„I’m afraid of being scared“ (Louise Bourgeois) Zřejmě jen málokterý divák, který v rámci letošního ročníku festivalu Tanec Praha zavítal do Divadla Ponec na představení s názvem Pas de deux sans toi z dílny švédské choreografky a tanečnice Charlotty Öfverholm, byl připraven na to, co tu na něj čeká. Barokní kantáta, tango, lidová píseň Ej lásko... angličtina, francouzština, španělština... zpěv a mluvené slovo, šepoty a výkřiky... cokoli od chaînes po fyzické divadlo, Pinocchio na vodítku... vášeň, brutalita, zoufalství, humor, úzkost. Tato extravagantní, burleskní hříčka, příliš syrová a palčivě přítomná, aby mohla být surreálná, a přesto příliš surreálná na to, aby se dala jakkoli rozumově uchopit byla inspirována instalacemi a skulpturami francouzské umělkyně Louise Bourgeois, jejíž vliv je tu skutečně všudypřítomný. Od prvního ohmatání si scény - prázdného, úsporně pojatého, a přesto expresivně tísnivého prostoru, přes visící neforemné látkové objekty až po postupně rostoucí pocit napětí a strachu, onoho paralyzujícího druhu strachu, který kdysi sebevědomého člověka pozvolna mění v apatický uzlíček zoufalství. Obě také sdílejí společné zaujetí až fyzicky pociťovanou zranitelností jedince tváří v tvář neúprosné realitě okolního světa, pod drobnohledem zkoumají jeho vyrovnávání se se zradou, samotou a opuštěním a s tím související potřebou pocitu bezpečí a ochrany. Současně s tím ale z celé inscenace cítíme také svébytný severský podtón neustále přítomné úzkosti, osamění a neklidu, uvědomění si pomíjivosti a nicotnosti člověka v řádu přírody, o něž před více než sto lety obohatil expresionismus v malířství Edvard Munch. Vše je následně přetaveno do originálního duetu s (občas) přítomným partnerem a velmi neotřelým pohybovým slovníkem. Ten osciluje někde mezi cirkusovým představením a velmi syrovým pohybovým (fyzickým) divadlem, kdy šplh po laně vzhůru ke světlu vyústí v nevyhnutelný pád hlavou dolů, kde jsme svědky expresivního, až naturalisticky podaného propletení dvou těl, mužského a ženského, vyjadřujícího zoufalou, až maniakální závislost jednoho na druhém. Tyto scény autorka prokládá provokativními intermezzy, v nichž se se svými otázkami obrací přímo na publikum. Ano, najdou se i okamžiky pousmání, ty však nevychází z nějaké prvoplánové, skečovité humornosti, jako spíše z uvědomění si ironie situací, které nám život občas přináší. Ten kabát je (možná) příliš velký... „Označit Charlottu Öfverholm za expresivní tanečnici by byl eufemismus ... Její temperament a síla na jevišti by mohly napájet elektřinou pomalu celý Stockholm,“ napsal po jednom z jejích vystoupení recenzent deníku Svenska Dagbladet. Ano i ne. Ano, její představení je skutečně doslova nabito energií a napětím, které neustále srší z jejích gest, mimiky, hlasu, z jejího těla, pro něž je dynamika pohybu pouze jedním z mnoha způsobů sdílení této energie s divákem. Tím intenzivněji ji však pociťujeme právě v okamžicích zdánlivého klidu a uvolnění, v nichž je neustále přítomné jakési latentní napětí a drama, skryté kdesi hluboko pod tou bronzovou pokožkou divoké šamanky. Je to jako předtucha blížícího se výbuchu, jenž může kdykoli propuknout v plné síle a v netušených podobách a variantách – takových, jaké u klasicky školených tanečníků nevídáme, takových, jaké můžeme najít jen v přírodě v napětí svalů divokého zvířete, které v nás právě vycítilo nebezpečí. A tento atavismus sdílený s divákem, pocit, že se účastníme něčeho, co je nám instinktivně vlastní, je zdrojem sugestivnosti, která  nás drží přikované v sedadle v neustálém napětí... Pro toho, kdo má dostatek síly vstoupit do divotvorného světa Charlotty Öfverholm, se Pas de deux sans toi může stát fascinujícím, nezapomenutelným představením. Divadlo Ponec, 6. června 2012. Pas de deux sans toi
Choreografie, režie, koncept: Charlotta Öfverholm
Režijní spolupráce: Jordi Cortes
Hudba: Lauri Antila
Účinkují: Lindy Larsson, Charlotta Öfverholm
Kostýmy: Sari Nuttunen
Light design: Tobias Hallgren  Foto: Andres J. Larsson