Nová generace – Studenti HAMU řeší niterné otázky bytí

Projekt Nová generace, díky kterému mohou studenti choreografie na HAMU prezentovat svou tvorbu, s novou divadelní sezenou opět zahajuje svou činnost. Otevřel ji večer složený ze dvou choreografií. První byl duet Kdo je tady doma? zabývající se strastmi již vyčpělého partnerského soužití. Druhé představení Ženy z hlíny se pohybovalo na obecnější rovině definice ženství. Ani jedna choreografie nebyla prosta některých studentských rozpačitostí, ale obě jsou příslibem toho, že nastupující generaci tvůrců stojí za to sledovat.

Kdo je tady doma? (Marek Strýček, Natálie Podešvová). Foto: Michal Hančovský.

Kdo je tady doma? (Marek Strýček, Natálie Podešvová). Foto: Michal Hančovský.

Stárnoucí manželství mladých tanečníků

První část inscenace Kdo je tady doma? se pohybovala na hranici pantomimy a tance. Bohužel se tyto složky jen málokdy prolínaly, a tak vznikla v jednom patnáctiminutovém kousku dvě téměř samostatná představení. Choreografka Natálie Podešvová, která byla v tomto představení zároveň interpretkou, překvapila působivou pantomimickou či pohybově-divadelní expozicí. Se svým partnerem Markem Strýčkem předvedla pozoruhodnou hádku beze slov, která vykrystalizovala z různého funění, tleskání, bouchání do stolu. Byla to úžasně rytmická část, která naprosto autenticky ilustrovala gradující spor dvou lidí a frustrující iritaci ze svého životního partnera, na němž už nenávidíme i to, jak si sedá ke stolu.

Stůl byl hlavním opěrným bodem scény a tato prostá scénografie potvrdila, že méně je více a že čím jednodušší scéna, tím četnějších významů může nabývat. Konvenční uspořádání stolu a dvou židlí v první části funkčně zastupovalo domov, dvě strany stolu zároveň stavěly oba tanečníky do přímé opozice, staly se ilustrací probíhajícího sporu a odcizení. V taneční části pak posloužil jako bariéra, ale i jako opěrný bod pro útok.

Kdo je tady doma? (Marek Strýček, Natálie Podešvová). Foto: Michal Hančovský.

Přechod z pantomimy do tance je ale moment, kde, jak už jsem naznačila, vnímám problém. Zřetelné rozdělení inscenace na dvě poloviny jí uškodilo. Kdyby se působivý pantomimický vstup průběžně přeléval do čistě taneční části, dílo by mělo mnohem větší sílu. Nehledě na to, že zatímco pantomimická část byla pro konzervativnějšího diváka poměrně alternativní, taneční part byl více méně konvenční. Tím ale Podešvová v podstatě šla proti trendu jakési živočišnosti a upřednostnění obsahu před formou, na které dnešní současný tanec klade důraz. Místy se chtělo říct, že její časté vysoké extenze nohou byly až exhibicionistické, ale dívalo se na to hezky.

Představení snad trochu uškodila právě dvojjediná role autorky, která byla podstatně výraznější než její partner. Díky přesvědčivějšímu výrazu jsem jí mnohem víc věřila totální podráždění ze svého protějšku. Tématu by více slušelo rovnoměrnější rozprostření energií. S tím souvisí i nedostatek vášně nebo alespoň napětí, které do partnerského vztahu, i když třeba konfliktního, patří. Pokud tedy autorka nechtěla imitovat naprosto katastrofální manželství po 30 letech. Jenže to jsem ani jednomu z performerů vzhledem k jejich věku nevěřila. Ze začátku představení tento druh napětí nechyběl, tanečníci jako by si předávali submisivní a dominantní roli a byli tak ve vášnivé neutuchající hádce. Toto se ale vytratilo.

Feministický manifest

Druhá choreografie Ženy z hlíny byla mnohem méně čitelná a přímočará. Choreografka Eva Urbanová se vyjadřovala více v obrazech, jinotajích a otevřených gestech. Její dílo interpretovala trojice tanečnic: Francesca Amante, Giorgia Scisciola a Sara Angelucci. Právě Francesca Amante, jejíž part tvořil opozici ke dvěma zbývajícím, přitom výrazně převyšovala své kolegyně kvalitou pohybu, na nějž lze jen s obdivem hledět – což dokazuje také v rámci skupiny 420PEOPLE. Vytvářelo to jistou disproporci v tanečních výkonech, ale to je úskalí studentských projektů.

Anotace představení hovoří o dvojakosti ženského naturelu: Je žena z cukru nebo ze železa? V pohybovém projevu je však patrné z velké většiny jen železo, trny a prach. Pohyby jsou silové, jakoby napjaté a rozhodně neukazují ženu jako křehkou. Na pódiu vidíme tři silné ženy, které dravým pohledem konfrontují diváka skrze krůpěje potu. Myslím, že choreografka mohla ukázat trochu víc z vnitřního sporu pro ženy typického. Ten nebyl na pódiu přítomný, hlavní zprávou bylo: Jsme silné, a když po nás společnost chce, ať si hrajeme na křehotinky, je nám to cizí a nepříjemné. Tato společenská přetvářka se ale objevovala jen v záblescích.Ženy z hlíny (Giorgia Scisciola, Sara Angelucci). Foto: Michal Hančovský.

Stejně jako ženy Evy Urbanové nehodlají být líbivé květinky, nebyl takový ani pohybový slovník Žen z hlíny. Byl stejně zemitý jako název, mnohem víc konvenoval s pojetím současného tance nežli první představení. Byl založený na repetitivních pohybech a absolutním přiznání svého tělesna. Rozumím tomu, protože choreografie má částečně vycházet z mýtu o Lilith, Adamově první ženě, která se stala symbolem feministické nezávislosti. Ale v takovém případě je představení spíš manifestem než polemikou. Což mě částečně mrzí, protože největší sílu spatřuji v umění přiznat svou slabost. Slabost neznamená absenci síly. Ale to je asi podnět určený spíše mužům.

Co se týče rolí tří účinkujících, tvůrkyně nechává dost prostoru pro divákovu imaginaci. Jsou dvě tanečnice, které se po několika minutách sóla Francescy Amante vynoří zpod černého linolea, jejím svědomím, vědomím či myslí? Jsou to dvě poloviny její osobnosti, které neumějí žít v míru, neumí najít rovnováhu v projevu? Anebo všechny tři symbolizují ženskou nevraživost?

Zatímco kostým mě nijak nezaujal a nepřipadá mi, že by něco komunikoval (kromě inverzních barev), prostá scéna byla povedená. Proč se černé linoleum na konci představení změnilo v bílé, je otázka, kterou si sebou divák odnese domů. Je to smíření ženy – Francescy Amante, na linoleu poklidně spočívající – s vnitřním bojem, s dualitou, která je její doživotní součástí? Nebo se společností, která přijímá silnou a bojovnou ženu? Závěr působí trochu jako smíření s vnitřními běsy, které se na začátku představení zpod linolea tajuplně vysoukaly. Ale jak jsem již zmínila, niterný konflikt jako takový mi v choreografii chybí.

Obě díla se náturou i zpracováním podstatně lišila, a tak jejich spojení do jednoho tanečního večera může působit trochu kostrbatě. Na druhou stranu studenti předložili dva odlišné přístupy k současnému tanci a pohybovému divadlu, a díky tomu se divák nenudil. Naopak, cyklus Nová generace naznačuje různé směry, kterými se nastupující tvůrci mohou ubírat a příležitost vybrat si mezi nimi ten svůj.

Psáno z premiéry 26. září 2019, divadlo Disk.

Kdo je tady doma?
Choreografie: Natálie Podešvová
Obsazení: Marek Strýček, Natálie Podešvová
Hudba: Darkside
Konzultace: Lukáš Šimon
Premiéra: 26. 9. 2019

 

Ženy z hlíny
Choreografie: Eva Urbanová
Obsazení: Francesca Amante, Giorgia Scisciola, Sara Angelucci
Kostýmy: Eliška Šebestová
Produkce: Natálie Matysková
Konzultace: Jan Kodet
Premiéra: 26. 9. 2019

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Fotogalerie

Ženy z hlíny (Giorgia Scisciola, Sara Angelucci). Foto: Michal Hančovský.

Ženy z hlíny (Giorgia Scisciola, Sara Angelucci). Foto: Michal Hančovský.

Ženy z hlíny (Giorgia Scisciola, Sara Angelucci, Francesca Amante). Foto: Michal Hančovský.

Ženy z hlíny (Giorgia Scisciola, Sara Angelucci, Francesca Amante). Foto: Michal Hančovský.

Kdo je tady doma? (Marek Strýček, Natálie Podešvová). Foto: Michal Hančovský.

Kdo je tady doma? (Marek Strýček, Natálie Podešvová). Foto: Michal Hančovský.

Témata článku

Eva UrbanováHAMUKatedra tanceNatálie PodešvováNová generace

Divadlo DISK

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2019

Po Út St Čt So Ne
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: