Nepřestávej, nebo…?

Nepřestávej (Tereza Hradilková). Foto: Michal Hančovský.

Nepřestávej (Tereza Hradilková). Foto: Michal Hančovský.

Laureátka za inscenaci roku minulé sezony České taneční platformy Tereza Hradilková se na vlně českých i mezinárodních úspěchů své celovečerní prvotiny Švihla ukazuje v novém světle s poněkud vážnějším laděním.  

Inspirace tělesným projevem dirigentů, kteří jako kouzelnou hůlkou ovládají celý orchestr, je zřetelná. V celém díle nicméně pouze nepatrně probleskuje, krátké náznaky přitom prozrazují precizní studii a porozumění těmto magickým pohybům. Těch několik konkrétních, až pantomimicky přesných úryvků, kdy se interpretka vciťuje do role maestra, je natolik uhrančivých a dokonalých, že by bylo možné vychutnávat si je i mnohem déle. Celým tělem tanečnice prochází jednotlivé tóny, které způsobují vibrace všech tkání, od bránice až po konečky prstů. Fyzicky je vidíme ještě dříve, než se ozvou v éteru – a jakmile dolehnou k ušním bubínkům tanečnice, jako by je opět vstřebávala všemi póry, nasávala a prožívala v tělesném orgasmu.     

Nepřehlédnutelným partnerem performerky je autor hudby, zvukař a klarinetista Tomáš Dvořák alias Floex. Jeho nápaditá kompozice udává celé inscenaci rytmus a dramaturgii. Jedinou škodou je, že viditelná či slyšitelná interakce mezi ním a Hradilkovou zůstala jen u letmých kontrolních pohledů. Zvuková akce, která by reálně reagovala na dirigentské pohyby tanečnice, se bohužel nekonala. Přítomnost hudebníka na scéně celkovou produkci nijak neovlivnila. Což se sice někdy stává, aniž by to rušilo dojem z inscenace. Ale u ztvárnění daného tématu mě samostatnost počínání jediných dvou performerů zásadně zklamala.   

Od původní inspirace pohybem dirigenta jakožto strůjce hudby se nicméně Hradilková dostává dále, do jeho podstaty i nadsázky. Povely a gesta, které je možné od mágů s taktovkou při vedení orchestru vídat a slýchat, dovádí k jejich doslovným významům. Níže! Hlouběji! Ještě! Více! Pokračuj! Zadrž! Pojď! Nepřestávej! Rozkazy pronášené vokálně či mimicky s oddávající se vášní, křečí v konečcích prstů, naléhavostí a pregnantní prosbou by mohly v jiném kontextu připomínat i dramatické vzrušení předcházející sexuálnímu vyvrcholení. Povýšíme-li tuto situaci na zásadní pro existenci lidského pokolení, možná snáze pochopíme sdělení, které tanečnice divákům předává. Její prezentace je plná erotiky, nutkání, podvolení se citu a instinktu, prosté fyzické přítomnosti a ovládání pudů. Hledání smyslu života je v tuto chvíli kondenzováno do jediné myšlenky: nepřestávat.

Přesto si musí divák výše načrtnutou myšlenku konceptu spíše domýšlet, ne-li vymyslet. Pozorujeme sled zdánlivě nepropojených obrazů, plných třasu, tiku, opakujících se pohybů, významných hekání, pohledů, bojovných či vyzývavých gest. To vše v průhledném svetru, akcentujícím vztyčené bradavky, a bílých kalhotkách, s neupraveným drdolem – tedy v kostýmu, který evokuje možná líné nedělní ráno. Rušivým doplňkem účelné linie nahých nohou jsou ale tejpovací pásy na kolenou, které snad měly zabránit opakovanému zakrvácení kolen při vzrušeném poskakování v kleku. Opět důkaz nepovedeného kompromisu mezi výtvarným dojmem kostýmu a použitelností pro taneční performanci. Jediným dalším doplňkem na scéně je mandarinka, kterou se mezi jednotlivými skladbami interpretka posilní. Význam tohoto vtipu ke mně ale nedolehl.

Novou produkci Terezy Hradilkové bych celkově zhodnotila jako povedený experiment, který autorku jistě posunul v její vlastní tvorbě. Ale snaha o přenesení tématu, samotného slibující zajímavý choreografický zážitek, do dalších významů a vrstev, bez zachování výchozího bodu, bohužel zahustila jeviště symboly, které pro diváka nejsou zcela srozumitelné. Jako když z neustálého přistřihování růží zbude jen trnité křoví – které je možná jejich podstatou, ale obecenstvo si nezíská. A přitom taneční kreace Hradilkové po nich omamně voní, podmaňuje si scénu i sebemenším pohybem. Myslím, že by celému dílu prospělo více konkrétních projevů, jakýsi návod pro diváka, aby si mohl vychutnat všechny myšlenkové pochody a procesy tvůrců, neztratil se ve výsledné formě a cestu ke katarzi si dokázal proklestit spolu s nimi.  

Psáno z premiéry 21. prosince 2018, Divadlo Ponec, Praha.

Nepřestávej
Koncept, choreografie: Tereza Hradilková
Interpretace: Tereza Hradilková
Dramaturgie: Lukáš Jiřička
Hudba: Floex, Antonio Vivaldi 
Světelný design: Zuzana Režná
Kostým: Marjetka Kürner Kalous
Premiéra: 21. 12. 2018
 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Fotogalerie

Nepřestávej (Tereza Hradilková). Foto: Michal Hančovský.

Nepřestávej (Tereza Hradilková). Foto: Michal Hančovský.

Nepřestávej (Tereza Hradilková). Foto: Michal Hančovský.

Nepřestávej (Tereza Hradilková). Foto: Michal Hančovský.

Nepřestávej (Tereza Hradilková). Foto: Michal Hančovský.

Nepřestávej (Tereza Hradilková). Foto: Michal Hančovský.

Nepřestávej (Tereza Hradilková). Foto: Michal Hančovský.

Nepřestávej (Tereza Hradilková). Foto: Michal Hančovský.

Nepřestávej (Tomáš Dvořák). Foto: Michal Hančovský.

Nepřestávej (Tomáš Dvořák). Foto: Michal Hančovský.

Témata článku

Tereza Hradilková

Divadlo Ponec

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červenec 2019

Po Út St Čt So Ne
1
2
3
4
5
6
7
8 9 10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22 23
24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: