Když Srdce tančí…

Na Nové scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni mělo premiéru unikátní taneční představení, jehož cílem bylo podat uměleckou formou svědectví o transplantaci srdce prostřednictvím skutečného emotivního příběhu. Inscenace, jež je koprodukčním představením DJKT a Agentury Srdce, se představila divákům poprvé na Nové scéně Národního divadla v Praze 4. ledna letošního roku. Nyní byla přenesena na svoji domovskou scénu.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Autorkou projektu je lékařka Milana Pokorná, která se s příběhem hlavní hrdinky baletu skutečně setkala. „Tíha osudu a chvíle, kdy se člověk stane dárcem srdce, jsou tak emotivní, že se slovy nedají popsat,“ uvádí. Proto se rozhodla k jeho převedení na jeviště. Oslovila hudebníky Jana Rejenta a Pavla Lochmana, aby složili hudbu, a požádala dlouholetého sólistu plzeňského baletu, režiséra a choreografa Richarda Ševčíka o jevištní ztvárnění. Sama je autorkou scénáře a libreta.

Vlastní příběh je skutečně silný a emočně vypjatý. Erika a Sebastian jsou spolužáci na studiích medicíny, jejich citový vztah však ztroskotá v klasickém milostném trojúhelníku. Erika dává přednost extravagantnímu Danielovi. Po studiích však nezůstává ani s ním a cesty této trojice se rozcházejí. Po letech se náhodou setkává Erika s Danielem, ale osudnou se pro ni stane tragická dopravní nehoda, již Daniel přežije. Erika je však těžce zraněna. Nyní se s ní setkává znovu Sebastian jako člen transplantačního týmu. Erika je dárcem srdce. A její srdce zachraňuje život jinému člověku. Yanovi, otci dvou malých dětí. Libreto Milany Pokorné však nezpracovává jen tento lidský příběh, ale obsahuje velmi realistické scény nejen z doby studií všech protagonistů, ale především obsahuje scénu vlastní transplantace – na jevišti tedy probíhá i operace, jako v přímém přenosu.

Realismus, a někdy až nedivadelní konkrétnost libreta, se logicky odráží i v choreografii Richarda Ševčíka, a to především v první polovině inscenace. Taneční prvky jsou plynule propojeny pantomimickými gesty až k činoherním projevům a tento charakter v zásadě prvnímu dějství dominuje. Jak ve ztvárnění období studia, tak především v jeho zakončení (které bylo snad až příliš popisné a zdlouhavé) i v intimních scénách Eriky a Daniela. Ale i tuto rozvleklost libreta dokáže choreograf oživit originálními prvky.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Působivý je už vlastní úvod inscenace – moment, v němž přichází na ztemnělou scénu do světelného kuželu Erika a tanečnice představující Srdce – v němž obě dívky vytvářejí elegantní obrys srdce ze svých těl. A vyzdvihnout je třeba originální podobu orgánu, ztvárněnou několika tanečníky v tělových trikotech, kteří svými těly plasticky vytvoří vlastní srdcový sval a přesně vyměřenými pohyby představují jeho tlukot. Vlastní drama se odehrává v druhé polovině představení, která je tanečně velmi působivá. Hlavním bodem je vlastní názorná transplantace pojatá ve sdělném minimalismu. Chirurgové netančí, místo nich tančí Srdce, kdy tanečnice působivě až drásavě ztvárňuje chování srdce při vlastní transplantaci. Srdce má náhle svůj vlastní život, který nesmí být zmařen.

Tanec ve druhé polovině inscenace dostává podstatně větší prostor, ať je to tančící Srdce, nebo křehký, snový duet Sebastiana a Eriky, v němž dívka v Sebastianových představách ožívá a vrací se k němu, či duet Srdce a jeho příjemce Yana. Sugestivní je scéna s démony, kteří pronásledují Sebastiana v myšlenkách po provedené transplantaci, jež Yanovi přináší život, Sebastianovi však definitivní ztrátu Eriky. Zmítá se v černých myšlenkách, kterých se nemůže zbavit. Zdá se, že jimi bude pohlcen, ale přichází Yanova dcera, aby Sebastianovi poděkovala za záchranu života svého tatínka. Duet s ní, v němž choreografie nezapomíná ani na drobnokresbu v gestech, je jedním z nejpůsobivějších okamžiků. Vstupuje do něj i Erika jako snová postava, aby bíle oděná z výše shlížela na jeviště, na něž přichází Sebastian a pokládá bílé lilie před Zeď života se jmény dárců (nachází se v areálu pražského IKEMu). Choreograficky se jednotlivé scény liší, dění na jevišti dostává díky nim gradaci a končí sice konkrétním, ale silným morálním apelem.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Výborná je scénografie Marka Cpina, rovněž autora kostýmů, skvěle zapadající do prostoru Nové scény DJKT. Jejím centrem je velký vzdušný prosklený box, který mění svůj charakter způsobem nasvícení. Je místem diskotéky, místem pro předávání diplomů a pro lékařskou přísahu a také nemocničním pokojem. Jeho hladké posuny po jevišti umožňují nenásilné a přirozené provedení těchto změn. Po stranách jeviště jsou decentní pouliční lampy korespondující s celkovým charakterem. Jejich existenci si uvědomujete ve scénách odehrávajících se na ulici či na diskotéce; změní-li se místo děje, náhle je přestáváte vnímat. Vzdušnost této scény dává celku žádoucí atmosféru v absolutní shodě se zdařilými projekcemi Jakuba Mareše a originálním světelným designem Igora Staškoviče. Promítá se totiž přes spuštěnou revuální oponu. Dění na scéně se změkčuje a dostává se do nečekané a působivé abstrakce. Divadelní iluze nemizí, jak se velmi často u projekcí v divadle stává, ale naopak se násobí. Richard Ševčík dosahuje ve své režii tímto způsobem působivého efektu Laterny magiky. Otevírá tak 3D prostor, v němž realitě narůstají křídla.

Hudba Jana Rejenta a Pavla Lochmana má nejblíže ke stylu art rock. A i když lze najít rytmické i velmi drobné dynamické diference v jednotlivých scénách, celkově působí po celý večer jednotvárně, schází jí potřebná gradace. Melodii lze postihnout vlastně jen v jediném místě, a to v duetu Eriky a Sebastiana ve 2. dějství. Hudbě by prospěla podstatně větší diferencovanost jak v charakteristice situací, tak u jednotlivých postav a rovněž v dynamice. Pak by možná výše zmíněné scény nemusely působit zdlouhavě. Navíc první dějství se uzavírá hudebně rozpačitě, ačkoliv dění na jevišti a choreografie jsou jasné – Erika je těžce raněna při nehodě, její srdce však žije. Nemusí se samozřejmě končit bouřlivým forte, ale zde se zvolna umlkající tóny neurčitě rozplynou, bez jasného závěru. Přitom o tom, že v této hudební oblasti je diference možná, přesvědčuje své posluchače již mnoho let například tvorba proslulé skupiny Pink Floyd. 

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Zaujetí pro příběh patrný u všech tanečníků je výraznou devizou celé inscenace. Kristýna Miškolciová vyjádřila Eriku, kouzelnou, leč poněkud lehkovážnou dívku, s plnou přesvědčivostí výrazu i technické jistoty. Navíc ve svém projevu čitelně odlišila chování Eriky v 1. dějství od výstupů v dějství 2., kdy vstupuje do Sebastianových představ jako přelud, jako vzpomínka a sen. Richard Ševčík v roli Sebastiana výborně zachytil vývojový oblouk své postavy – od klukovského medika ke zlomenému mladému muži u lůžka své studentské lásky až k závěrečnému vysvobození z deprese a akceptování životního běhu – nový život přichází jen proto, že jiný končí. Jak po technické stránce, tak výrazově vytvořil Ševčík působivou postavu, s níž se divák může ztotožnit, které věří a již chápe. Atraktivním protipólem Sebastianovým byl charismatický Gaëtan Pires jako nespoutaný rocker Daniel. Pulsující a o život bojující Srdce ztvárnila s jistotou Andronika Tarkošová. Dojemný rodinný obraz Yana, jeho ženy a jejich dětí vytvořili Miroslav a Zuzana HradiloviRostislavem Ševčíkem a Kristýnou Balatou v dětských rolích. Pro Kristýnu Balatou nebyla role snadná tanečně, a už vůbec ne výrazově, dívka ji však zvládla na výbornou.

Je třeba vyzdvihnout i nespoutané studentské sborové scény i s gymnastickými prvky, které s potřebnou ležérností tančili Michal Lenner, Ondřej Potužník, Mischa Hall a Thierry JaquemetLýdií Švojgerovou, Ayalou Magril, Kristinou Kodedovou a Corinne Cox.

Plzeňská premiéra se uskutečnila před zcela zaplněným hledištěm, které odměnilo účinkující i tvůrce dlouhým aplausem vstoje... Nezpochybnitelný význam inscenace Srdce podtrhla i přítomnost významných osobností – především kardiochirurga prof. Jana Pirka, který se svými kolegy pozdravil před premiérou publikum a vyzdvihl závažnost tohoto počinu.

 

Psáno z premiéry 5. března 2022, Nová scéna DJKT.

 

Srdce
Libreto: Milana Pokorná
Choreografie a režie: Richard Ševčík
Hudba: Jan Rejent, Pavel Lochman
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Supervize: Jiří Pokorný
Odborná spolupráce: Jan Pirk, Eva Pokorná
Projekce: Jakub Mareš
Světelný design: Igor Staškovič
Asistent choreografie: Zuzana Hradilová

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 6x


Fotogalerie

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Srdce. Foto: Mário Bakuš / Irena Štěrbová. © DJKT.

Témata článku

Milana PokornáRichard ŠevčíkSrdce

Balet DJKT

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: