
Po šesti letech končí éra, kdy byla ve vedení brněnského baletního souboru
Lenka Dřímalová. Byla to éra, na jejímž začátku byly rozpaky, ale která nakonec na jeviště druhé nejvýznamnější baletní scény v zemi přinesla zajímavý repertoár. Byla zde prezentována díla kvalitních choreografů, které jsme před tím neměli možnost na českých baletních jevištích vidět. Za všechny lze vypíchnout repertoárové příspěvky Gayetana Sota (
Carmen), Krzysztofa Kantora (
Nebezpečné známosti) nebo Uwe Scholze (
Stvoření). Koneckonců proměnami prošel i soubor, který se výrazně omladil, zinternacionalizoval a jenž se s mnohdy náročnými choreografiemi dokázal dobře popasovat. Na druhou stranu to byla éra, kdy na soubor, podobně jako na jiné v republice, postupně stále více doléhala hospodářská krize, kdy platy tanečníků takřka nerostly a z nedostačujícího rozpočtu bylo pořád obtížnější realizovat plnohodnotné premiéry. Nedostatek financí se dařilo alespoň částečně překlenout vstupováním do četných koprodukcí. Soubor tak nemusel nést veškeré náklady spojené s novými inscenacemi a na druhou stranu získával jinde už ověřená a kvalitní díla. Jistým kompromisem je i poslední složená premiéra, v níž už dříve uvedené
Motýly Ramiho Be’era a
Zjasněnou noc Ralfa Dörnena doplnila jediná skutečná novinka –
Osudové lásky Mária Radačovského.
Radač

ovského choreografie dala celému programu společný název a vyznačila společný dramaturgický jmenovatel.
Be’erovi Motýli jsou duetem, vytvořeným na pestrou hudební směsku Philipa Glasse, Erika Satieho, Alfreda Schnittkeho a Kurta Weilla, a ukazují rozličné variace na partnerský vztah. Středem pohybově dynamického duetu je rozměrná šedá pohovka – vztah protagonistů se odvíjí převážně na ní a před ní, ale nečekané situace se těží i z objevování částí těl za jejím zadním opěradlem. Dílo dnes už renomovaného izraelského choreografa nemá nijak pevnou strukturu a není zrovna přehlídkou rozmařilé invence, ale jako uvolňující aperitiv večera slouží dobře, a to i díky protagonistům Emilii Vuorio a Pavla Koláře.
Za vrchol programu považuji
Zjasněnou noc německého choreografa
Ralfa Dörnena. Báseň Richarda Dehmela, zpracovanou do jednoaktového baletu skladatelem Arnoldem Schönbergem, situuje Dörnen do potemnělé zimní krajiny. V pozadí náznak sněhu a symbolický strom bez listí – snad jen čekající na rozpuk

jara, snad odumřelý a odkazující na fatální tíhu situace, kdy dívka přiznává milému, že je těhotná s jiným. Chlad vane i z dialogu jí (Andrea Smejkalová) a jeho (Jan Fousek). Jejich taneční duet je přísný, striktní a přitom pohroužený do intimní atmosféry noci. Tu a tam do jejich taneční rozmluvy vstupuje taneční sbor, ale spíše dává taneční komentář k situaci, než aby do vztahu těch dvou nějak zasahoval. Schönbergova hudba jitří emoce a Dörnen jim umí dát náležité akcenty, aby ve finále ztišil zjitřenou rozmluvu milenců v aktu smíření.
Choreografie
Osudové lásky vznikly přímo pro brněnskou premiéru. Slovák
Mário Radačovský se tak mohl seznámit s aktuálním stavem souboru, jemuž bude možná od září šéfovat. V Radačovského curriculum vitae je jak angažmá v Nizozemském tanečním divadle, tak v Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu nebo šéfování baletu ve Slovenském národním divadle. Jak se ukázalo při nedávné českobudějovické premiéře, jako choreograf je silný především v tanečních miniaturách (duet
Suzan). U rozměrnějších epických choreografií to bývá horší, což dokazují také
Osudové lásky zpracovávající téma, kterak jsme prožívali své menší a větší lásky coby žáci (střední?) školou povinní. Rozměrné jeviště Janáčkova divadla je zaskládáno úhledně vyrovnanými školními lavicemi. Ty a úzké řady mezi nimi slouží povětšinou jako hlavní hrací prostor. V něm se choreografie nemá šanci rozvíjet. Jsou pouze naznačovány

situace a vztahy. Ten miluje ji, na ni ale žárlí tamta. A ti ostatní? Ti občas trochu zapaří a hezky se spárují, ale hlavně sledují, jak se vyvine třídní love story s potměšile chtivou žárlivkyní v pozadí. Ústřední trojice v podání Eriko Wakizono, Filip Veverka a Emilia Vuorio nemá moc co tančit. Jejich postavy jsou ploché a pohybem nezaujmou, i když opustí prostředí lavic a začnou tančit na větším prostoru v popředí scény. Ve druhé polovině díla jsou stoly dvakrát přeskupeny, až nakonec vytvářejí jakýsi velký stůl, na němž se odehrává pomyslná svatební hostina. Žárlivá „chtivice“ holt své kořisti nedosáhla a milostný románek končí happy endem. Když pominu Radačovského taneční slovník, který je oproti Be’erovi i Dörnenovi nejméně svojský, považuji za největší problém této choreografie její nejasné žánrové vyznění. Pravděpodobně mělo jít o komedii, ale smát se při ní mi nešlo. Na vině byla i zcela nevhodná volba hudby. Lyrický romantismus Čajkovského a Mendelssohna-Bartholdyho, v němž konejší duši hebké smyčce, si věru moc nenotuje s nevázaným humorem ze školních lavic.
Programem
Osudové lásky se uzavírá jedna zajímavá etapa brněnského baletu. Nechť lze totéž po čase říct i o té následující.
Psáno z představení 2. května 2013, Národní divadlo Brno.
MotýliHudba: A. Schnittke (1934–1998), P. Glass (1937), K. Weill (1900–1950)
Choreografie: Rami Be’er
Scéna, kostýmy, světelný design: Rami Be’er
Zjasněná nocHudba: Arnold Schönberg (1874–1951)
Dirigent: Pavel Šnajdr
Choreografie: Ralf Dörnen
Scéna a kostýmy: Hans Winkler
Osudové láskyHudba: P. I. Čajkovskij (1840–1893) / F. Mendelssohn-Bartholdy (1809-1847)
Dirigent: Pavel Šnajdr
Choreografie: Mário Radačovský
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Roman Šolc
Premiéra 19. 4. 2013