Orfeus – Experiment, živly, láska a loučení

Les Ballets Bubeníček: Orfeus.

Tančící hudebnice

Bratři Bubeníčkové, kteří se kromě aktivního tance věnují také choreografii, komponování a scénickému designu, se rozhodně nebáli zkusit novou, neotřelou uměleckou spolupráci, která má za výsledek představení plné žánrových přesahů, vzájemného napojení pohybu, hudby, dramatu a výtvarného vidění. Daleko od klasického baletu a pevných forem se Orfeus opírá o základy mytického příběhu a snaží se zachovat jeho děj. Jeho autoři to však nedělají násilně a prvoplánově, ale pomocí řady více či méně explicitních výjevů, gest a symbolů, které jsou ztvárněny skrze těla tanečníků, hlas či hudbu. Eurydiku, pro kterou si do podsvětí přichází její muž Orfeus, aby ji vyvedl zpět na světlo světa, ztvárnila Anna Herrmannová. Tato bývalá členka souboru Nederlands Dans Theater dokázala svou křehkou krásou a téměř animální plasticitou pohybu vyjádřit láskyplnou důvěru mrtvé dívky, její až naivní cit a zranitelnost. Její průzračnost ladila s mužnou energií Otto a Jiřího Bubeníčkových, kteří si (nejen) díky své fyzické podobnosti mohli hrát se scénami rozdvojení, kontrastu skutečnosti a vzpomínky či myšlenky. Hybatelem děje se stal Csongor Kassai (Vypravěč), jehož postava slovy i činy manipulovala s ostatními aktéry, ačkoli ti se mu občas vymkli z rukou. Dění na jevišti hudbou a zpěvem doprovodily Terezie Kovalová a Annabelle Dugastová, které si zkusily také role tanečnic, jejich hudební nástroje se proměnily v důležité rekvizity a hudba dokreslovala taneční obrazy.   

Odchod v plném lesku

Orfeovo putování do podsvětí a přiblížení se nejhlubší podstatě lidského bytí se odehrává na scéně opanované přírodními elementy – zbytky kořenů a půdy, voda, která smývá to špatné, oheň života i oheň pohřebních svící, to vše se postupně prolíná a mísí se vztahy postav – muž a žena, otec a syn, matka a dítě. Živelná láska i cit, který není stálý, temné stránky lidských povah, strach a hněv. Jednotlivé obrazy se střídají plynule, bez znatelnějšího zastavení, přesto jsou někdy přechody mezi nimi trochu nepřirozené a kalkulované. Někdy snad až příliš mnoho nápadů najednou přinutí diváka těkat a soustředit se na méně podstatné detaily. Režisérské postupy SKUTR se vyznačují originalitou, je pro ně typické právě používání nejrůznějších „nejevištních“ předmětů, často ztěžujících a omezujících pohyb – to však ve výsledku vede k větší autenticitě, protože interpreti musí podřídit svůj pohyb rozmarům přírodních materiálů a na hranou civilnost nezbývá čas, vše přichází přirozeně. Zároveň se skrze živly dostáváme až na dřeň lidského bytí oproštěného od nánosů civilizace. Najednou je zase jen tělo, prostor, čas a vzájemná energie.

Láska je jednou z emocí, která se v představení Orfeus objevuje v mnoha podobách. Už samotná báje o Orfeovi vypráví o lásce, která překonává smrt. Na jevišti ale můžeme vidět lásku nejen k člověku, ale také k umění, tanci, hudbě, respekt k okamžiku představení. Není pochyb o tom, že všichni interpreti jsou profesionálové a mistři ve svém oboru. I proto si mohou dovolit experimentovat a pouhá jejich přítomnost na scéně stačí k tomu, aby si divák uvědomil, že se odehrává něco zvláštního, něco neopakovatelného. To, že bratři Bubeníčkové stále tvoří a hledají, že jako klasicky školení tanečníci zabrousí do vod současného tance a fyzického divadla, vypovídá o jejich lásce k divadlu a tanci. Odcházejí ze světla ramp v plném lesku, v Ostravě (a jistě nejen tam) za potlesku vestoje.  

Psáno z představení 10. září 2016, Multifunkční aula Gong.  

Orfeus
Autoři: Jiří a Otto Bubeníčkové, SKUTR
Choreografie: Jiří a Otto Bubeníčkové
Režie: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)
Violoncello: Terezie Kovalová
Housle: Annabelle Dugast
Produkce: JT Promotion
Premiéra: 8. září 2016