Za zavretými dverami. Foto: Anna Benháková.
Své práce představily dvě studentky 3. ročníku – Michaela Dzurovčínová dílo Za zavretými dverami a Ester Trčková svůj Artificial. Shledávám pozitivním, že je mezi studenty oboru tolik žen, ale ještě je potřeba, aby se to naplno projevilo i v profesní kariéře a choreografky se nenechaly odradit drsnou realitou umělecké praxe.
Ročníková práce v závěrečném ročníku bakalářského studia je důležitá hlavně tím, že je třeba vytvořit umělecký tým, otevřít svůj individuální kreativní svět a vpustit do něj další umělecké osobnosti; učit se spolupracovat a vytvářet společný proces, který vede k finálnímu produktu – hotovému představení. V tomto případě ale není výsledná choreografie tím nejdůležitějším. Zde opravdu platí, že cesta je cíl. Choreograf je bez dalších uměleckých profesí ztracený. Měl by se umět domluvit především s autorem hudby, výtvarníkem kostýmů, světelným a zvukovým designérem a v lepším případě i s dramaturgem (jehož ve studentské práci zastupuje pedagog katedry, který ročníkovou práci vede).
Jak se dařilo oběma autorkám a jejich spolupracovníkům? Michaela Dzurovčínová se rozhodla pro téma, které není zrovna nevšední, a to násilný vztah mezi mužem a ženou, přičemž slabší pohlaví je to, které je utiskováno. Za zavřenými dveřmi se často odehrávají dramata, o kterých nikdo neví. V úvodu ovšem pozorujeme zdánlivou intimní idylku – muž a žena (Eva Rezová, Matěj Petrák) se drží v náručí a jemně se objímají. Volně nechávají své paže prozkoumávat těla svých protějšků, pomalu se od sebe odpoutávají, zase se sbližují a působí dojmem šťastného páru. S potemněním světel v sále však mužský element hrubne a začíná se svou partnerkou pohybovou hru na kočku a myš. Do jisté míry se zdá, že se to ženě líbí, vyžívá se v dynamických pasážích a nejdřív nemáme pocit, že by jí toto zacházení vadilo. Posléze je už ale jasné, že chování muže je přes čáru a žena upadá do submisivity, které se nedokáže bránit.
Choreografie se soustředí převážně na tanečnici, která má hodně pohybového materiálu a pokrývá jím celý prostor. Ve druhé části se k ní přidává určité ženské alter ego, zpěvačka Anežka Matoušková, jež svým hlasovým projevem doprovází marné počínání Evy Rezové. Hudbu zkomponoval Jan Vaniš a dobře si poradil se zapojením vokálu, který akci na jevišti dodává na intenzitě. Výrazným prvkem jsou i kostýmy Elisy Neumannové – přímo do děje zakomponované pruhy pružné látky používá muž k manipulaci se svou obětí.
Souboj páru nemá úplně kontrastní vývoj, žena je zas a znova lapena v osidlech muže, až do vyčerpávajícího konce. Nečeká nás žádný zvrat, ale spíše vyčerpání a vyvanutí. Což se v reálných násilných vztazích také často stává.
Choreografka se v rámci tématu nepokusila o nějaký silnější či osobitý názor na zobrazenou problematiku, přistupuje k němu spíše dokumentárně. Ročníková práce jistě posloužila svému účelu a v dalších pracích se Michaela Dzurovčínová jistě nebude bát pustit na trochu šikmější plochu.
Její kolegyně Ester Trčková si ji naopak maličko nachystala tím, že si vybrala netradiční scénický element – jeviště je poseté kostkami cukru a tři tanečnice, oděné ve výstředních kostýmech z dílny Kláry Pavlíčkové, nás uvádějí do cukrového světa, když na podlaze stavějí z oněch kostek sladké uličky a ornamenty a cupitají mezi nimi. Sladkost materiálu je láká k ochutnání a ony se rády nechávají svést – kladou si cukr nejen do úst, ale i na další části těla. Choreografie je hravá, používá vše, co cukr, ať už ve formě kostiček, anebo prášku (to když ho noha tanečnice s gustem rozdupne), nabízí. Sledujeme jakýsi pitoreskní svět s jeho oběťmi tentokrát závislými na bílé látce, které podléhají, podobně jako žena násilí manžela. Do jisté míry si to užívají, ale zároveň si uvědomují, že už je to moc… A jaké že bylo zakázané ovoce? Sladké.
Dílo působí lehce vyšinutým dojmem, ovšem zcela cíleně. Simona Dejmková, Lenka Nahodilová a Rozálie Stárová jsou cukrové víly par excellence. Jsou ve výrazu umělé, stejně jako substance, které se oddávají. Ester Trčková je přes své mládí známá svou originalitou, a to nejen při tvorbě v rámci uskupení SPOLK. Hudba Haštala Hapky přispívá k atmosféře cukrového království, jemuž vévodí závěrečná scéna, kdy se z nebe snáší obří bílá kostka, na niž tanečnice extaticky naskakují. Splnil se jim sen o největším cukříku a nehodlají si ho nechat vzít.
Publikum DISKu obě choreografie a jejich aktéry odměnilo nadšeným potleskem. Je dobře, že posluchačky mají možnost své práce prezentovat veřejně a ne pouze online. Budeme držet palce, aby další díly Nové generace mohly probíhat i nadále.
Psáno z představení 8. října, divadlo DISK.
Za zavretými dverami
Choreografie: Michaela Dzurovčínová
Interpretace: Eva Rezová, Matěj Petrák, Anežka Matoušková, Marek Gaj
Hudba: Jan Vaniš
Text: Monika Tinterová
Kostým: Elisa Neumannová
Vedoucí práce: Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D.
Artificial
Choreografie: Ester Trčková
Interpretace: Simona Dejmková, Lenka Nahodilová, Rozálie Stárová
Hudba: Haštal Hapka
Textová a dramaturgická spolupráce: Marta Hermannová
Scénografie a kostýmy: Klára Pavlíčková
Pedagogické vedení: Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D.
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?