metaBALETKY – Jak je důležité promluvit

Možná jste měli pocit, že Baletek už bylo dost. Kniha choreografky a performerky Miřenky Čechové vzbudila bouřlivé diskuse ještě před svým vydáním, stačilo k tomu uveřejnění anotace a pár rozhovorů. Jenže po necelém roce se autorka rozhodla přetavit nejen téma publikace, ale i reakce na ni do formy multimediální inscenace. A tak tu máme metaBALETKY. A je to dobře.

metaBALETKY (Miřenka Čechová). Foto: Vojtěch Brtnický.

metaBALETKY (Miřenka Čechová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Miřenka Čechová se netají tím, že impulsem pro vznik této nové inscenace byl její šok z reakce určitého segmentu profesionálního tanečního světa na její publikaci, který jí posléze přivodil panickou ataku. A taky z údivu, že po tolika letech od odchodu z konzervatoře může pociťovat bezmoc v konfrontaci s určitým druhem moci, který ji sice už fakticky nekontroluje, ale podvědomě na něj může stále silně reagovat. Musím dodat, že i mě to udivilo, protože tato autorka navenek působí v tom, co dělá, sebejistě a sklízí jeden úspěch za druhým. O to více si vážím toho, že dokázala sebrat odvahu a znovu se do tématu ponořit, rozpitvat jej na mikročástice a přetavit do uměleckého tvaru částečně živého představení, v němž jde s kůží na trh ještě více, nebo spíš přímo, než v případě knihy. Mnohem důležitější je ale tato inscenace z širšího hlediska, protože reprezentuje zkušenost konfrontace s mocí, systémem a strachem, sdílenou mnoha lidmi. Konkrétně pak pojmenovává rétoriku a určité strategie dle její výpovědi aplikované při výuce tance na konzervatoři, které potenciálně mohly negativně ovlivnit určité jedince, a dokonce jim způsobit trauma…

 

Studium na výběrové škole

Hlavní linka metaBALETEK vychází z publikované autobiograficky laděné prózy vyprávějící o studiu na konzervatoři v devadesátých letech. Je to příběh velké lásky k tanci a baletu, která přivede desetiletou dívenku z pohraničí do hlavního města na výběrovou školu. Vypráví o srážce se systémem výuky, který byl zcela odlišný od její předchozí zkušenosti na základní umělecké škole, o dospívání v devadesátých letech, navíc v prostředí internátu. A především je to příběh „lúzrů“, studentek, které se nakonec baletkami nestaly, dle Čechové selhaly v očích školy, společnosti, a především svých vlastních. Hybridní formát inscenace kombinuje živý streaming s předtočeným filmovým materiálem. Filmy, rozprostřené do dvanácti scén, zobrazují více méně chronologicky vybrané pasáže z románu. Důraz je kladen na vnitřní motivaci protagonistky v konfrontaci s „motivací“ vnější, institucionální.

V úvodu například vidíme jakoby domácí video, na němž Čechová v teplákové soupravě na ulici přehrává své oblíbené pasáže ze slavných baletů. V prostřizích se pak objevují záznamy těchto pasáží ze světových baletních scén, které protagonistku okouzlily a stály na začátku její touhy stát se baletkou. Přestože její pouliční interpretace místy působí až komicky, nemyslím si, že by se jednalo o parodii či zesměšnění baletních klenotů. Spíše tím poukazuje na naivitu mládí.

Tato naivita ještě probleskuje ve scéně příjezdu na internát, kdy si vybaluje plyšáky, „kouzelnou“ panenku-tanečnici a romány o baletkách. Zároveň už se ale ozývají budoucí imperativy ohledně oblečení, stravy a očekávání tvrdé práce (náplasti a dezinfekce). Tato témata se dále rozvíjejí v zobrazení tréninku klasiky, plné kritických poznámek o těle ze strany profesorky, pondělní vážení, počítání kalorií, hřešení v jídle a jeho následné řešení formou strčení prstu do krku.

metaBALETKY (Miřenka Čechová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Filmy evokují obrovskou fyzickou námahu, doprovázenou tvrdým drilem, v komentářích ovšem neustále zaznívá odhodlání protagonistky to dokázat, vydržet, obavy z toho, že nepoznají, jak se snaží, i vzpomínky na představení, v nichž vystupovala. Na druhou stranu se zde objevuje i počínající vzdor vůči systému, potřeba se ozvat, ohradit a soustavné umlčování ze strany autorit. Kontrastem k totální kontrole těla i mysli bez možnosti sebevyjádření se protagonistce stává prostředí tanečního klubu, kde pocítila emoce, energii, euforii a svobodu.

 

Meta-level

Výše popsané scény narativního charakteru doplňují jakési videoklipy, v nichž Čechová sublimuje pocity protagonistky do poetického jazyka, rytmu a pohybu. Dril baletní rozcvičky převádí do drsného rapování na ulicích sídliště; vnitřní nejistoty a poruchy příjmu potravy pak ztělesňuje tancem a písní smutné baleríny ve vycpaném kostýmu.

Zatímco filmové pasáže bychom mohli nazvat fikcí, v nichž je Čechová vypravěčkou a protagonistkou příběhu Baletek, živé vstupy představují onen meta-level, kde se věnuje tomu, co tato fikce způsobila v reálném světě. Přímo sděluje motivace vzniku této inscenace, její témata a své pocity, předčítá vybrané negativní reakce na knihu (mnohdy napsané ještě před jejím vydáním), čte i reakce jedinců, kteří sdíleli podobnou zkušenost a kniha pro ně naopak znamenala určitou katarzi. Kritice neujdou nejen anonymní postavy, ale širší systém kultury a vzdělávání, který není schopen otevřeně a produktivně o problému mluvit. K tomuto popíchnutí slouží živě sehraná scéna panelové diskuse o studiu na tanečních konzervatořích, v níž moderátorka zdůrazňuje pozitivní výsledky studia, zatímco přiznává, že k dotazování studentů z časových důvodů nedošlo. Vybrané autority, usazené za stolem s evokativně obrovskými maskami (nápadně připomínajícími ty z inscenace Antikódy), pak pronesou několik drsných komentářů o kvalitě mladých tanečníků a tom, že balet prostě nemůže dělat každý. Ostatně zdá se, že právě podobná panelová diskuse se stala prvotním impulsem k vydání jejího románu. Je fascinující, že její kniha měla mnohem větší impakt na veřejnou diskusi než několik oborových konferencí a výzkum Divadelního ústavu. Taková je síla umění.

Závěrečná pasáž představuje autorčiny úzkosti vyvolané kritikou, která se na ni v souvislosti s Baletkami sesypala: v temnotě se rýsuje schoulená postava ležící na podlaze, neschopna pohybu. Východisko přichází skrz pochopení toho, co se stalo, vlastních reakcí a pocitů – na pomoc proto přichází filozofka Alice Koubová, která se ujímá slova (a kamery). Svým specifickým metaforickým jazykem pojmenovává a analyzuje problém; nenabízí jednoduchá řešení, jen určitou naději, že se s ním tanečnice nakonec vypořádá. Čechová se rozhodla řešit ho aktivně, přímo bojovně: z rčení „fight or flight“ si tentokrát, po mnoha útěcích od problému, vybrala „fight“, nasadila boxerské rukavice a pořádně se do toho opřela.

metaBALETKY (Miřenka Čechová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Umění vs. realita

Po formální stránce je inscenace metaBALETKY ambiciózním, originálním a velmi propracovaným dílem. Video, animace i přímá řeč promlouvá k divákovi u obrazovky, který jednak nemá pocit, že o něco přichází, jednak je přímo vtažen do představení díky možnosti klást dotazy a komentovat. Miřenku Čechovou k tomuto formátu inspirovala nedávná tvorba Isabelly Rossellini a ke spolupráci pozvala specialisty mnoha oborů, včetně režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové, dramaturgyně Marie Kinské, skladatele Martina Tvrdého a DJky Mary C, která v představení hrála naživo.

Předtočené narativní scény jsou natočeny minimalisticky v několika prostorech – internátní pokoj, taneční sál, klub, venkovní plácky ošuntělého sídliště. Autorka videa Tereza Vejvodová kombinuje filmovou kameru s kompaktním fotoaparátem, který dodává obrazu tu pravou „devadesátkovou“ patinu. Pestrobarevná animace z dílny Lindy Arbanové dokresluje hravou a fragmentární podobu díla.

V narativních scénách používá choreografka a performerka spíše ilustrativního pohybového slovníku a pantomimy jako doprovod hlasu vypravěčky – k divákovi promlouvá film jako celek, v němž vyrovnaně spolupracují filmová, hudební, pohybová a textová složka. Na druhou stranu v živých pohybových akcích dochází k větší abstrakci, autorka přetavuje své pocity přímo do tělesného projevu, čímž se tyto části stávají pohybově nejexpresivnějšími.

metaBALETKY (Miřenka Čechová). Foto: Spitfire Company.

Konečně zůstává na stole otázka, zda toto dílo přispívá do dříve rozvířené diskuse něčím novým, nebo zda jen pokračuje v rozdmýchávání animosit mezi jednotlivými segmenty tanečního světa. Jistě se dá namítnout, že vybrané komentáře a celkový postoj vůči taneční konzervatoři jsou hodně jednostranné, autorka se koncentruje na negativní aspekty a téměř vůbec nenabízí pozitiva nebo hezké zážitky, které si mnoho studentů ze školy odnáší. Na druhou stranu Baletky i metaBALETKY jsou umělecké dílo, které nemá povinnost být vyvážené, korektní, nabízet různé perspektivy. Jedná se o úhel pohledu konkrétní osoby, v konkrétní dobu na konkrétní místo a to je potřeba neustále připomínat. Zároveň se ale Čechová v metaBALETKÁCH zaměřila na obecnější téma moci a strachu, snaží se analyzovat určitou rétoriku systému, která ji a další studenty mohla vést k sebedestruktivnímu chování, což se jí dle mého názoru skutečně podařilo. Případné nadávky a „body shaming“ jsou totiž jen vrcholem ledovce, který sahá mnohem hlouběji. Jde o rétoriku, v níž je nebo byl akcentován princip nadřazenosti baletního umění a jeho autorit, motivace formou drilu, malý prostor pro individuální sebevyjádření atd. Hierarchie a uniformita jsou dědictvím baletního umění jako takového, ať se nám to líbí nebo ne; tvrdá práce je zase nezbytnou podmínkou pro výkon tohoto náročného povolání, které opravdu nemůže dělat každý. Je vyžadován bezpodmínečný respekt k institucím a autoritám, což je v pořádku, pokud je tento získán respektuhodným jednáním a příkladem, a ne přímočarým uplatňováním moci. Zejména by tento respekt měl fungovat obousměrně, tedy také vzhledem k tělům a duším studentů.

Kombinace všech výše zmíněných podmínek studia, o nichž se Miřenka Čechová rozepsala, je jistě velká nálož na dospívajícího člověka, který přijde na školu hlavně s láskou k tanci, a pokud nemá potřebnou psychickou i fyzickou výbavu, může ho to „semlít“. Ne všechny dívky a chlapci, kteří nastoupí v desíti letech na konzervatoř, se stanou tanečnicemi a tanečníky v baletním souboru, dokonce větší procento jich vypadne již během studia. Zatímco školy se právem chlubí úspěšnými absolventy, o příbězích „odpadlíků“ slýcháme málokdy. To ale neznamená, že jejich zážitky a životy jsou o to méně hodnotné. Poukázáním na tyto aspekty tanečního vzdělávání se snad podaří minimalizovat pocit selhání a stigma s tím spojené. Samozřejmě ne každý má z konzervatoří jen negativní zážitky, přístup jednotlivých institucí a pedagogů se velmi liší a – jak nakonec i Čechová sama přiznává – „nebylo to až tak hrozné“, na škole si studenti užili i spoustu hezkých chvil a legrace. Díky průzkumu, který v současnosti v rámci Tanečních aktualit zpracováváme (a který obsahoval i rozhovory se studenty), se domnívám, že většina institucí a pedagogů skutečně vychovává své svěřence s respektem a cílem připravit je na profesi co nejlépe. Přesto je důležité o těchto tématech stále veřejně mluvit. Jednak to otevírá diskusi na profesní úrovni, možnost sebereflexe, ale hlavně to mnoha lidem může pomoci vyrovnat se s reálným traumatem, které si nesou životem.

 

Psáno z on-line streamu 4. a 5. května 2021.

 

metaBALETKY
Koncept, text a performance: Miřenka Čechová
Hudba: Martin Tvrdý
Hudba live: Mary C
Video: Tereza Vejvodová
Animace: Linda Arbanová
Režijní spolupráce: Janka Ryšánek Schmiedtová
Dramaturgie: Martina Kinská
Light design: Martin Špetlík
Kostýmy a make-up: Natálie Host, Andrea Gájová
Fotografie: Ondřej Košík, Vojtěch Brtnický
Scénografie a výprava: Petr Boháč a Honza Tomšů
Projektový management: Barbora Faifr Repická
Produkce a booking: Aneta Fodorová
Střih filmového materiálu: Simona Donovalová
Režie live stream: Aneta Fodorová
Live stream: Lukáš Kurkin & LK production
Premiéra: 4. 5. 2021, on-line

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 2x

Témata článku

metaBALETKYMiřenka Čechová

Spitfire Company

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2021

Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5
6
7
8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23
24
25 26 27
28 29 30 1 2 3 4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: