Odpojená mysl, opojené smysly. Ve vzrušujícím Synesthetic Flesh tryskají proudy hudby i tělních tekutin
Euforický rave, diskotéková exhibice i společenský komentář. Choreograf a taneční teoretik Eduard Adam Orszulik naplnil pražský alternativní klub Fuchs2 volnou (místy až povolnou) zábavou. Diváci chvílemi nevěděli, kam dřív s očima, ani co se bude dít v další sekundě. Jízda ve velkém stylu na malém prostoru se naprosto zvrhla – v tom nejlepším slova smyslu.
Foto: Vojtěch Brtnický.
Synesthetic Flesh je věrné svému názvu do slova a do písmene. Představení trvající necelou hodinu a půl je přímo ztělesněním pojmu synestezie: smysly se tu vpíjejí jeden do druhého, střídavě se doplňují i vytlačují, navzájem na sebe útočí… docela jako lidská těla, kterými autor konceptu i choreografie zaplňuje poměrně skromný taneční parket. V hypnotickém rytmu techna nechává osm osobitých performerů povlávat kdesi na pomezí relativně vkusného striptýzu, taneční performance a sociologické sondy. A že je to doslova maso – či vlastně spíš masa těl.
Již pestrobarevné, po domácku spíchnuté kostýmy účinkujících, stojících před začátkem v chodbě před klubem a posléze mezi diváky, napovídá, že nepůjde o jen tak obyčejný zážitek. Děrovaný svetr odhalující potetovanou nahou kůži pod ním, provokativně krátké minisukně či elastický komplet připomínající BDSM obleček odkazují na vše kontroverzní, skandální, společností opovrhované či vytěsňované. A přesto (či právě proto) záhadně přitažlivé. Tohle přitom není žádný halucinogenní trip, ale zcela střízlivý společenský večer, i když v netradičním slova smyslu.
Učesanou choreografii by tu člověk hledal marně. Dvě repetitivní osmičky v samém úvodu, inspirované stylem i estetikou diskem 80. let, jsou jediným předvídatelným elementem jinak nezkrotné show plné potu, slin a prasklé vody – z balonků zavěšených k zábradlí v prvním patře dnes již legendárního, mezi mladou generací čím dál více vyhledávaného klubu. Tanečníci se ve střídavě divokém a meditativním rytmu tu slaďují, tu jdou v kontrapunktu, zpomalují a zrychlují podle toho, jak jim hypnotické beaty zrovna velí. Po prvních deseti minutách ovšem zavládá čím dál méně organizovaný chaos – ovšem jen na první pohled. Dýdžejka Kaa Glo, spoluzakladatelka pražského kolektivu Whiskas a rezidentka klubu Fuchs2, drží otěže dunivé, čím dál hlasitější muziky po celou dobu pevně v rukou.
Osm volných tanečních radikálů, kteří jako by se na akci setkali poprvé, přechází od civilizovaných projevů radosti do čím dál intenzivnějšího transu, který nakonec vrcholí nekontrolovaným šílenstvím a postupnou destrukcí – sebe sama i okolí. Dramaturgická linka, vinoucí se od komponovaného soustředění na muziku přes experimenty s vlastním tělem i tělem druhého až k absolutnímu čurbesu (s podtóny v koutě číhající tragédie), je sice očekávaná, ale o nic méně efektivní. Původně svobody si užívající skupina se krok za krokem mění na svobodu zneužívající pouliční gang: první společenská slupka je stržena společně s oblečením, druhá padá v sérii relativně umírněných vyobrazení sexuálního aktu, a to v různých obměnách poloh, intenzity, počtu i kombinace partnerů. Následně se po reflektory a stroboskopy osvětleném klubu potácející těla rvou za vlasy. Jiní v zoufalství křičí z plných plic. Další se v různých stupních obnažení pokoušejí vstát z kluzkého, tělními i jinými tekutinami olepeného parketu. Anebo jen bezuzdně mávají rukama i nohama v hořkosladkém opojení. U každého přitom k bodu zlomu dochází jinak a jindy. Nic z jejich zvrhlých hrátek ale paradoxně nepůsobí samoúčelně ani oplzle, i když označením soft porn by si některé z peprnějších scének rozhodně vysloužily. Nic netušící divák se slabším žaludkem si ve všudypřítomné dekadenci připadá nemístně, to ano. Ale to je ostatně součást plánu.
Taneční trans a morální transgrese tu jdou totiž ruku v ruce. Cílené překračování hranic a zkoumání vlastních limitů je v Orszulikově fragmentované choreografii zachyceno jako pečlivě promyšlená série spontánních projevů lidského těla bez ohledu na národnost, pohlaví či sexuální orientaci. Performerstvo jako hudbou, tělem i myslí propojený kolektiv skutečně působí, jako by mezi oprýskanými stěnami prostě jen tak na malý okamžik koexistovalo. Jako na každém správném ravu, své místo tu mají jak mimovolní pohyby, tak synchronizované tepání vlnících se těl. Beze studu se o sebe smyslně třou, ovíjejí se vzájemně končetinami, vkliňují se do vlastních i cizích ohbí či do sebe leckdy nečekaně násilně narážejí. Jejich hrdelní skřeky, adresná zvolání i slastné steny zní až strašidelně realisticky. To proto, že do značné míry reálné skutečně jsou.
Ne pro každého přijatelná dávka realismu se promítá i do scénografie, vytvořené účinkující Julií Savery a Orszulikem osobně. Ať už je to samotná volba prostředí (autentický hudební klub, v němž se ravy pravidelně pořádají), kovový zátaras, jaký je člověk zvyklý vídat na koncertech, či balonky naplněné vodou. Ve stísněném prostoru Fuchsu2 vládne ona typicky umaštěná, potrhaná, ale bezelstná trashová estetika. Ani přítomnost supermarketového vozíku, který se v kulminující vřavě na pár minut záhadně zjeví a stejně záhadně mizí, ve výsledku diváka vůbec nepřekvapí. Právě stírání rozdílu mezi tím, co je ještě performance, a co už může být realita, možná odhaluje pravý důvod vzniku Synesthetic Flesh: sdílení dojmů a vyvolání reakce v přihlížejícím – jaké, to už záleží na každém.
Myšlenka ravu jako různorodé společnosti bez předsudků, kde je každý vítán a vybízen k tomu být sám sebou, prostupuje doslova celým „tělem“ Synesthetic Flesh. Všudypřítomná myšlenka kolektivity a především inkluzivity v Orszulikově díle výmluvně odkazuje na počiny nizozemsko-antilského performera a choreografa Connora Schumachera. Jeho přelomové sober raves (střízlivé ravy) kombinují queer kulturu, absolutní taneční svobodu a intenzivní fyzický workout v několikahodinových tanečních party. Jejich mantra – „Kdyby lidé víc tancovali, byl by svět lepší místo“ – hovoří za vše. Stejně tak Orszulikova vize rovnoprávného „státu“ na tanečním parketě bere inkluzivitu a diverzitu účinkujících jako naprostou samozřejmost.
Exhibující pestrých národností a identit se netají jizvami po mastektomii ani přirozenými tvary svých těl, a to včetně intimních partií. Zcela dechberoucí (a za mě suverénně nejpovedenější) část například přichází zhruba v druhé třetině, kdy se jedna z performerek pomalu vysvléká ze svého kostýmu i spodního prádla. Její spoluúčinkující jí postupně vytvářejí clonu z dlaní v oblasti hrudníku a rozkroku, aby ji chránili před nechtěnými zraky diváků – v tu chvíli nezúčastněných, odhalených voyeurů chycených při činu. Úžasně dojemné, symbolické gesto solidarity, i palčivá otázka vzájemného respektu: Jak vytvořit pro všechny bezpečnou komunitu, když se její členové necítí být sobě rovni? Orszulikovo bezskrupulózní pohrávání si s tím, kde vlastně člověk coby divák stojí v extrémních situacích (tedy je-li tak trochu „spolupachatel“, či jen pasivní přihlížející) otevírá nadčasové, a v dnešní době naprosto zásadní téma lidských svobod a potřeby empatie. Originálně, vyzývavě a hlavně hlasitě.
V čem je tedy Synesthetic Flesh vlastně provokativní? Odpověď možná překvapí. Zdá se to jako paradox, ale obnažený Venušin pahorek v nás často vzbuzuje menší pocit trapnosti či pohoršení, než když jsme svědkem intimity, která se sexem nemá nic společného – například když si dva lidé předávají žvýkačku z úst do úst. Orszulikova undergroundová poetika rozhodně není pro každého, pro ty odhodlané ale nabízí bezpečný prostor k vlastní introspekci. A konfrontaci s tím, co je pro nás osobně už přes čáru. Skutečným skandálem je totiž fakt, že jako společnost stále považujeme nahotu za tabu, respektování hranic druhého za revolucionářský tah a bezpodmínečné přijetí identity jednotlivce v celé své kráse za levicovou agendu.
Psáno z představení 13. června 2025, Fuchs2 v Praze.
Synesthetic Flesh
Choreografie, koncept, výzkum: Eduard Adam Orszulik
Tvorba, performance: Eva Weibel, Matilde Flor Usinger, Julie Savery, Tereza Holubová, Oliver Zabystrzan, Nicola Mascia, Claude Johann Čierny, Karolína Maťová
Hudba, performance: Kaa Glo
Scéna, kostýmy: Julie Savery, Eduard Adam Orszulik
Supervize: Daniela Stavělová
Produkce: Simulakrum, Natálie Matysková
Vizuály: Matouš Marťák
