Nová generace v divadle DISK aneb Od všeho trochu

První letošní představení v rámci projektu Nová generace, který vstoupil do sedmého roku své existence, se přesunulo na půdu divadla DISK pražské DAMU. V průběhu večerů se představily nové tváře. Ze studentů prvního ročníku choreografie Anna Benháková společně se svými staršími kolegy a nechyběli taktéž ani studenti katedry nonverbálního divadla.

11. 3. 2017 recenze

Děti. Foto: Michal Hančovský

Autor Ladislav Beneš

První večer se otevřel zajímavým sólem Kontinuum Anny Benhákové, na snovou hudbu autorského dua Bruna Sanfilippa a Chrise Watsona. Choreografii podpořenou bodovým osvětlením lze označit za minimalisticko-abstraktní. Její struktura v sobě střídala tahy i úsporný pohyb a čisté linky, které se vzápětí za zvuku přijíždějícího vlaku proměnily v živý běh, úskoky a těkání tam i zpět.

Pro interpretaci Panta Rhei Simony Rozložníkové byl naopak charakteristický mihotavý pohyb a sebejisté střídání různých hudebně-pohybových témat, skrze která se propracovala až k prvkům flamenca za doprovodu kytary. Většina choreografického rámce byla postavena primárně pouze na pohybech horní poloviny těla, opět se všudypřítomným prchavým třepotavým pohybem.

Třetí číslo večera, za zpočátku nesnesitelně přezvučených decibelů rock’n’rollu, patřilo Andreji Lygovi a Heleně Machové, kteří divákům naservírovali kratší práci s názvem The Room. Nejprve nám beze slov vyprávěli příběhy o lidech, vztazích, jedné vraždě a dvou mrtvolách. Diametrálně odlišně vypadala druhá část, kdy hráči šachu nad imaginární šachovnicí a metronom nemilosrdně odpočítávali čas mezi tahy. Zůstávali osamoceni, jak už to někdy v životě bývá, přestože spolu hráli šachovou partii. Zatímco jeden hovořil, druhý jen nehybně a nezúčastněně dumal nad dalším tahem. Na diskusi ale vždy musejí být dva, což přesně vystihovala část, kdy padaly facky a hráči končili i v objetí. Ale proč, když je ten druhý stejně nevnímal?…

Schyzofrén Barbory Nechanické a Simony Rozložníkové si pohrával s těly a perspektivou pohybu. Tanečnice se opět vyjadřovaly především pohyby paží v různých polohách. Pro čirou abstrakci však nebylo možné, aby si divák odnesl cokoli více než jen dojem z pohybu samého (z nutkavého drbání kotníků, z jakéhosi zápasu).

Je škoda, že ani u jednoho ze zmiňovaných čísel nebyl v programu uveden byť jen krátký nástin, který by divákovi usnadnil orientaci nebo alespoň naznačil tvůrčí záměr.

Po přestávce následovala Hračka Barbory Nechanické, která si s touto pohybově-taneční choreografickou studií poradila velmi dobře. Chvíli loutka, chvíli její vodič, místy obojí. Zajímavé pojetí v kombinaci s neustálými přechody, jež tomuto číslu velmi pomohly.

Eduard Adam Orszulik svoji práci Je on? uvedl pouhou větou: „Osamělá přežívající bytost, která ztratila sama sebe.“ Pomalu nám jako vypravěč dávkoval jednotlivé momenty ve strohém duchu – prchavost objetí ve světelném kuželu, kde světlo tak jako voda protékalo mezi prsty, vnitřní nepokoje vyjadřované změnami pohybu. Večer zakončila opět Anna Benháková číslem Axis Mundi, což je latinský název pro symbolické označení osy coby symbolického středu světa a spojnice světa živých se světem zemřelých. Celá choreografie se stala výsledkem niterné evokace dětských nočních můr plných protikladných dějů a významů a snahy postavit se jim čelem, bojovat proti nim, ale také je chápat. Šlo tu o cílené zachycení zážitků skrytých v podvědomí. Světla se postupně rozžínala a divák vnímal rudé, takřka nahé dívčí tělo pozvolna se pohybující za zvuků australského didgeridoo. Jemně se vlnilo a protahovalo v nezvyklé poloze oscilující mezi stojkou a pozicemi zdatného jogína. Umný pohyb, jakoby imitující zvíře a vyvěrající ze samé animální podstaty, se zdvihal v houpavých vlnách. Pomalé, pečlivě volené momenty střídaly krouživé pohyby v kruhu. To vše dokreslovalo rafinované pološero v kombinaci se šlachovitostí a rýsujícím se nahým tělem tanečnice.

Sofie Zdenky Josefi, která zahájila druhý večer, oscilovala na pomezí pantomimy, divadla a mluveného slova. Divák byl postupně vtahován do myšlenkového proudu povrchního světa manželky pana architekta i s jejím běžným programem. V každém cyklu stále dokola se opakující, zrychlující smyčky mluveného slova a pohybu se zdůrazňovala nemožnost úniku. Přísná až do komična hnaná dikce ve spojení s různými pózami vytvářely zvláštní směs lehce absurdního situačního vtipu.

Děti Eduarda Adama Orszulika by bylo možné označit jako mírně bizarní studii drogové problematiky plující na vlně latexu, vysokých podpatků a disca, končící v bílých oblacích kokainu a nespoutané zábavy.

Skupina A+1 Company se v rámci večera představila se svým projektem nazvaným Břehy. Jednalo se o zajímavé číslo s řadou originálních choreografických i scénických nápadů a na světelném designu bylo velmi dobře znát větší zkušenost s prací uvnitř jevištního prostoru. Oba večery Nové generace v čistotě provedení pohybu nastavily příštím ročníkům laťku zase o něco výše.

Psáno z představení 27. února a 5. března 2017, DISK.

Nová generace 2017

Kontinuum
Choreografie: Anna Benháková
Hudba: Bruno Sanfilippo a Chris Watson

Panta Rhei
Autor: Simona Rozložníková

The Room
Autoři: Andrej Lyga a Helena Machová

Schyzofrén
Autoři: Barbora Nechanická a Simona Rozložníková

Hračka
Autor: Barbora Nechanická

Je on?
Choreografie: Eduard Adam Orszulik
Hudba: The Knife