Otisk tance v Divadelní Floře Olomouc

Long time no see. Foto: Lukáš Horký.

Autor Lucie Štádlerová

O rivalitě i spříznění

Long time no see pojednávalo o identitě dvou Evropanek, rozdílnosti dvou národních kultur, jejichž identita je založena na jazycích, které pocházejí ze stejné jazykové rodiny. Beatrix Simkó narozená v Maďarsku a dlouho zde žijící Jenna Jalonen z Finska, autorky a performerky, vytvořily multižánrové dílo založené na představení jinakosti i stejnosti dvou národů. Nevyhýbají se stereotypům a zobecněním, vše prezentují s velkou dávkou humoru a cynismu, přesto je znát, že dílo, respektive výzkum na něm, vznikal již od roku 2008, proto mu nechybí nutný odstup a nepůsobí tak nijak pateticky.

Obě performerky vystudovaly tanec, který v díle dominuje. Jejich fyzická kondice je obdivuhodná, pracují i s přesným rytmem, který celému projevu dodává švih a šmrnc. Hra na tělo, dupy, tleskání, repetice rytmických etud prostupují inscenací v nepravidelných intervalech a jsou i jakousi pojící složkou.

Dílo prostupuje rivalita obou kultur, stejností i jinakostí je mnoho. Stačí, aby obě interpretky začaly hovořit, vést dialog, a i necvičené ucho rozpozná, že každá hovoří svým jazykem, ale struktura, gramatika, rytmus, a dokonce i intonace jsou si velmi podobné. Přebíjejí se jednotlivými slovy a větami. Artikulují tak, aby držely pomyslnou linii s taneční rytmizací. Finy a Maďary spojuje také vodka, jen procenta alkoholu v ní obsažená, zdá se, se velmi liší. Rivalita je prostoupena každým krokem, soupeří se o větší odolnost, lepší jazyk, menší izolovanost, kvalitnější trávení času.

Důležitou roli v představení hrají také rekvizity i kostýmy a na plátně se střídá prezentace fotek z krajin Finska i Maďarska. Kostýmy ve všech variantách převleku utvrzují národní identitu. Nejvýraznější rekvizitou pak byla dřevěná finská sauna, do které si interpretky vlezly po náročném slovním a fyzickém souboji. Zatímco Finka Jenna zná návyky a principy správného saunování a má jiný přístup k nahotě, Maďarka Beatrix se velmi dlouho odhodlává, než se svlékne. Přece jen jí jsou bližší turecké lázně, pýcha Maďarska. Vodka, ať už finská, nebo maďarská, nakonec veškeré zábrany rozpustí a saunování se promění ve velmi příjemný společný zážitek.

Takových podobných soubojů mezi kulturami a jazyky zažije divák mnoho. Vztah obou žen vyvolává asociaci příbuzenského vztahu: nejsou jako sestry, ale působí jako sestřenice. Dobře zvolené nástroje povyšují dílo do kompaktního a uzavřeného sdělení. I když pracuje s různými abstraktními symboly, je dobře srozumitelné a v divácích nezanechává nejistotu z nedořečenosti. Performerky ukazují, že tanečně-performativní umění může být atraktivní, sexy a může oslovit široké i nepoučené publikum. Long time no see je završeno eukotantem, což je národní sport: závod můžu s manželkami na zádech, které ale visí hlavou dolů. Přesahem tohoto díla je pak i téma určité izolace a soužití rozdílných národností. Interpretky asi ani netušily, jak budou tato témata v lidech za dva roky od premiéry rezonovat.

Hodina pozitivní energie

Z oblasti pohybově-performativního umění se festivalu účastnil i umělec Michael Turinsky působící ve Vídni. Jeho představení Precarious Moves by se dalo klasifikovat jako úvaha o životě s tělesným hendikepem, jeho vlivu na kvalitu života i mezilidských vztahů. Turinsky přijíždí na jeviště na vozíku a odstrkuje se nohama. S sebou veze stolek s ginem a tonikem, svým oblíbeným nápojem, který mu pomáhá uvolnit svalové napětí. Už prvním vstupem si získal publikum a nastolil tak příjemnou atmosféru, která vybízela k touze nacházet se poblíž tohoto radostného muže. Když téměř v úvodu požádal někoho o složení loďky z papíru, jedna žena se bez zaváhání zvedla a vstoupila na jeviště. Při skládání origami si s Turinským velmi přirozeně popovídala. Jako by se léta znali.

Ze stropu viselo bílé plátno natažené jako sestupná rampa. Plachta sloužila jako místo pro promítání titulků, zároveň jako „převlékárna“ a skladiště věcí, kam Turinsky během inscenace několikrát odešel, většinou po kolenou.

Precarious Moves je rozděleno do tří dějství, Tree, Wood a Wind. Každé má svoji energii a nese jiné poselství. Tree přináší zabalenou výpověď, vlastně takovou přednášku (lecture performace) o životě s hendikepem a reakcích okolí na jinakost a neschopnost samostatné mobility. Turinsky ji prezentuje s velkou jistotou, uvolněností a pravdivostí. Filozofující tendence polemiky konkretizuje stavění dětské dřevěné železnice. Tempo je velmi pomalé, rozjímavé, ale rozhodně ne nudné, stejně jako jeho řeč. Zadostiučinění přichází při zasunutí posledního dílku do správného výřezu. V průběhu představení nás navíc Turinsky nezapomíná poučit o tom, co je to choreografie.

Wood přináší divokou jízdu v červeném autě a interpretaci autorské písně, která evokuje manifest malého chlapce, který pomalu dospívá v muže. Jezdí v dětském autě stále dokola a zpívá. Píseň je založena na repetici slov, které napovídají, o jakou zpověď se jedná: „Cítím, toužím, padám, jsem milenec, plazím se, nemůžu to vystát…“

Wind je čistě taneční částí, klidnou představou letu, třepotání křídel, horní části těla, která zůstává celou dobu divákům představena zezadu. Turinsky pracuje s maximálním soustředěním a velmi pomalu se posouvá blíže k divákům.

Inscenace Precarious Moves není nářek, je to veselá, uvolněná sonda do života vozíčkáře, do jeho každodenních strastí, ale i radostí a myšlenek o velmi intelektuálních tématech. Turinsky ve svém díle boří mýty, otevřeně s velkou dávkou cynismu a ironie mluví o svém hendikepu. Celou dobu s diváky udržuje kontakt, usmívá se a je poslem pozitivní energie, což v současné době s negativními událostmi všude kolem pohladí a zahřeje.

Obě dvě představení byla skvělým dramaturgickým výběrem, nadčasové a kvalitně zpracovaná. Věřím, že v divácích Divadelní Flory budou ještě dlouho rezonovat.

Long time no see!
Koncept a choreografie: Beatrix Simkó, Jenna Jalonen
Scéna, foto, video: Dániel Dömölky
Zvuk: Ábris Gryllus
Text: András Vinnai
Kostýmy: Emese Kasza – MEI KAWA
Světla: Dániel Dömölky, Balázs Krisztián / András Váradi
Produkce: Dániel Dömölky, Balázs Krisztián / András Váradi
Účinkují: Beatrix Simkó, Jenna Jalonen
Psáno z představení 12. května 2022 v rámci festivalu Divadelní Flora.

Precarious Moves
Koncept, choreografie, texty a provedení: Michael Turinsky
Hudba: Tian Rotteveel
Výprava: Jenny Schleif
Světla: Sveta Schwin
Foto a video: Michael Loizenbauer
Dramaturgická spolupráce: Gabrielle Cram
Produkce Anna Gräsel / groundworkers.at / Michael Turinsky Verein für philosophische Praxis
Koprodukce Tanzquartier Wien a HAU Hebbel am Ufer
Premiéra 11. 1. 2021

Psáno z představení 15. května 2022 v rámci festivalu Divadelní Flora.