Oliver Twist v Plzni – Výpravná podívaná s temnou atmosférou

Oliver Twist, slavný román Charlese Dickense z roku 1838, je jedním z vrcholů sociálního dramatu období realismu. Je s podivem, že je mnohými považován – zřejmě pro útlý věk titulní postavy – za vhodnou literaturu pro dětské čtenáře. Tato ambivalence se projevuje nejen v často nesprávném uchopení románu jako takového, ale také v inscenaci Richarda Ševčíka – choreografa a režiséra. Ten je jako držitel Ceny Thálie pro plzeňský soubor jak největší taneční hvězdou, tak i ambiciózním choreografem, což dokázal již v baletech Sen noci svatojánské či Obraz Doriana Graye, které pro Divadlo J. K. Tyla vytvořil v minulosti. Plzeňský Oliver Twist je inscenace velkolepá, moderní i odvážná a Ševčík v ní dal najevo, jak hluboko se vryla souboru pod kůži pravidelná spolupráce s Liborem Vaculíkem. Spíše pro muzikálovou tvorbu typická výpravnost, práce s řadou přestaveb scény, využití točny i hravé použití barevných světel, přítomnost mluveného slova a výrazná divadelnost, které je zde možná více než tance. O ten diváci rozhodně ochuzeni nejsou, neboť inscenace je jako celek velice vyvážená, avšak není tak dominantní, jak bývá u baletních produkcí obvyklé. Nutno přiznat, že na jeviště Nové scény DJKT tento přístup skvěle zapadá. Taneční interpretace Dickensova náročného, na postavy bohatého románu byla pro tvůrce velkou výzvou. Autorka libreta Kateřina Ševčíková nevynechala žádnou z důležitých linií, avšak libreto místy neodpovídá ani ději na jevišti. Některé postavy jsou nepřesně charakterizovány, vypsány v něm jsou pasáže, které se neobjeví na scéně jinak než v čteném projevu, jiné tančené nejsou vysvětleny vůbec – děj a motivace postav pak zůstávají poněkud nepřehledné. Filmová hudba Rachel Portman je nesmírně krásná, ovšem vzhledem k divadlu jako odlišnému médiu není v tomto případě dostatečně nosná. Zejména v první části, která ukazuje těžkosti života sociálně slabých, se může inscenace zdát poněkud zdlouhavá. Se stejnou hudební předlohou pracovala také Bérangère Andreo, která Olivera Twista nastudovala s Bohemia Baletem v roce 2016 (více zde). U zpracování literárních předloh bývá častým kamenem úrazu přílišná, až otupující doslovnost. Té se Ševčík dokázal vyvarovat – a to paradoxně použitím mluveného slova. Postava čtenáře, na premiéře ztvárněná činohercem Petrem Konášem, je vypravěčem, průvodcem děje a zároveň i různorodými menšími, ale o to důležitějšími postavami. Konáš s lehkostí svého charismatického projevu posouvá děj v příznačně zvolených citovaných pasážích. Této roli se nevyhýbá ani tanec, a aby jej herec zvládl, pasáže nejsou choreograficky krkolomné. Vzhledem k pojetí postavy není ani rušivé, když Konášovy pohyby působí poněkud těžkopádně. Konáš v prologu otevírá scénu narozením Olivera a úmrtím jeho matky. Již v tomto výjevu se ukáže prohnilost doby i některých postav, jako paní Corneyové (Karolína Hejnová), představené špitálu a sirotčince, která okrade zemřelou, či jejího druha pana Bumblea (Petr Brettschneider). V následné scéně života v sirotčinci vystupuje velké množství žáků baletní školy při DJKT, jejichž výkony patří k největším devízám inscenace. Zatímco často bývá zařazení dětských tanečníků do představení laciným pokusem o získání diváckých bodů, u Ševčíka jsou dětské role v pozicích skutečně realistických, jsou rovnocennými partnery členům souboru. Kvalitní práce s dětmi se projevuje zejména v neuvěřitelném výkonu malého Benjamina Hradila. Teprve sedmiletý chlapec dokázal mistrným způsobem roli nejen zahrát a zatančit, ale svým vkladem vykreslil i psychologii postavy. Osud Olivera jako by vedl přes nesmírnou smůlu a krutost okolí k budoucnosti stále světlejší. Prodání hocha do učení k panu Sowerberrymu (Joshua Lee) sice nevede k zlepšení, avšak rakvář se jako první chová k chlapci srdečně. Pro spory se starším učněm Noem Claypolem (typově skvěle zvolený Hynek Housar) a averzi Sowerberryho manželky (Martina Diblíková), jejíž krutost a chlad se projevují i v choreografii, pro kterou jsou charakteristické ostré úhly paží, utíká malý Oliver do Londýna. Při rvačce Twista s Claypolem není malý tanečník nijak šetřen, je s ním smýkáno o zem, zvedán za zadní díl kabátu a podobně. S příchodem Faginovy zlodějské party přibývá v inscenaci zajímavější choreografie, zrychlují se tempo a dynamika. Mix dětí a tanečníků působí velice přirozeně, když na sebe skvěle reagují. Tanečníci si své role užívali – především Michal Kováč jako Ferina Lišák ukázal stejně jako v předchozích inscenacích velký cit pro roli, kdy se přes karikování postavy uměl vyhnout přehrávání. Výborně si ale vedli i ostatní. Martin Šinták si s postavou „starého žida“ Fagina pohrává od mimiky, přes šouravý pohyb až po práci s konečky prstů. Choreografie šarvátek jednotlivých postav jsou nejen nápadité, plné zvedaček přes záda, ale díky kostýmům také efektní. Druhá půle je dějově bohatší. Poklidná atmosféra v domě pana Brownlowa (Miroslav Hradil) a jeho hospodyně paní Bedwinové (citlivě zatančené Karolínou Beerovou) přináší řadu tanečních pasáží, ale též nepochopitelnou a zcela nadbytečnou scénu s hraním šachů s Brownlowovým přítelem Grimwigem (Kim Donguk). Zde se choreograf oprostil od svého pohybového slovníku a za zvuků klasické hudby se předvádí variace v klasické technice plná changements a rotací. Unesením Olivera zpět k Faginovi dochází k rychlejšímu plynutí děje – větší prostor nyní získává Nancy výborné Jarmily Dyckové, která má v Michalu Lennerovi jako Billu Sikesovi důstojného a obdobně energického partnera. Jejich duety jsou plné náročných a zajímavých zvedaček s kontrastním vyvažováním pohybu, Dycková zde uplatňuje svou technickou jistotu i fyzické dispozice. Postava Oliverova nevlastního bratra Monkse (Ondřej Martiš) a jeho motivace k dalšímu dění jsou vysvětleny jen velmi málo, děj se tak stává nepřehledným. Donucení Olivera k vloupání se do domu Maylieových (v podání elegantních a lyrických tanečnic dvou generací – Zuzany Hradilové a Anny Srncové) a jeho postřelení sluhou (výborné zasazení univerzální postavy Petra Konáše) vedou ke kumulaci děje i napětí. Nancy zradí Faginovu partu, je umlácena Billem Sikesem, Monks má důkazy o svém vztahu k Oliverovi, které se dostanou na povrch. Tato linie je ale velice zrychlená a dotažená až v závěrečném monologu Petra Konáše. Faginova parta je v inscenaci velkým oživením, ale kromě skvělých výkonů s sebou přináší i několik problémů. Kostýmy, které v ostatních případech odpovídají dobovému odívání, jsou zde zmodernizované, šněrovací či jazzové boty (tanec na špičkách se zde neobjevuje) nahradily černé sneakers. To v žádném případě nepředstavuje problém – punkový šmrnc Londýna i steampunkový vizuál, který se v oblečení objevuje, jsou v mnohém inspirovány viktoriánskou érou, a většina kostýmů tak parafrázuje ostatní, přičemž si zachovávají šťavnatou postmodernost. Zcela nepochopitelný je ale oděv Nancy, která s rudou podprsenkou pod síťovaným topem na zbytek absolutně nenavazuje, proto ve výsledném dojmu nabýváme pocitu, že někde ztratila část převleku. Je to škoda, neboť výkon tanečnice by si zasloužil lepší vizuální ukotvení. V inscenaci, která je avizována jako rodinné představení bez omezení věku, je pak překvapivým krokem znázornění zabití Nancy tak naturalistickým způsobem, jakým je umlácení obuškem téměř na forbíně. Podobně kontroverzní je zde pro mě ztvárnění Fagina. Jakkoli je zde Šintákův výkon velice přesvědčivý, a závěrečná scéna ve vězeňské cele ukazuje, proč je tanečník mezi plzeňským publikem tolik populární, přišly mi jeho podání a časté upozorňování na židovství Fagina problematické. Přítomný antisemitismus je v Dickensově tvorbě často diskutován, neboť již ve své době se ukázalo, jak silnou měrou přispívá k šíření protižidovských nálad. Kvůli zvýšené míře předsudků, které Dickens touto postavou vyvolal, sám v pozdějších vydáních upravoval některé pasáže. Je otázka, jestli tedy takováto karikatura žida s archetypálním pohybem, zjevem i jemnými nuancemi v projevu, znázorněná způsobem snadno dohledatelným v předválečných propagandistických materiálech, je adekvátní v 21. století. Přihlášením se ke knižní předloze si tvůrci dané znázornění odůvodní, avšak pro mě v rámci kategorie rodinného představení balancovalo na hraně. Výtku mám i ke scénografii Karla Devery, která je sice velice funkční a velmi dobře promyšlená, ale dojem sráží materiál stěn, které evokují vlnitý plech – materiál, který se nenacházel v Londýně viktoriánském, ale ani dnešním – na rozdíl od neodmyslitelných cihel. Oliver Twist je jako celek zdařilou inscenací. Kromě skvěle zvládnuté režie, chytrého a citlivého použití čtených vsuvek a fantastického výkonu mladého představitele Olivera Twista se opírá o zdařilý casting, kdy žádný z představitelů nemůže být považován za slabý článek. Plzeňská premiéra na sobě nedala žádným způsobem znát, že se jedná o inscenaci oblastního divadla.   Psáno z premiéry 18. března 2017, Nové divadlo.     Oliver Twist
Choreografie a režie: Richard Ševčík
Libreto: Kateřina Ševčíková
Hudba: Rachel Portman
Scéna: Karel Devera
Kostýmy: Tomáš Kypta
Hudební režie: Lumír Havlas
Světelný design: Jakub Sloup
Asistentky choreografa:
Zuzana Hradilová, Kristýna Piechaczková a Kristýna Potužníková
Premiéra: 18. března 2017  

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: