Mezi jmény, která projekt sdružuje, figuruje řada výrazných postav domácího baletu – Nikola Márová, Klaudie Radačovská, Ivona Jeličová, Andrej Szabo, Martin Svobodník, Petr Hos a dosud aktivní tanečník Ilja Mironov. Taneční umění je v určitém smyslu nespravedlivé. Mladí tanečníci začínají svou kariéru velmi brzy, nabiti energií, ale nemají tzv. „odžito“. Následuje mnoho let zdokonalování a zrání. A když už tanečník ví, o čem tanec skutečně je, a ztrácí potřebu soutěžit ve výšce skoků a počtu pirouettes, ubývají mu fyzické síly. Ale jeho tělo si pamatuje a má divákovi mnoho co předat, pokud najde klíč „jak na to“.
Dramaturgie celého večera má jasnou a jednotící linku. Je jí hudba dvou snad nejznámějších českých skladatelů první poloviny 20. století, Leoše Janáčka, z jehož tvorby bylo vybráno Capriccio a Po zarostlém chodníčku, a Bohuslava Martinů, kde padl výběr na dílo La Jolla. Jde o komorní skladby přímo souznící s nabízeným projektem pro komorní soubor zkušených tanečníků. Ústředním tématem tanečního zpracování jednotlivých kompozic je vzdor a všudypřítomná pomíjivost. Triptych v sobě kombinuje prvky klasické baletní techniky a současné přístupy, s nimiž tvůrci rozvíjejí neoklasický kánon.
Závěr patří sólu Nikoly Márové, která jeviště opustila teprve nedávno. Její sólový nářek je nejsilnějším momentem celého protiválečného opusu. Jako Michelangelova Pieta se sklání nad mrtvými těly a hledá cestu dál. Vše se vrací k počátku, pohyb se zpomalí, ale ona nakonec končí v počátečním bojovém gestu – „Show must go on“.
Capriccio
Janáčkovo Capriccio vzniklo na podzim 1926 jako odpověď na žádost pianisty Otakara Hollmanna, který kvůli zranění mohl hrát pouze levou rukou. Janáček zprvu odmítal, později však složil pozoruhodné čtyřvěté dílo, v němž se klavírní part stává rovnocenným partnerem dechového souboru. Patrný je v hudbě moment vzdoru, místy působí drze, místy nostalgicky, v kontrastu a dialogu se rodí její dramatická síla.
Choreografka japonského původu Magumi Nakamura působila jako tanečnice v NDT a spolupracovala s předními osobnostmi současného tance Jiřím Kyliánem, Matsem Ekem či Ohadem Naharinem. Své Capriccio interpretuje jako téma konfrontace s nepřízní osudu, jež nás často staví do zdánlivě bezvýchodných situací. Na jevišti stojí šest tanečníků v bojovém střehu s jasnými, konkrétními postoji střelby a salutování. Mají na sobě černé kalhoty, černé vesty nebo kabátky, pod nimiž prosvítají šedé nátělníky. Bezpochyby jde o vojenskou jednotku, která přišla zabíjet. V poslední době žijeme obklopeni vojenskou hrozbou, která se na nás valí ze všech stran, a tak není divu, že choreografka zvolila právě toto téma. Samotná hudba nabízí střídání drsných, rytmických gest a lyrických až melancholických pasáží. Choreografie Nakamury využívá právě takových kontrastů. Vojenské zlo tvoří ostré, lomené až strojové pohyby a často unisono vedené formace. Jako protiklad se objevují okamžiky duetů a sól, kdy se z vojáků stávají obyčejní lidé. Moment citlivosti navodí duet Petra Hose a Klaudie Radačovské. Ještě výrazněji působí part Ivony Jeličové a Martina Svobodníka, kdy žena dává muži podporu, ale vzrůstající nebezpečí jejich vztah znemožní a je následně plný utrpení. Mezitím odpadají a umírají vojáci, aby se následně vzchopili k dalšímu boji. Čitelné gesto „tří moudrých opic“ – neslyším, nevidím, nemluvím – pochází z japonské tradice a představuje morální zásadu, která nabádá člověka, aby se vyhýbal zlému. Nakamura nepřináší žádné objevné pohybové nápady, ale její síla spočívá v poselství. Závěr patří sólu Nikoly Márové, která jeviště opustila teprve nedávno. Její sólový nářek je nejsilnějším momentem celého protiválečného opusu. Jako Michelangelova Pieta se sklání nad mrtvými těly a hledá cestu dál. Vše se vrací k počátku, pohyb se zpomalí, ale ona nakonec končí v počátečním bojovém gestu – „Show must go on“.
La Jolla
Bohuslav Martinů napsal La Jollu v roce 1950 na objednávku La Jolla Music Society v Kalifornii. Skladba nemá konkrétní mimohudební program, název odkazuje na místo zadání. Má charakter koncertantní sinfonietty pro housle, violoncello a klavír s komorním orchestrem.
Autor Mário Radačovský vytvořil choreografii speciálně brněnský program. Jeho dílo má nejblíže k principu tanečního divadla, které se pokouší řešit mezilidské vztahy v intimní a psychologické poloze. Dvě postavy, muž a žena, jsou slavnostně oblečeny a chystají večeři. Dominantním scénografickým prvkem je velký stůl, kolem kterého se odehrává malé soukromé drama. Manželé nebo partneři žijí své každodenní rituály, pod kterými se ovšem od počátku skrývá určité napětí. Celá La Jolla je vlastně duetem v podání Ivony Jeličové a Petra Hose. Radačovského slovník kombinuje civilní pohyby, již zmíněnou neoklasiku, a hlavně velkou dávku zvedaných figur. Nicméně téma konfliktu a vzrůstajícího napětí mezi partnery dává zaznít silným výrazovým momentům. Oba sólisté se pohybují s jistotou a bravurou. Dvojici však přece jen vévodí dominantnější Ivona Jeličová díky svému silnému dramatickému uchopení.
Druhá věta Largo – Andante nabízí expresivní pomalé plynutí. Nastává změna nálady. Partneři sedí u velkého stolu proti sobě. Tento obraz mi připomenul choreografii Place Matse Eka pro Michaila Baryšnikova a Annu Lagunu. Radačovský vidí obraz jako snahu o vzkříšení bývalého vztahu. Ona gestem naznačuje možnost očekávání dítěte, ale její partner ji odmítá. V tomto okamžiku drama vrcholí hudebně, ale choreografie bohužel nechává stranou jemné modulace a valéry hudby.
Třetí část díla je pro mě v podstatě nezařaditelná. Nastává situace tak trochu z jiného baletu. Přichází host, ženin milenec či spíše jeho karikatura. Žena osciluje mezi dvěma muži nebo se staví proti nim. Jde o rádoby komickou vložku? První dvě části naznačily zajímavou cestu směru k možnosti práce se zralými tanečníky ve smyslu hereckého a výrazového zpracování. S onou „komickou“ částí se ale nedokážu vyrovnat. A kam situace dospěje? Přichází ještě poslední duet s pocitem odevzdanosti a ženina neštěstí. Je však třeba zachovat dekorum a společenské konvence. Hosté přicházejí a divák čelí otevřenému konci. Na zadním horizontu se objeví nápis „Pokračování příště“.
Po zarostlém chodníčku
Janáčkovo Po zarostlém chodníčku je známý klavírní cyklus drobných skladeb pro sólový klavír, který vychází z moravských lidových melodií. Přestože jde o drobné klavírní miniatury, mají silný emocionální náboj – často vyjadřují nostalgii, vzpomínku, smutek nebo intimní nálady. Janáček v něm dosahuje citlivé niternosti a autentičnosti. Toto dílo se dočkalo u nás dvou výrazných tanečních provedení. V roce 1998 je inscenoval pro Pražský komorní balet Pavel Šmok a Kateřina Franková–Dedková, roku 2013 pak uvedlo Národní divadlo moravskoslezské slavnou choreografii Jiřího Kyliána v rámci večera Návraty domů.
Choreografie Mária Radačovského je popisována jako dílo, které „úmyslně akcentuje téma všudypřítomné pomíjivosti“ a prostřednictvím drobných mikropříběhů sedmi tanečníků zkoumá plynutí času a konečnost života. Výrazným kladem závěrečné části je přítomnost vynikajícího pianisty Ivo Kahánka, který živě interpretuje Janáčka s mimořádným citem a dává tak možnost té nejtěsnější spolupráce s děním na jevišti.
Tanečníci sedí po celou dobu na jevišti na židlích a z této uzavřené půlkruhové formace střídavě vstupují do děje. Jejich kostýmy jim však příliš nesluší. Mají uniformní charakter ve jménu unisexu složený z černých kalhot a tělo obepínajících přiléhavých šedých roláků. Připomínají mi spíše pracovní oblečení. Téma všudypřítomného „Mementa Mori“ je ztělesněno postavou v černém v podání charismatického Ilji Mironova. Pohybový slovník si je v podstatě ve všech třech částech dost podobný – neoklasický, současný a partnerský tanec. Náznaky folklóru zůstávají mimo hru a nadbytečné akrobacie v duetu muže se Smrtí v podání Petra Hose a Ilji Mironova se k Janáčkovi příliš nehodí. Vedle toho nacházíme i milé a příjemné momenty, které reprezentuje dívčí trio – hravé, jednoduché a čisté, často využívající pohybového kánonu. Na podobném principu funguje i pánské trio. Radačovský občas využívá židle, na kterých tanečníci sedí. Nepracuje s nimi však důsledně. Někde jsou jen součástí scénografie, někdy je nevyužívá vůbec, jindy mohou představovat partnera. Klíč k jejich využití chybí. Nejzásadnější a nejzajímavější zůstává neustálé zasahování Smrti do tanečního dění. Ona si se všemi pohrává, vybírá si, ovládá. I když Radačovský vychází z nálady hudby, chybí jeho choreografii určitá niternost, citlivost a přesah v naslouchání.
Na představení Masters jsem šla s velkým očekáváním a představou něčeho mimořádného. Díky NdB 3 se tu totiž setkali tanečníci s obrovskými jevištními a životními zkušenostmi. Doufala jsem, že uvidím něco, co jim bude „šité přímo na míru“, aby vynikla jejich jedinečnost a specifika. Bohužel tyto momenty se zablýskly jen občas – ve výrazové dramatičnosti Ivony Jeličové, křehkosti a vysoké pohybové estetice Nikoly Márové a mužné síle Ilji Mironova. Všichni účinkující působí jako relativně mladí, krásní, ohební a plní energie. Kdyby celý večer odtančili jejich o generaci mladší kolegové, možná bychom ani nenašli velký rozdíl. Hledat pro zralé tanečníky hluboký a vypovídající pohybový text je opravdu náročné. K tomu je třeba proniknout k samé podstatě sdělení, osobním prožitkům, najít originalitu a nenahraditelnost, objevit celý jejich taneční život.
Psáno z premiéry 10. prosince 2025, Mahenovo divadlo, Brno.
NdB3/MASTERS
Capriccio
Choreografie: Megumi Nakamura
Hudba: Leoš Janáče
Tančí: Klaudia Radačovská, Ivona Jeličová, Nikola Márová, Petr Hos, Martin Svobodník. Ilja Mironov
La Jolla
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Bohuslav Martinů
Tančí: Ivona Jeličová, Petr Hos, Klaudia Radačovská, Nikola Márová, Martin Svobodník, Ilja Mironov, Andrej Szabo
Po zarostlém chodníčku
Choreografie: Mário Radačovský
Hudba: Leoš Janáček
Piano: Ivo Kahánek
Tančí: Klaudia Radačovská, Ivona Jeličová, Nikola Márová, Petr Hos, Martin Svobodník, Ilja Mironov, Andrej Szabo
