Co znamená vlastně slovo mirage? Z angličtiny i francouzštiny je překládáno jako přelud, klam, klamné zdání, iluze – toliko najdete ve slovníku. K uvedeným výrazům teď můžeme přidat i projekt, který představilo uskupení 420PEOPLE v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybuna Nové scéně.
Autorem Mirage je Václav Kuneš, který je spolu s Natašou Novotnou hybnou silou souboru, který založili, udali mu jasný směr a nastavili vysokou interpretační laťku. Oba dva umělci působili v Nederlands Dans Theater, ve svých kreacích zúročují získané zkušenosti a podařilo se jim najít vlastní, osobitý způsob pohybového vyjadřování, který s sebou nese kyliánovské ingredience, jež jsou rozvinuty do nových poloh a bohatě tvarovaných struktur.
Václav Kuneš se ve svém novém kusu Miragenechal unášet uměním žánru stand-up comedy (donedávna byl tento žánr k vidění v domácím pořadu Na stojáka uváděném Českou televizí), na jejímž půdoryse vystavěl také své dílo, což ve skutečnosti obnáší četné, leč nepříliš přesvědčivé a spíše rozpačité než vtipné slovní vstupy aktérů. Proč ale název Mirage? Kuneš chtěl navíc hledat iluzi či klam, zkrátka to, co za humorem vězí, a vyvodil možnou souvztažnost s tím, co se skrývá za zdánlivou lehkostí tanečních výkonů. Viděl ve zvoleném – a nutno říci již mnohokráte zpracovaném – námětu pro něho palčivé otázky: Jsou stand-up komici opravdu šťastní a vtipní, jak vypadají? Jsou tanečníci plni energie i mimo scénu? Funguje performance na jevišti jako forma psychoterapie, nebo vykrádání sebe sama a zrada na vlastních emocích? Jest na divácích, zda v Mirage najdou uspokojivé odpovědi a budou sdílet stejný zápal pro věc jako tvůrci.
Kuneš ve svém novém titulu mixuje tanec s mluveným slovem, jako mezihra je uveden film. Ukazuje se, jak tanečníci vládnou angličtinou, kterou často používají, a pokud mluví česky, je vše uvedeno v anglickém překladu na čtecím panelu nad scénou. Hned v počátku se Štěpán Pechar pokouší s mikrofonem v ruce objasnit umělecký záměr projektu, ale to se mu příliš nedaří – není mu dobře rozumět a nakonec nic v podstatě nevysvětlí, pouze zaslechneme cosi o zrcadlení. Pokud si autoři vzali na mušku stand-up komiky, je třeba si uvědomit, že musí sami srozumitelně artikulovat, aby došlo ke kýženým pointám.
Nedostanete mrkvičku…
Na scéně se povaluje velké množství beden, tedy přepravek od piva Rebel (jednoho ze sponzorů), které tanečníci různě přenášejí. Jedna z tanečnic stojí uprostřed jeviště a ostatní jí pokládají bedny do rukou, vyskládají z nich vysoký komín, a když tanečnice kousek popojde, bedny jako stavebnicové kostky padají. Plastové přepravky pak ohraničují pomyslnou arénu, kde tanečníci sledují výstupy kolegů. Na bedýnkách balancují, posouvají je před sebou, jen občas si je prohodí, často na nich spočívají v různých polohách či sedí. Představení trvá sedmdesát minut bez přestávky, a jak naznačuje graf v textově velmi sporém programu, střídají se tu sóla, duety, tria, mluvené vstupy a výjevy, kdy tančí všech sedm interpretů – tři ženy a čtyři muži. Přinášejí si také své dvojníky – své tváře jako papírové masky, které zapichují do přepravek. Masek stále přibývá, ale na zvětšené fotografii zachycené grimasy zůstávají neměnné.
Je zřejmé, že choreografie staví na impulzech, které dodávají sami účastníci. Zdá se, jako by vybrané citace textů byly dílem náhody. Tanečníci své myšlenky nadšeně proklamují směrem do obecenstva a mimo jiné můžete slyšet: „Jste králíci, já jsem váš táta, zlobili jste, tak nedostanete mrkvičku…“ – můžete se smát nebo bojovat s rozpaky, úsudek nechť si uděláte sami. Další tanečník vypráví pohádku, jiný se svěřuje se svým úmyslem skončit taneční kariéru.
Zrzavá kštice Ombline Noyerové
Součástí projektu je rovněž projekce promítaná na nastavěné bedny. Ve filmu je komentováno chování tanečníků a choreografa během zaznamenaných zkoušek v sále, jako by se jednalo o tlupu zvířátek – vůdčího samce, samici atd. Poté následuje již sólo naživo v podání Nataši Novotné. Je jako vždy úchvatná, přesná, jako by ve svém těle pronikala do tajných zákoutí. Její projev je velmi sublimní, dominuje práce trupu a vlnících se paží a spolu s tanečnicí se dotýkáte zvláštnosti ženské animy. Více temperamentu a odvázanosti sledujeme u Zuzany Herényiové a Ombline Noyerové, které mají své party vypracovány do posledního detailu.
Tanečníci Alexandr Volný, Milan Odstrčil a Jussi Nousiainen přinášejí výraznou mužnou dynamiku, často spočívají na zemi, odkud se vymršťují vzhůru, neohromují velkými skoky, ale vydatnou energií. Tanečnice zase provádějí kočičí nášlapy a předvádějí svůdnou pružnost – se svými partnery hledají rovnováhu ve vzájemném dialogu v duetech, triích či v sólovém balancování na přepravkách.
Mirage je sledem výjevů, které drží pohromadě dramaturgická koncepce Lukáše Jiřičky. Kunešova choreografie je pohybově proměnlivá, dynamicky polarizována z rychlého sledu prvků do zastavení či zpomalení pohybu. Těkavé impulzy dávají vzniknout poklidně plynoucímu i prudce tryskajícímu pohybu, který se odvíjí v opakujících se dynamických křivkách. Nová kompozice Kanaďana Owena Beltona ladí s tokem pohybu, vyhovuje jeho obměnám a struktuře, která se zásadně neproměňuje ani v rytmicky výrazné sekvenci. Stejné monotónnosti se uzpůsobil i scénický design – kostýmy v šedočerných odstínech zaujmou svým návrhem a vypracováním. Jediným zářivým barevným elementem je zrzavá kštice Ombline Noyerové. To je nakonec také jediné výrazné odlišení od prezentované šedi a od ostatních ze skupiny, neboť v choreografii nelze postřehnout charaktery protagonistů, natož jejich vnitřní rozpory – jak se skutečně cítí, v jakém rozpoložení se nacházejí. Jedno je však zřejmé, že když vyjdou na scénu jako performeři, nasazují úsměvy a jejich zdvižené palce značí, že vše je v naprostém pořádku. Své skutečné tváře však skrývají za masky a ty si lehkovážně vyměňují, ale skutečný stav jejich myslí zůstává pouze naznačen. Snad je to záměr… nebo klam?Psáno z premiéry 16. října 2013, Nová scéna Národního divadla Praha.Mirage Choreografie: Václav Kuneš Hudba: Owen Belton Kostýmy: Anna Tušková a studio Chatty Light design: Jan Mlčoch Premiéra: 16. 10. 2013
Hana Polanská
Je škoda, že v článku není uvedeno, kdo za tím štěstím, že máme Hamiltona (a nejen jeho, ale i další dědice a ikony…Jakákoli jedinečnost. Julyen Hamilton zase v Praze