O tom se nemluví

Bakalářka Anna Kukuczková si odvážně zvolila pro své poslední představení nezvyklý námět nepochybně z humánních důvodů a pod tlakem informací o závažných společenských přečinech, které – hlavně pokud nejde o smrtelný akt – zůstávají stranou společenské pozornosti. Úvodem své performance O tom se nemluví se totiž herečka představí svým občanským jménem, aby předem oznámila smysl svého počínání. Její dílo totiž sleduje na příběhu mladé dívky Inny problematiku psychického života znásilněné dívky a v souladu se soudobými vědeckými poznatky chápe znásilnění více jako mučení než sexuální akt. Představení je tudíž koncipováno tak trochu po brechtovsku se zřetelným naučným cílem; umělecké ztvárnění záměru má zřejmě publiku objasnit zločinnost sexuálního násilí a jeho důsledky pro lidský život. Autorka s tímto cílem celý proces jevištně rekonstruovala od zrůdného aktu až po relativní uzdravení své postavy prostřednictvím mluvených a pohybových sekvencí, o jejichž řetězení a obsahu se radila s psychiatrem. Obdobně uváženě postupoval i režisér Radim Vizváry, takže v trochu chladné atmosféře obnaženého prostoru Roxy NoD nedocházelo k nežádoucím zkratům, jež by v případě námětu tak ožehavého mohly nastat.
V úvodní části inscenace představuje protagonistka hlavně mimicky a vcelku tradičním způsobem veselé, nijak mimořádné děvče, následující výbušná scéna znásilnění je zpracována světelně tak, že divák zahlédne jen vteřinové úseky zápasu napadené dívky. Obraz psychického otřesu vystřídá vstup do jasně osvětlené komory, kde se odbývá cosi, co bychom mohli nazvat očištěním, uvědoměním situace nebo možná přechodem do sféry nevědomí. Tady už Anna Kukuczková využívá jiné prostředky – spíše fyzického divadla s tanečními prvky. Momenty stresu střídá agrese, po ní uzavření do sebe v obavě z lidského okolí, nakonec se řetězy, kterými je postava upoutána, promění v nápadný, možná nesnímatelný náhrdelník jako svého druhu běžné stigma.

Za svůj nedlouhý umělecký život se Kukuczková vypracovala v osobnost, o jejíchž kvalitách není mezi znalci pochyb. Obdivuhodně tvárná, s kvalitní technickou průpravou, spolehlivě plní své úkoly. Spolužáky i režiséry je vyhledávána také pro své pracovní a tvůrčí zanícení. S tím souvisí i její snaha rozšiřovat své schopnosti, překračovat rámec žánru – třeba směrem k pohybovému melodramu, nebo svou účastí v souboru Tiché opery (zde jsme ji mohli naposledy vidět v půvabné úloze průvodkyně-komorné o nedávné premiéře Haydnovy mimické operky Život na měsíci). Její vysoká, až androgynní postava s pravidelnými rysy ve tváři přitahuje sugestivitou vystupování na jevišti okamžitě pohled diváka. V průběhu performance O tom se nemluví využívá pružnosti svých dlouhých končetin k splétání do originálního tvarosloví, jindy naopak volí přirozený, ale vždy přes drsnou realitu situace elegantní pohyb. Celý výkon je precizně vystavěn a gradován, je tudíž dostatečně čitelný, jak vyžaduje záměr inscenace, také díky psychologicky věrohodné sekvenci psychických stavů postavy. Nabízí se však otázka, zda by i při tak obtížném námětu nesnesla hra ještě trochu – ale jen cum grano salis – citového nasazení ve smyslu posílení psychoterapeutického účinu díla.Nezvyklá dramaturgie inscenace hovoří už sama o sobě o procesu emancipace oboru, jehož představitelé – vedle Kukuczkové třeba i Vojtěch Svoboda v Havlově pantomimě Perpetuum mobile anebo (zřejmě jako vůbec první) o generaci starší Vojtěch Švejda ve své Plošině – se snaží umělecky pojmout mimickou řečí dosud nedotčená, vážná, aktuální témata své doby. Ve všech třech případech jejich námětů spočívá téma ohrožení, lokální umístění a sociální aspekty jsou jiné. Tato skutečnost nutně vyvolává i tlak na rozšíření výrazových prostředků mladých mimů, kteří směřují podle mého názoru k prohloubení, a tudíž i univerzálnějšímu konceptu žánru, aniž by zapomněli na jeho specifické, ryze tělesné prostředky a postupy. Vystupují tak – někdy i s rizikem nepochopení – z uměleckého omezení a také společenské izolace oboru jako svobodně uvažující umělecké individuality. Jde o proces, který může pro futuro přinést žánru nový program i krev. V žánru mimického divadla chce zcela ojedinělé humánní a psychoterapeutické zaměření inscenace Anna Kukuczková dále rozvíjet ve spolupráci s občanskou společností Azyl Lisa.

Psáno z představení 20. listopadu 2014, Experimentální prostor NoD.

O tom se nemluví Námět a provedení: Anna Kukuczková
Dramaturgie: Anna Kukuczková a Radim Vizváry
Režie: Radim Vizváry
Scénografie: Jana Morávková
Hudba: Matouš Hejl
Light design: David Prokopič
Odborný poradce: MUDr. Jakub Šiman Premiéra: 25. května 2014, NoD

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: