Nová opera v hábitu nového cirkusu: Stabat Mater aneb Pohyblivé obrazy tíhy života i smrti
Dnešní umělecké trendy se nebojí překračovat hranice žánrů a stylů, hledat neotřelé formy, vykukovat ze zavedených škatulek a nacházet nové horizonty svých výpovědí. Ne vždy se při takových experimentech podaří tvůrcům zachovat čistotu jednotlivých složek a dosáhnout celistvého díla. To ovšem není tento případ a počinům podobného stylu je třeba zatleskat.
Spolupráce souboru Tiché opery pod vedením Valentiny Shukliny s režisérem a mimem Radimem Vizvárym začala před dvěma lety. Propojení klasické hudby s pohybovým uměním své doby je myšlenka stará stovky let – ne často však vidíme v té dnešní takové souznění. Spojení současné opery a fyzického divadla, potažmo nového cirkusu, zaujímá aktuálností formy nestárnoucího obsahu.
Stabat Mater, nejsilnější duchovní, ale i světské téma, opěvující žal matky nad ztrátou dítěte, je křehkou výzvou pro každého umělce. Přenést emoční sílu do hlediště bez klišé, s ponecháním dostatečného prostoru divákovi na vytvoření vlastního zážitku je těžkým oříškem i pro zkušené tvůrce. Duo Shuklina a Vizváry ale překvapilo zralostí svého umění – jejich práce je již daleko od mladických experimentů, oba se řadí mezi zkušené umělce ve svém oboru, kteří našli svou cestu.
Pětice zpěváků v černých hábitech a komorní orchestr s nabílenými tvářemi a bílými parukami nechaly rozeznít Palác Akropolis průzračnými tóny oratoria Valentiny Shukliny. Zjevná inspirace skladatelky duchovní hudbou klasických autorů je ve skromné instrumentaci podrobena moderní rytmice i melodice – výsledkem je originální, barvitý hodinový cyklus, který je snadno stravitelný i pro dnešního mladého posluchače bez operní záliby, téma však nikterak neznásilňuje ani nebanalizuje. Zpěváci jsou zapojeni do dění na jevišti, i když spíše jako přihlížející šedé eminence v kápích – jen občas někdo z nich poodkryje roušku svého příběhu, aby opět ustoupil do pozadí. Skutečnými hybateli jevištních akcí jsou tři performeři (Jonáš Janků, Marek Menšík a Ondřej Holba), kteří jako by se na místě ocitli omylem a z dlouhé chvíle si jako neposedné děti hrají se vším, co jim přijde pod ruku. Civilně, nezaujatě a bez patosu z jejich „her“ vznikají silné obrazy lidského utrpení, strachu a bolesti, snah o osvobození, o přátelství a oporu. Jejich akrobatické kousky a cirkusové triky nevnímáme jako kýčovitou snahu oslnit diváka svým uměním, ale jako hledání vlastní cesty a identity, víry a porozumění. Bez viditelných snah dojmout diváka svým projevem tak nenásilně navozují silný kontakt s hledištěm, osloveným intimitou jejich zpovědí. Strohost režie i scénografie nechává adekvátní prostor hudbě – žádná ze složek zde nevyčnívá a nedusí druhou.
Třetí rozměr a kompaktní zaobalení celého díla má však na svědomí složka v tomto představení nejefektnější – světelný design Karla Šimka. Teplé i chladné proudy světel shůry jako by tančily vlastním životem, dokonale vykreslují hudební i scénické nálady a dávají celému představení neopakovatelnou, výjimečnou atmosféru. Právě díky nim je dovoleno divákovi přenést se do svého nitra a zpřístupnit svou mysl tomu, co sálá z jeviště.
Návštěva Tiché opery první adventní večer pro mě zahájila předvánoční atmosféru opravdu důstojným dojmem. Myslím, že současná opera našla v tomto citlivém režisérovi jednu ze svých možných tváří a způsobů, jak zhmotnit klasickou hudbu i náročnému divákovi dnešní generace.
Psáno z premiéry 1. prosince 2014 v Paláci Akropolis, Praha.
Stabat Mater
Hudba, hudební nastudování a dirigentka: Valentina Shuklina Režie, dramaturgie a choreografie: Radim Vizváry
Scénografie: Lucie Škandíková
Kostýmní výtvarnice: Petra Vlachynská
Elektronická hudba: Matouš Hekela
Light design: Karel Šimek
Produkce: Jakub Urban
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Mila
Za mě...ne. Nepohoršuje, ale je to za hranicí. Pro mě je klasika klasikou. Pokud nekdo chce jít touto cestou, tak ať…Labutí jezero aneb Co nejdál od pohádky