Momo aneb Děti plují časem
Nové taneční představení určené dětem uvedlo divadlo Ponec právě u příležitosti Dne dětí. Choreografka a autorka konceptu Mirka Eliášová se nechala v tomto projektu inspirovat knihou Michaela Endeho Děvčátko Momo a ukradený čas. Eliášová má už dlouholeté zkušenosti s tvorbou s dětmi, choreografie jejích dětských studentů bývají vždy velmi dobře hodnoceny. Tentokrát se však pustila do experimentu, ve kterém tančí zpočátku jen dospělí, děti jsou však jeho neméně významnou složkou – jsou do něj postupně vtahovány.
Momo. Foto: Michal Hančovský.
Inzerce
Pro lepší manipulaci s (dětským) divákem Eliášová zvolila netypický způsob usazení. Všichni sedí bosi na podložkách v půlkruhu přímo na jevišti, stejně jako tři tanečníci (Jana Novorytová, Veronika Šimková, Jan Bárta). Uvnitř něj je pouze Lucie Charouzová, která otevírá tento hravý kus už za příchodu obecenstva. Její pohyb koresponduje se zvukem připomínajícím svist vzduchu při prudkém máchnutí. Zda je tanec veden zvukem, nebo zvuk tancem, lze jen těžko rozpoznat.
Po chvíli vbíhají na jeviště ostatní tři tanečníci a proměňují prostor pomocí žluté papírové lepicí pásky na hodinový ciferník. Náhle se všichni postaví do řady a otáčí se ve směru hodinových ručiček. Čas běží a běží, někdy stojí, jindy naopak uhání zběsile kupředu. Pomalu nastává první moment, kdy jsou děti vtaženy do děje: drží žlutou pásku a počítají, tanečník putuje do prostoru, kde pásku přetrhne, a poté si pomocí ní vodí dítka po scéně, až nakonec pásku společně nalepí na zem. Tím se dokreslují na ciferníku další a další hodinové ručičky…
Eliášová využívá i interaktivní projekci – jakési opožděné a trochu rozmazané stíny kopírující pohyb na jevišti. I do této aktivity jsou zapojeny děti: při přebíhání ze strany na stranu mohou pozorovat svůj stín.
Poté děti (tentokrát všechny sedící a klečící v pomyslném ciferníku) „malují pohyb“ lepicí páskou na podlahu. Prudké pohyby jsou symbolizovány prudkým trhnutím páskou, oblé a dlouhé pak pomalým rozmotáváním. V tomto pomalovaném ciferníku se na závěr všichni loučí společným tancem. Děti opakují pohyb dospělých a prostor se nádherně zaplňuje tancem. Čas uplynul.
Po celou dobu je na jevišti přítomen George Cremaschi – hudebník, který doprovází tanečníky na elektrickou kytaru, různé interaktivní zvuky z kabiny pak zajišťuje Jiří Jakl.
Taneční představení pro děti jsou jistě důležitou součástí pro formování jejich identity a vkusu, a pokud si přímo v divadle mohou zažít na vlastní kůži, jak funguje tvořivý proces, nelze tuto aktivitu nepodpořit. Ačkoli Momo nepřichází s ničím zásadně inovátorským, zvedám palec nahoru. Jediná poznámka k zamyšlení: Nezvládly by děti ve věku kolem deseti let (kterým je toto představení určeno) trochu více kreativního pohybu, než je jen pobíhání a popocházení prostorem?
Psáno z premiéry 1. června 2016, divadlo Ponec.
Momo
Choreografie: Mirka Eliášová
Elektroakustická hudba, interakce hudba–pohyb: Jiří Jakl
Interaktivní videoprojekce, světelný design: Vladimír Burian
Hudba – baskytara: George Cremaschi
Dramaturgická spolupráce: Jelte van Andel
Představení vzniklo: v koprodukci festivalu Tanec Praha