro děti a mládež se v poslední době „roztrhl pytel“: Bohemia Balet uvedl pohádku Petr Pan, Laterna magika inscenaci Vidím nevidím, v ND Praha se koná premiéra Čarodějova učně a pozadu nezůstal ani Pražský komorní balet. V nové produkci určené také především dětskému publiku se vrací k baletní pohádce Bohuslava Martinů Kdo je na světe nejmocnější? v choreografii Hany Polanské Turečkové. Tento jednoaktový balet byl poprvé uveden v roce 1925 v Brně (v choreografii Jaroslava Hladíka), posléze na prknech Národního divadla 17. února 1927 v choreografii Remislava Remislavského. Nynější komorní zpracování vytvořené pro alternativní prostor Divadla Ponec se objevuje o 86 let později, jen s rozdílem jednoho dne – 18. února. Zpracovat balet, který původně zdobil Zlatou kapličku pro komorní těleso a malý prostor experimentální scény se zdá riskantní, ale můžeme diváky hned z kraje ujistit, že záměr se v mnoha směrech vydařil.

Původní baletní libreto inspirované indickou bajkou, ve které vystupují myši, bylo upraveno jen mírně, děj se nyní odehrává v komediantské rodině. Prostředí tak vlastně zůstává věrné době svého vzniku, neboť si tak uchovává znaky poetismu, který se jako ryze český umělecký směr zmírňující naléhavost avantgardy ve jménu poetizace a obrazotvornosti prosadil ve 20. letech 20. století. A jeho oblíbenými atributy jsou právě cirkus či varieté, místa, kde se rozjitřuje obrazotvornost a asociace dostávají volný spád. Fantazie by měla být i principem dětských představení, takže celý koncept do sebe zapadá jako kolečka futuristického stroje.

Příběh baletní pohádky na motivy indické bajky zůstává v jádru svého poselství beze změny: rodiče chtějí provdat svou dceru, ale nápadník-princ se jim nezdá dosti urozený. Chtějí toho, kdo je na celém světě nejmocnější – a tak se o přízeň dívky ucházejí živly: slunce, mrak, vítr. Když se nešťastná nevěsta skryje za zeď, o niž se rozbíjí i jeho poryvy, zdá se, že byl nalezen konečně ten nejmocnější, ale nebyla by to správná pohádka, kdyby nakonec nezvítězila láska.

V inscenaci Kdo je na světě nejmocnější? je řada prvků, které stojí za povšimnutí. Tanečníci ztvárňují více postav, mění masky a kostýmy. Divák sice samozřejmě jejich přeobsazení odhalí, ale vše je řešeno s elegancí. V představení se střídají scény s jasným obsahem, lyrické i akční, s výrazným světelným designem, který podporuje iluzi střídání přírodních živlů. Balet má skutečně ve své jednoduchosti moc vtáhnout do dění i dospělého diváka. Choreografie pracuje s tradičním moderním tancem, využívá ale i prvky současného tance, akrobacie nebo žonglování, nešetří ani na pantomimě. Zvláště rodiče princezny (Lenka Bílková, Jakub Sedláček) jsou party s výraznou gestikulací i mimikou, nejen spor matky s dcerou zůstává dlouho v paměti. Stejně tak i sólové lyrické pasáže princezny (Nikol Šneiderová) a duety s jejím vyvoleným (Tomáš Červinka). Šneiderová jako princezna je opravdu křehkou dívkou a jako tanečnice rozhodně velkou posilou této sezóny pro PKB. Choreografka má stále na paměti dětské publikum, takže žádnou část příběhu příliš neprotahuje a jeviště je stále zaplněno dějem. Pro zpodobení slunce a mraků použila sborový výstup, v případě slunečních paprsků jsou výrazně zapojena světla a choreografie se otevřeně inspiruje v indickém tanci. Mraky se pohybují víc ve stylu současného tance a vítr je sólistou v kolečkových botách (sice jen v jedné části choreografie, vytváří se tím nicméně vtipný scénický prvek).
Jistě z pera některých kritiků zazní otázka, proč k dětskému představení používat symfonickou hudbu, kterou za daných technických možností není možné provést živě. Není to škoda? Není, protože choreografie dokáže nahrávku naplnit, dokáže její zvukomalebnost doplnit pohybem tak, že nejde o ilustraci, ale spíš vzájemnou komunikaci, a ani místa bez pohybu nevyznívají hluše. Naopak je to příležitost, jak seznámit děti prostřednictvím hravého představení s jednou z významných osobností české moderní hudby 20. století.

Důležitou složkou je scéna, která je jednoduchá, ale účelná a opravdu působí v duchu meziválečného modernismu. Pod tvorbu scénických prvků a kostýmů se rovně podepsali mladí výtvarníci Vladimír Houdek a Monika Žáková. Výtvarník Vladimír Houdek, mimo jiné držitel ceny Jindřicha Chalupeckého, dokazuje svou fascinaci geometrickými tvary, zejména kruhem, v podobě projekcí jsou využity také jeho abstraktní obrazy (hlavnímu ekranu vévodí plastický kruh, jakési otáčivé „slunce“). Scénické řešení je nicméně o hodně stylovější než kostýmy, které by zvlášť jde-li o pohádku, zasloužily větší propracovanost. Stylizované oblečení principálské famílie a komediantů je jednoduché, sází spíš na několik výrazných doplňků (koruna…). Ve scéně slunce mají tanečníci podivně neforemné celotrikoty, či spíš kombinézy, ve kterých pohyb nevyznívá pro ně příznivě, vítr je naopak charakterizován až kubistickou maskou. Nic ovšem neodlišuje třeba postavu chlapce, který má být princem, od členů cirkusácké rodiny. Nebo je spíš zavádějící označovat postavy jako pohádkové typy, prostředí cirkusu je pro děti samo o sobě exotické, tak proč nenechat nápadníka prostým artistou, třeba nejšikovnějším svého oboru.

Pražský komorní balet připravil plnohodnotné představení, které jistě zvládne sledovat již dítě od čtyř let (inscenace trvá 50 minut), není podbízivé, ale zaujme jeho pozornost po celou dobu. Svého diváka si určitě najde, a i když je limitováno prostorem a počtem tanečníků, výsledek je důstojný. Kdo je na světě nejmocnější?
Hudba: Bohuslav Martinů
Choreografie a režie: Hana Polanská Turečková
Scéna a kostýmy: Vladimír Houdek a Monika Žáková
Hudební spolupráce: Jan Bubák
Scénář: Eva Kolková
Mluvené slovo úvodu: Bára Hrzánová
Světelný design: Pavel Kotlík
Nahrávka: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Jiří Bělohlávek
Premiéra: 18. 2. 2013 Foto: Jiří Thýn