OCD Love – Obsese láskou k tanci po izraelsku

Karlínské divadlo se pomalu plní diváky, kteří s nejistým úsměvem doufají v příjemný chládek klimatizace, před budovou stále ještě postává dost těch, kteří do poslední chvíle dávají přednost čerstvému, i když horkému letnímu vzduchu. Všichni se rozhlížejí a hledají mezi příchozími známé tváře – není to typické premiérové publikum baletního souboru ani komunita alternativní současné scény, ale pestrý mix, který tak často vidíme právě na Tanci Praha a jeho „událostech sezony“. Neexistuje jednotný dress code, a tak se páni v oblecích a šortkách navzájem častují nechápavými pohledy. Společného však mají mnoho – zvědavost (= šanci na zážitek) a očekávání, ale i obavy, zda budou naplněny. Izraelská tvorba již není Čechům neznámá a zatím vždy slavila úspěch u publika i kritiky. L-E-V Dance Company svou kůži na český trh nese poprvé, vzbuzuje proto řadu otázek.

21. 6. 2019 recenze

OCD Love. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Hayashi

Po několika prvních minutách inscenace OCD Love se otazníky, alespoň v mé hlavě, začnou ještě množit. Snažím se vymazat předsudky i předpoklady, otevřít mysl a vnímat atmosféru a strukturu díla. Naštěstí je k tomu prostoru dost a dost. Jedna tanečnice, oděná pouze v černý dres na ramínka a černé ponožky, se v tlumeném světle pomalu proplétá kouřovým oparem. Živý hudební elektro-akustický doprovod před zraky diváků skrytého DJ ji doprovází ponurými melodiemi. Představuje své tělo v nejrůznějších krkolomných pózách, hraje si s jeho tvarem, plasticitou paží i nohou. Netušíme proč a nač, a tak nezbývá než se přestat ptát. S příchodem dalších interpretů na scénu a jejich interakce se začne odhalovat koncepce i téma obsedantně kompulzivní poruchy. Fascinace vlastním tělem a jeho schopnostmi se násobí, s počtem performerů se množí i kompoziční prvky, hudební podkres se zaplňuje beaty a postupně dosahuje transové atmosféry house party. Šestice tanečníků se odvazuje a noří do rytmu, sledujeme exhibici mistrů pohybu. Muži mají podobné černé trikoty jako dívky, jen na jedno rameno – a jejich taneční námluvy a kočičí pohyby i fascinace vlastními tělem jsou ztělesněním homosexuálních stereotypů v tanci.

Neubráním se dojmu, že sleduji baletní soubor na konci sezony, kdy tanečníci spolkli pár dávek extáze a byli vypuštěni do nočního tanečního klubu. Neutuchající rytmus beatů je pohání vpřed a energie tryskající z jejich pórů kulminuje celých šedesát minut. Dokonalé pózy klasického tvarosloví jsou neodmazatelné z jejich projevu, jsou však bořeny a lomeny prvky jiných pohybových stylů, civilních pohybů, street dance, electro, house apod.

Tématem jejich projevu je láska, fyzická a nespoutaná, tělo, kterým proudí vlny vzrušení, jimž se nelze ubránit. Jako by chtěli tvůrci Sharon Eyal a Gai Behar ukázat zápas těla s nekončícími vlnami touhy, chtíče, uspokojení, orgasmu. Obsese je z jeviště více než patrná. Některé tělesné polohy jsou až nepříjemně exaltované, vykloubené – tanečníci jdou do maxima svých možností ve všech směrech. Chtějí-li vyjádřit pohybem lásku, která jim nedá spát a proniká až do konečků prstů i kořínků vlasů, nemají jinou možnost. Jejich jazyk střídá ten precizně artikulovaný (krásné pózy en dehors, hluboká dégagés, brisés, piruety i velké pózy) s nekontrolovatelnými vibracemi malých vnitřních pohybů odkazujících k autismu roztřepaných gest, milostných křečí, svíjejících se grimas, trhání vlasů či škrcení a podobně. Hudba nepřestává nabádat k nekonečnému uvolnění a vypuštění všech dřímajících démonů. Kontaktní interakce jsou výmluvné, jemný dotek, pohled či fouknutí plné lásky může u partnera způsobit extrémní nával emoce, který se stěží snaží kontrolovat a zpracovat. Vidíme snahy o smíření a štěstí, které ale nemohou vydržet dlouho, protože mentální porucha tkví v nemohoucnosti nalézt vnitřní klid.

Choreografická kompozice je přítomna, ale tvoří spíše rámec díla, gros sdělení tkví v jednotlivcích a jejich expresi. Nevidíme kompaktní soubor, ale šest osobností, kdy každá nese svůj vlastní a jedinečný příběh (skladba konkrétních tanečníků viditelně ovlivňuje náboj každého představení, odlišnost od dostupných trailerů to dokazuje). Je to asi izraelská devíza a zatím neocenitelný vklad této země současnému tanci – 100% nasazení tanečníků, které jim věříte, energie, která sálá z hloubi jejich duší, ať jen stojí nebo sedí, skáčou či běží, ať sledujeme těla nasáklá akrobaticko-gymnastickým drilem nebo syrová a civilní. A právě tato hluboká a upřímná odevzdanost naplňuje jeviště uspokojením a hlediště respektem.

Je samozřejmě možné, že tato podoba lásky k běžnému diváku nepronikne. Že ne každý se ztotožní se zpocenými těly, že ne každému tento taneční koncert bude stačit k naplnění vytyčených očekávání. OCD Love je přesto dílo, které má v dnešním světě své místo i diváky, jehož pohled na tanec i divadelní sdělení je specifický a originální. Dílo, které dokáže inspirovat a přinést zajímavý zážitek, pokud se dokážeme naladit na jeho frekvenci. A za to, že dostál svému kurátorskému poslání, patří Tanci Praha velký dík.

Psáno z představení 17. června 2019 v rámci festivalu Tanec Praha, Hudební divadlo Karlín.

OCD Love
Tvůrci: Sharon Eyal, Gai Behar
Tančí: Gon Biran, Darren Devaney, Keren Lurie-Pardes, Clyde Emmanuel Harcher, Mariko Kakizaki, Rebecca Hitting
Zvuk a živá hudba: Ori Lichtik
Světelný design: Thierry Dreyfus
Kostýmy: Odelia Arnold ve spolupráci s Rebecca Hytting, Gon Biran, Sharon Eyal, Gai Behar
Premiéra: 21. 10. 2015