Na začátku je potřeba si vysvětlit jedno. Pokud čekáte, že vám nejnovější program DEKKADANCERS ozřejmí lži vyřčené muži, běžte se svým volným časem dělat raději něco úplně jiného. Štěpán Pechar se ze zodpovědnosti za název večera (a vlastní choreografie) navíc před začátkem vymluví, neboť mužské lži jsou, jak všichni dobře víme, fenoménem mystickým, ne-li nadpřirozeným, v reálném světě každopádně neexistujícím. Začíná to dobře, říkáte si s tetelivou ironií a očekáváním věcí budoucích. A následně vás diptych začne velmi účelně (a možná účelově) mást. Alespoň u mě se mu to povedlo dokonale.
Když vám DEKKADANCERS lžou aneb o vítězství marketingu nad obsahem
Pražský soubor současného tance DEKKADANCERS otevřel svou letošní sezónu novinkou, diptychem Lži, které muži říkají, složeným z děl svých šéfů a kmenových tvůrců Ondřeje Vinkláta a Štěpána Pechara. Marketingová kampaň lákala narůžovo nalakovaným Patrikem Čermákem i posty na sociálních sítích, kde tanečnice a tanečníci v různých pozicích pověšení na zábradlí nové lávky spojující Karlín a Holešovice přiznávali, jakými lžemi si tu a tam vypomáhají. Nahodit udičku DEKKADANCERS umí, to už z dlouhodobé zkušenosti víme. S avizovaným úlovkem už to v posledních letech začíná být horší.

Večer otevírá Sobě Ondřeje Vinkláta pro tři tanečníky a tři tanečnice. Zde je dobré uvést, že původně byla šestičlenná skupina složená ze čtyř tanečníků a dvou tanečnic, vinou zranění Alberta Kašeho však jeho part převzala Klaudia Sojková, a nechci znít nactiutrhačně, ale zdá se mi, že z hlediska formy se dílu nemohlo stát nic lepšího. Protože vyrovnaný počet mužů a žen dal prostor vytvořit v jeden moment jak tři heterogenní dvojice, tak v ten následující pár mužský, ženský i smíšený ve stejném choreografickém motivu, což se mně osobně zdá naprosto skvělé.
Dílo začíná promítnutou citací z Bible, jež odkazuje k Evě, která utrhla ovoce ze stromu poznání a jedla. Vinklát tedy startuje jednou z nejsilnějších lží křesťanské mytologie, která na staletí obvinila celé ženské pokolení ze všeho zlého, co kdy lidstvo potkalo. Jenže pak se ve svém filozofickém rozjímání, k němuž má svým založením blízko, jak dokazuje průřez jeho tvorbou, spíše ztrácí. Sledujeme skupinu v černých košilích a kalhotách, která je i přes fyzickou blízkost těl odosobněná a kontakt mezi sebou hledá spíš neohrabaně, někdy až neurvale.
Eklektický hudební mix se přelévá od elektroniky přes ambientní plochy až po barokního Bacha. Scény, které jsou od sebe často odděleny tvrdou zatmívačkou (což začne být velmi brzy velmi otravné), pak přepadávají tu na stranu nejvolnější, vágní asociace, tu do urputné doslovnosti uchopené s citlivostí tatry V3S. Že jsou bojechtiví, váleční štváči směšnými, nedospělými dětmi, jejichž nebezpečí exponenciálně roste s velikostí samopalů a pistolí, bych pochopila asi i bez toho, aby mi na jevišti běhali do tělových trikotů svlečení tančící s maketami střelných zbraní a dudlíky v puse… Jako skvělý příklad se nabízí třeba Clowns Hofeshe Shechtera, jejichž opakovaná, gradující brutalita odehrávající se na pozadí dávno zapomenutého cirkusu mrazí v zádech a děsí, aniž by sklouzli k pitomosti.
Mladá Natalia Metodijeva fascinuje nejen fyzickými schopnostmi, ale rovněž vyzrálou osobností, která je stejně křehká jako magnetizující. Vyvolává ve vás úzkost i strach. O ni i z ní, což je vražedná kombinace
U jiných výjevů Vinklátovy choreografie mi pak jejich význam unikl docela, jako u duetu Nely Štarkové s Patrikem Čermákem, jehož touha po vzájemném lidském kontaktu velmi rychle přešla v ordinérně zobrazovaný sexuální akt s obličeji v rozkroku a doširoka roztaženýma nohama tanečnice. Přiznávám, sexuální scény mi dávají smysl jen málokdy, a pokud jsou doplněny o odosobněné momenty prázdných výrazů zúčastněných, jež v reakci vyvolávají výbuchy smíchu z publika, jsem zmatena naprosto dokonale.
Sobě ukončila na jevišti opuštěná Natalia Metodijeva, fascinovaná „švestkou poznání“ visící nad ní i tou, která ji tlačila pod žebry (a trikotem). Její pohybový projev byl opět naprosto fenomenální, mladá tanečnice fascinuje nejen fyzickými schopnostmi, ale rovněž vyzrálou osobností, která je stejně křehká jako magnetizující. Vyvolává ve vás úzkost i strach. O ni i z ní, což je vražedná kombinace, kterou se nemůže pochlubit jen tak někdo, a pokud jsem mohla z divadla odcházet s pocitem, že mi DEKKADANCERS hrozně lhali, Metodijeva byla tím nejpravdivějším pod sluncem. Ať už byla pravda cokoli.

Po introspektivním Vinklátovi se list obrátil a druhá polovina večera patřila Štěpánu Pecharovi a jeho taneční grotesce Lži, které muži říkají, která dala název celému programu. Ocitáme se na filmovém place, kterému se v roli režiséra snaží s kouzlem sobě vlastním velet Mathias Deneux (role byla původně opět zamýšlena pro Alberta Kašeho), zatímco okázale podvádí svou manželku, hlavní hereckou hvězdu Metodijevu, se svou asistentkou a klapkou Štarkovou, u níž se, k jejímu rostoucímu zděšení a zhnusení, snaží nemotorně zabodovat osvětlovač Alex Sadirov. Vše doplňuje mužský protipól Metodijevy, představitel hlavního filmového hrdiny Patrik Čermák a hluchoněmý zvukař Florian Garcia.
Prostor pro absurdní situace je tedy otevřen, přepálenost humoru očekávána, vyšinutí vítáno. Bůh a zkušené publikum ví, že právě tohle DEKKADANCERS umí, vzpomeňme na jejich Poslední večeři, která před deseti lety úspěšně odstartovala jejich druhou generaci. Po nejčerstvější zkušenosti s jejich rande s humorem si však říkám, jestli bych svá očekávání neměla podrobit určité, dobře mířené kritice. Protože od Poslední večeře jednak uplynulo několik let, jednak má soubor za sebou nepříliš dramaturgicky zvládnuté pokusy (o fungování bez dramaturga, který byl podle mě v minulosti jednou z jejich velkých devíz) o legraci se Strašidlem Cantervillským (2022) či Řbitovem nápadů (2022). A ani Pecharova novinka z řady rozpačitosti nevystupuje.

Samozřejmě, dělat na jevišti legraci není žádná… legrace, minout se s publikem je příliš jednoduché, principy funkční před pár lety dovedou zestárnout rychleji než včerejší zprávy a to, s čím publikum silně rezonovalo, může najednou proplout zcela bez povšimnutí. A pak se může stát to zdaleka nejhorší, tedy že se zamýšlený humor mine přímo s vámi, takže sedíte uprostřed zcela očividně skvěle se bavícího diváctva, jež hurónským smíchem reaguje na plesknutí asistentky po zadku stejně jako na to, jak Metodijeva rozstřílí celý plac a Čermáka sekáčkem na maso naporcuje do nudlí, zatímco vám se odmítne zvednout byť jeden koutek a zbytek představení trávíte existenciálním sebezpytem.
Pechar se snaží příběh vrstvit a tvořit jakési divadlo na divadle o divadlu na divadle. Nemohla jsem se zbavit další asociace na mnohem lépe zvládnuté, podobně zaměřené dílo, tentokrát na situační komedii Bez roucha Michaela Frayna z roku 1982. V ní sledujeme ve třech jednáních divadelní hru, pokaždé však z jiné perspektivy, nejprve na generálce, poté ze zákulisí a na závěr „tradičně“ jako na hotové představení, do kterého už ale s definitivní platností prosákly mezilidské vztahy a zákulisní tahanice, příběh se rozpadá, chaos nabývá nebývalých rozměrů, peklo je prázdné, ďáblové jsou zde! Mohu jen tušit, že něčeho podobného se snažil dosáhnout i Pechar. Výsledek je však i přes využití mluveného slova, které ze záznamu provází v první polovině formou přímé řeči výstupy jednotlivých interpretek a interpretů, ve druhé coby vypravěč (Jiří Lábus) komentuje situaci, klopotný a těžkopádný. Když vám totiž autor má při sledování absurdní situace potřebu říct, že sledujete absurdní situaci, je to trochu… absurdní.

Nový program soubor prodával skrz humor, nadsázku a ironii, proměnné, které jsou jim vlastní a na nichž dlouho stála samotná DNA uskupení. Spolu s programem publikum dostalo sadu veselých růžových nálepek, hlásajících proklamace typu „pravda bolí, tanec taky“. A Štěpán Pechar lákal přítomné ke sdílení vlastních milosrdných, temných i zcela vyšinutých lží do zpovědnicové schránky ve foyer, aby ty z nejvypečenějších mohl soubor vytěžit pro další obsah svých sociálních sítí. A nemám důvod pochybovat o úspěšnosti i této zamýšlené marketingové kampaně, protože ty souboru a jeho PR týmu jdou jako na poli současného tance nikomu. Protože kdo se může pochlubit, že mu k nové choreografii audio namluvila jména jako Jiří Lábus, Radúz Mácha nebo Anna Prášilová Fialová? Kdo má po premiéře na instagramu krátká videa osobností z mainstreamového veřejného života, které nadšeně sdílí své zážitky z představení?
A ono je to skvělé, protože díky tomu jsou DEKKADANCERS vidět, jejich zástupci jsou zváni do médií, rozhlasu i televize a jelikož jde o mladé, charismatické, smyslem pro humor oplývající a souvislé myšlenky schopné muže, přináší to své výsledky. Když to ale začne vypadat, že meritem věci se stává výtlak na instagramu, k němuž je jevištní snažení jen jakýmsi vedlejším produktem, plní mě tato skutečnost nemalou mrzutostí. Někomu možná počet sdílených storíček stačí, komise hodnotící grantové žádosti jejich číslům navíc budou velmi dobře rozumět. Co ve výsledku na tom, že mně osobně je z toho jenom strašně smutno…

Psáno z představení 8. listopadu 2026, Jatka 78, Praha.
Lži, které muži říkají
Sobě
Choreografie a režie: Ondřej Vinklát
Asistent choreografie: Mathias Deneux
Hudba: CoH, Ann Demeulemeester, Cosey Fanni, Tutti, Jerskin Fendrix, Ivy Lab, Two Fingers, J. S. Bach
Hudební úprava a mix: Ondřej Vinklát
Scéna a kostýmy: Eva Zezula
Světelný design: Lukáš Brinda
Lži, které muži říkají
Choreografie, scénář a režie: Štěpán Pechar
Asistent režie: Ondřej Vinklát
Asistent choreografie: Mathies Deneux
Scénografie, kostýmy, rekvizity: Veronika Watzková
Hudba: jeff Russo
Hudební úprava a zvukový design: Jan Šikl, Štěpán Pechar
Světelný design: Lukáš Brinda