Nová opera v hábitu nového cirkusu: Stabat Mater aneb Pohyblivé obrazy tíhy života i smrti
Dnešní umělecké trendy se nebojí překračovat hranice žánrů a stylů, hledat neotřelé formy, vykukovat ze zavedených škatulek a nacházet nové horizonty svých výpovědí. Ne vždy se při takových experimentech podaří tvůrcům zachovat čistotu jednotlivých složek a dosáhnout celistvého díla. To ovšem není tento případ a počinům podobného stylu je třeba zatleskat.
Spolupráce souboru Tiché opery pod vedením Valentiny Shukliny s režisérem a mimem Radimem Vizvárym začala před dvěma lety. Propojení klasické hudby s pohybovým uměním své doby je myšlenka stará stovky let – ne často však vidíme v té dnešní takové souznění. Spojení současné opery a fyzického divadla, potažmo nového cirkusu, zaujímá aktuálností formy nestárnoucího obsahu.
Stabat Mater, nejsilnější duchovní, ale i světské téma, opěvující žal matky nad ztrátou dítěte, je křehkou výzvou pro každého umělce. Přenést emoční sílu do hlediště bez klišé, s ponecháním dostatečného prostoru divákovi na vytvoření vlastního zážitku je těžkým oříškem i pro zkušené tvůrce. Duo Shuklina a Vizváry ale překvapilo zralostí svého umění – jejich práce je již daleko od mladických experimentů, oba se řadí mezi zkušené umělce ve svém oboru, kteří našli svou cestu.
Pětice zpěváků v černých hábitech a komorní orchestr s nabílenými tvářemi a bílými parukami nechaly rozeznít Palác Akropolis průzračnými tóny oratoria Valentiny Shukliny. Zjevná inspirace skladatelky duchovní hudbou klasických autorů je ve skromné instrumentaci podrobena moderní rytmice i melodice – výsledkem je originální, barvitý hodinový cyklus, který je snadno stravitelný i pro dnešního mladého posluchače bez operní záliby, téma však nikterak neznásilňuje ani nebanalizuje. Zpěváci jsou zapojeni do dění na jevišti, i když spíše jako přihlížející šedé eminence v kápích – jen občas někdo z nich poodkryje roušku svého příběhu, aby opět ustoupil do pozadí. Skutečnými hybateli jevištních akcí jsou tři performeři (Jonáš Janků, Marek Menšík a Ondřej Holba), kteří jako by se na místě ocitli omylem a z dlouhé chvíle si jako neposedné děti hrají se vším, co jim přijde pod ruku. Civilně, nezaujatě a bez patosu z jejich „her“ vznikají silné obrazy lidského utrpení, strachu a bolesti, snah o osvobození, o přátelství a oporu. Jejich akrobatické kousky a cirkusové triky nevnímáme jako kýčovitou snahu oslnit diváka svým uměním, ale jako hledání vlastní cesty a identity, víry a porozumění. Bez viditelných snah dojmout diváka svým projevem tak nenásilně navozují silný kontakt s hledištěm, osloveným intimitou jejich zpovědí. Strohost režie i scénografie nechává adekvátní prostor hudbě – žádná ze složek zde nevyčnívá a nedusí druhou.
Třetí rozměr a kompaktní zaobalení celého díla má však na svědomí složka v tomto představení nejefektnější – světelný design Karla Šimka. Teplé i chladné proudy světel shůry jako by tančily vlastním životem, dokonale vykreslují hudební i scénické nálady a dávají celému představení neopakovatelnou, výjimečnou atmosféru. Právě díky nim je dovoleno divákovi přenést se do svého nitra a zpřístupnit svou mysl tomu, co sálá z jeviště.
Návštěva Tiché opery první adventní večer pro mě zahájila předvánoční atmosféru opravdu důstojným dojmem. Myslím, že současná opera našla v tomto citlivém režisérovi jednu ze svých možných tváří a způsobů, jak zhmotnit klasickou hudbu i náročnému divákovi dnešní generace.
Psáno z premiéry 1. prosince 2014 v Paláci Akropolis, Praha.
Stabat Mater
Hudba, hudební nastudování a dirigentka: Valentina Shuklina Režie, dramaturgie a choreografie: Radim Vizváry
Scénografie: Lucie Škandíková
Kostýmní výtvarnice: Petra Vlachynská
Elektronická hudba: Matouš Hekela
Light design: Karel Šimek
Produkce: Jakub Urban
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“