Ohně Stroje – Konkurz. Foto: Aleš Král.
Show must go on!
Název prvního filmu poodhaluje jeho příběh. Tři adepti na nespecifikovanou roli (Simona Machovičová, Francesca Amante a Filip Staněk) přicházejí na konkurz, při němž se snaží získat přízeň znuděného režiséra (David Prachař). Znuděný je možná ještě slabý výraz. Je totiž znechucený okolním světem, vším a všemi, kteří mu zkříží cestu, a dává to dosti ostentativně najevo. Na jeho tváři vykouzlí lascivní úsměv pouze do široka rozevřená stehna dívčích adeptek.
Tyto momenty střídají jakési hluboké ponory do duší zúčastněných. Vypadá to trochu jako surreální sen, v němž panují právě tanečníci a režisér se doslova ztrácí jako Alenka v říši divů. Takové to denní snění, kdy ani nevíte, co jste právě viděli, zda to byla realita nebo fikce. Při nich se proměňuje i pohybový materiál. Z kabaretního čísla s názvem Roxy, street dance se zářivě stříbřitou bundou a ze stepu se stává contemporary se vším všudy, tak jak známe právě od Václava Kuneše. Akcent klade zejména na širokou paletu pohybů svých tanečníků, jejich individualitu a zejména na jejich flexibilitu jak tělesnou, tak stylovou. A může si to dovolit, protože jeho tanečníci skutečně tuto plejádu náročných prvků zvládají bez jediného zaváhání.
Na výsledném tvaru lze pozorovat, že jej vytvářel režisér, pro něhož taneční film není na denním pořádku. Naopak se do Brabcova stylu propisují letité zkušenosti s filmem (občas mi připadalo, jako kdybych se díval na pohádku), a proto by snímek Ohně stroje – Konkurz svým stylem poměrně dobře zapadl i do televizního vysílání. Akorát si nejsem jistý, jak by film přijali diváci, respektive co si z takové produkce mohou odnést.
Castingový svět může být pro někoho neokoukaný a nový, zároveň toto nahlédnutí může některým potvrzovat stereotypní představy, které o něm máme – například onen lascivní úsměv prozrazuje, že záleží stejně jen na tom, kdo a s kým se vyspí. Nicméně podle mého názoru ty dva vyobrazené světy – konkurzní dění a snová realita – nefungují dohromady. První jako by byl příliš konkrétní a druhý zase příliš vágní a nic neříkající, leč působivě vypadající.
Pokřivená realita
Snímek Through Glass kontrastuje s prvním právě svým režijním a kameramanským pojetím. Tvůrci zde mnohem více kladou důraz na vizuální dojem, který je v naprosté symbióze s tanečním děním. Pro tento efekt vybírají nápadité lokace – vnitřek autobusu se všemi tyčemi a sedadly, tmavě zelené vnitřní prostory Laterny magiky s koženkovými křesly anebo stromoví lesa, jímž prosvítají paprsky slunce. Působivý je také rychlejší a dynamičtější střih, ale i kamera, která nestojí na jednom místě, ale hýbe se s interprety. Svůj podíl na tom má i vybraný hudební doprovod (Bum Ticker od Graphite Man, Le 16 mars od Brique a Braq), který podtrhává sílu jednotlivých záběrů.
Sylva Šafková používá ve své choreografii zrcadlo, kterým se snaží zobrazit pokřivenost dnešní doby i jejího myšlení. Tento element skvěle funguje v lesním prostředí, kde rozdílnost materiálů (dřeva versus skla) tento pocit umocňuje. Zároveň si s ním tvůrci graficky hrají. Jeho povrch se v některých scénách rozvlní jako vodní hladina, v níž se odráží tanec interpretů (v tomto případě se vedle Simony Machovičové a Francescy Amante objevil sám Václav Kuneš). Ten lze jen těžko popsat a charakterizovat. Je totiž natolik kvalitativně rozpřažený, že jakákoliv specifikace bude nepřesná. Varíruje od vláčné a plynoucí kvality po sekané pohyby jednotlivých částí těla, od expanzivních a výbušných pohybů po zcela jemné, okem téměř nepostřehnutelné detaily, od odstředivého k dostředivému a tak dále a tak dále. Stále však jsou všechny složky filmu sobě rovné, promlouvají společně v úzkém sepjetí a poskytují divákům skutečný umělecký zážitek.
420PEOPLE vyprodukovalo dle mého soudu dva zcela odlišné filmy. První je přístupnější a „stravitelnější“ pro širokou bázi diváků, druhý je naopak zamyšlenější a jemnější ve svém sdělení. Osobně mi druhý styl vyhovuje více. Netlačí vás k žádným interpretacím a nechává vaši představivost pracovat. Poskytuje vám totiž svobodu, která je v současném umění i světě tak důležitá.
Psáno z on-line přenosu 28. a 30. prosince 2020.
Ohně stroje – Konkurz
Námět, choreografie: Václav Kuneš
Kamera, režie: Jaroslav Brabec
Obsazení: Simona Machovičová, Francesca Amante, Filip Staněk, David Prachař
Kameramani: Helena Fikerová & Filip Hájek
Gaffer: Jan Mlčoch
Best Boy: David Borovský
Kostýmy: Olo Křížová
Barevné korekce: Michal Černý & iopost
Hudební supervize a selekce: Pierre Urban
Zvuk: Ladislav Greiner
Asistent zvuku: Martin Kuhn
Střih: Filip Issa
Lokace: Studio Maiselovka
Through Glass
Námět, choreografie: Sylva Šafková
Režie: Marek Partyš
Obsazení: Václav Kuneš, Simona Machovičová, Francesca Amante
Kamera: Filip Marek
Architekti: Tomáš Bukáček & Vojtěch Kálecký, Top Services
Ronin: Anton Evdoshenko
1st AC: Ludvík Otevřel & Dominik Bröstl
2nd AC: Tomáš Cicu
Osvětlovači: Miro Žila, Petr Cypryán
Kostýmy: Oscar Charpentier
Make up: Natálie Hostačná
Hudba: Graphite Man (Bum Ticker), Brique a Braq (Le 16 mars)
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?