Miramare, Idealisté – O životě vesele i vážně

Poslední pondělní podvečer v závěru měsíce června patřil v Alfredu ve dvoře studentům druhého a čtvrtého ročníku katedry nonverbálního divadla Hudební akademie múzických umění v Praze. Diváci spatřili dvě představení studentů mezinárodního složení – Miramare s převládající klaunérií a odlišné Idealisty směřující více k fyzickému divadlu. A kam jinam za synkrezí takovýchto žánrů než s radostí do příhodného prostoru Alfreda ve dvoře, divadla vybudovaného mimem a pedagogem Ctiborem Turbou, jehož tu nikomu určitě nemusím představovat.

9. 7. 2020 recenze

Miramare. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Tereza Marková

Na vlnách klaunérie

Jako první naplnili sál studenti druhého ročníku pod pedagogickým vedením Lukáše Houdka, a to jak kapacitně, tak hlavně atmosférou zvoleného prostředí přímořské restaurace. Do ní diváci vstoupili skrze úvodní číslo, kdy sledovali čtyři klauny – číšníky (jak zřetelně napovídaly jejich černobílé uniformní kostýmy) a jejich šéfa při právě končící oslavě jeho narozenin. Následný úklid a návrat do běžného provozu restaurace Miramare byl plejádou komických situací a z nich vyplývajících situačních gagů (např. zpomalené trhnutí ubrusu a tím ohrožené plastové nádobí na stole.)

K celkově velmi dobrému temporytmu přispívaly zejména groteskní prvky, jež převládaly ve druhé části představení. Chaotické obsluhování příchozích hostů bylo jakýmsi odlehčeným vhledem do problematiky behaviorálního charakteru ve společnosti, kterou se klaunům podařilo vyobrazit.

V prostoru figurovaly tři čtvercové bílé stoly, na nich ubrusy a nádobí ponejprv plastové, poté porcelánové. Stoly spolu s třemi židlemi přispívaly k variabilitě scény, klauni si prostor vždy opodstatněně uzpůsobili dle potřeby navazující situace.

Klaunská vizáž byla v tomto případě omezena na jediný výrazný prvek, ovšem nutno připustit, že ten nejdůležitější. Červený nos klauny ve spojení s černobílým kostýmem sjednotil. Klauni-číšníci i klauni-hosté byli v podání studentů hraví, mrštní a uvěřitelní, nebránila bych se ale mnohdy přidat na výrazu a taktéž preciznějšímu dohrávání při odchodu do zákulisí.

„My ideal is...“

Přímořskou Miramare vystřídali Idealisté studentů čtvrtého ročníku pod vedením Romana Horáka. Představení reprezentovalo moderní fyzické divadlo s komickými prvky a živým zpěvem.

Každému z civilně kostýmovaných performerů patřila jedna dřevěná židle, která mohla představovat jejich individuální touhu či emoci. Šlo o jakési hledání ideálu, které se performeři rozhodli sdílet s diváky. A tak jako každý ideál může mít mnoho podob, tak i ztvárnění a přístup účinkujících byl různý. Taneční čísla i decentně akrobatické výstupy s židlemi byly přesné a jisté, zaujala pohybová zdatnost aktérů, kteří využívali mikrofon i mluvené slovo.

Ve výstupu Speed dating performerka stála na židli a se zakrytýma očima si vybírala svého ideálního partnera pomocí úkolů plněných jednotlivými smysly, přičemž ke každé akci ji vedl hlas moderátora. Ona i její tři nápadníci stáli v těsném kontaktu na stejné židli. Scénka poměrně vybočovala z celku a příjemně nabourala jinak velmi pohybový a rytmický koncept.

Stejně tak zaujal pěvecký živý vstup jednoho z interpretů, jenž už směřoval k emotivnímu závěru, kdy pod tíhou slov „I‘m fine“ a se čtyřmi židlemi na zádech odcházel z jeviště. Jako by nesl na svých zádech tíhu našeho nenaplněného ideálu v různých podobách. Hledáme jej v sobě i v druhých, je nám předkládán v médiích a na sociálních sítích. Je všude a je na každém, jak se s jeho existencí vypořádá.

Psáno z představení 29. června 2020, divadlo Alfred ve dvoře.

Miramare
Klauni: Mário Mačičák, Natálie Podešvová, Arman Kupelyan, Marek Strýček, Katarína Hudačková, Alba Martinez, Jorge Lopez de la Rosa, Imanol Mendez
Pedagogické vedení: Lukáš Houdek

Idealisti
Kreativní tým / hrají: Alba Martinez, Jorge Lopez de la Rosa, Imanol Mendez Petr Biel
Hudba: Vladimír Cháb
Pedagogické vedení / režie: Roman Horák