Když Inscenační porada uvázne na mrtvém bodě

Balet Jihočeského divadla přispěl k oslavám své 100. jubilejní sezony premiérou z dílny Dekkadancers. Inscenační porada s podtitulem Taneční show aneb Divadlo o divadle je uváděna v provizorním prostoru Bouda, kde diváky od aktérů neodděluje orchestřiště a někteří přihlížející z prvních řad jsou v závěru vtaženi do tvůrčího procesu, který se snaží ukočírovat a povznést k výšinám režisér v podání Jiřího Lábuse.

Inscenační porada (Jiří Lábus). Foto: Martin Roedl.

Inscenační porada (Jiří Lábus). Foto: Martin Roedl.

Celá produkce stojí na teoretizování o smyslu divadla beroucí si na mušku poslání a možné přesahy uměleckých snah a zachraňuje ji hlavně výkon známého charismatického herce, jenž s nadsázkou pronáší pochybnosti vycházející z jednotlivých skečů, v nichž se ovšem nedaří nic z toho, o čem se tu polemizuje, jevištně přesvědčivě vyargumentovat. Snůška čtyř výjevů v programu specifikovaných jen jako Lucerna, Láska za časů robotů, Napravení Bedřicha Pilného a Vejce času je příliš chabým podkladem pro scénické dění, z něhož se snaží autoři vydolovat za každou cenu vtip a groteskní nadsázku. Ty přes veškerou snahu vyznívají lacině a nuceně. Na Inscenační poradě se zainteresovaný realizační tým i účinkující (a nakonec i diváci) opravdu nemají čeho moc chytit.

O tom, že představení je šito horkou jehlou, vypovídá i programová brožurka, z níž se nedovíme, kdo je autorem námětu a konceptu díla. Pokud vás zajímá, jaké skladby znějí v namixované koláži, musíte se rovněž spoléhat sami na sebe a doufat, že jste se trefili, když se domníváte, že z reproduktorů se snad linou tóny z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany či Skočné Antonína Dvořáka. Možná zaplesáte radostí, že jste s jistotou rekogniskovali budovatelskou píseň v obraze Napravení Bohuše Pilného. To jsou však malé náplasti na útrpné pochybnosti, které sedmdesátiminutové, porůznu slátané představení může vyvolávat.

Inscenační porada (Petronela Bogdan, Zdeněk Mládek). Foto: Martin Roedl.

Jestliže Dekkadancers v předchozích inscenacích vynikali právě v zachycení humoru, tentokrát na něm pohořeli. Marku Svobodníkovi a Ondřeji Vinklátovi se nepodařilo choreograficky zaujmout a akcentovat téměř předvídatelné, vtipné pointy, navíc režijní ruka Štěpána Benyovszkého zůstala značně roztřesená a nejistá. Produkce se snaží budit dojem záměrně rozverné taškařice, leč postrádá hmatatelnějšího smyslu. 

V úryvku z Lucerny mělo možná jít o parodii amatérismu a transformaci Jiráskovy hry do pohybového divadla. Následné číslo, v němž se tanečníci ostrými gesty upínali k výrobnímu pásu, upomínalo na robotizaci, kdy dívka alias robotka v červených punčocháčích a krátkých šatech (jistě vystižená Eleonorou Romano) uhranula svou krásou Aleše Hanzlíka definovaného jako cituplného muže. Přiznejme si, že zamýšlená recese pojetí divadla jako obnažení vnitřního, intimního světa umělce, o němž předtím Lábus zaníceně hovořil, v Lásce robotů vlastně vůbec nezafungovala – smát se od srdce pohazovaným umělým údům, části zažívacího traktu na páse rozporcovaného bezcitného továrníka a dojímat se nad zamilovaným smrtelníkem jde velmi těžko.

Inscenační porada (Eleonora Romano, Aleš Hanzlík). Foto: Martin Roedl.

Ani vytahování lahví alkoholu „soudruhem sousedem“ z intimních partií kalhot nevyvolávalo salvy smíchu ve scénce rádoby oživující tupost komunistických časů, kdy soudruha Pilného tíží výčitky v podobě pojízdné makety V. I. Lenina s červeně svítícím pohledem. Mé rozpaky nezahnal ani pokus o „sofistikovaný“ výklad feminismu, jímž mělo být Vejce času, kdy divačky vytažené z první řady tříštily skořápky a rozmazávaly žloutky na sošném těle A. Hanzlíka. Cupitající Béla Keri Nagy představoval pana Vajíčka a skrumáž tanečníků se coby zárodky života vinula po sobě a podlaze a znázorňovala podobenství patetické Lábusovy deklamace o zrození života a divadla, jež ovšem nespasila ani omamná vůně zapálených vonných tyčinek a hodně barevné blikání světýlek.

Takto pojaté intelektualizující přesahy jen stvrdily mé obavy, že Inscenační porada je uměleckým přehmatem. Dosud úspěšné seskupení Dekkadancers by se tak mělo nad ním pozastavit, dedukovat, inovovat, redukovat, revidovat a poučit se z nedopatření, k nimž došlo. Jinak zůstane na mrtvém bodě.

 

Psáno z premiéry 12. prosince 2019, divadlo Bouda.

 

Inscenační porada
Taneční show aneb Divadlo o divadle
Choreografie: Marek Svobodník, Ondřej Vinklát
Režie: Štěpán Benyovszký
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Premiéra: 12. 12. 2019

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 7x


Fotogalerie

Inscenační porada (Josef Kotěšovský, Jiří Lábus). Foto: Martin Roedl.

Inscenační porada (Josef Kotěšovský, Jiří Lábus). Foto: Martin Roedl.

Inscenační porada (Rosa Maria Pace). Foto: Martin Roedl.

Inscenační porada (Rosa Maria Pace). Foto: Martin Roedl.

Inscenační porada. Foto: Martin Roedl.

Inscenační porada. Foto: Martin Roedl.

Inscenační porada. Foto: Martin Roedl.

Inscenační porada. Foto: Martin Roedl.

Témata článku

Inscenační poradaMarek SvobodníkOndřej VinklátPavel KnolleŠtěpán Benyovszký

Balet Jihočeského divadlaDekkadancers

Divadlo Bouda

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2020

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1 2
3 4
5
6
7
8
9
10
11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31 1 2 3 4 5 6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: