Pavel Šmok – Choreograf s duší básníka
Letos 22. října by se choreograf Pavel Šmok dožil 96 let. Osudům tohoto umělce, který ovlivnil rozvoj českého tance a baletu 2. poloviny 20. století, bylo věnováno několik televizních dokumentů, tištěná publikace o něm však vyšla až do letošního roku jediná, a to v roce 1997 biografie Pavel Šmok na přeskáčku od Vladimíra Vašuta, blízkého Šmokova spolupracovníka. Letos přibyla i díky Nadačnímu fondu a institutu Pavla Šmoka a Pražskému komornímu baletu nová, podstatně objemnější kniha z pera Lucie Kocourkové s názvem Pavel Šmok – Choreograf s duší básníka.
Publikace Pavel Šmok - Choreograf s duší básníka. Zdroj: Nakladatelství Balet Praha.
Lucie Kocourková, profesí vystudovaná žurnalistka, má na svém kontě již několik populárně-naučných publikací mapujících historii českého tanečního prostoru – v roce 2018 napsala prvotinu Laterna Magika: Zlatá éra očima pamětníků, v roce 2021 přibyla monografie (Studio) Balet Praha: Nová vlna československé choreografie. Nynější Šmokova biografie je do značné míry jejím přirozeným pokračováním, což v samotném textu dokládá i sama autorka, která na předchozí knihu o Baletu Praha několikrát odkazuje.
Nová publikace přibližuje Šmoka a jeho choreografickou práci s obdivuhodným smyslem pro detail. Provází jeho osobní i profesní drahou od samých počátků až k závěru, přibližuje choreografovo dětství a začátky ve světě divadelního umění, jeho aktivní krasobruslařskou éru, studia herectví i tance, postupný přerod z tanečního interpreta v tvůrce a formování jeho choreografického stylu. V souvislosti s charakteristikou Šmokova tanečního rukopisu je nejčastěji skloňována mimořádná muzikalita, kterou chvíli rozvíjel i během studií konzervatoře, kdy se na čas pokoušel věnovat skladbě, ale rovněž humor (věděli jste na příklad, že vytvořil svou parodickou verzi Labutího jezera nazvanou Brainticket?) a láska k českému nejen folklornímu odkazu, jež se odráží v cíleném výběru tvorby českých skladatelů, jimž vévodí B. Smetana, A. Dvořák, L. Janáček či O. Nedbal.
Kniha je chronologicky strukturována a na dvou stech stranách přináší zevrubný vhled do Šmokovy tvorby a tvorby jeho souborů, ať už se jedná o (Studio) Balet Praha, švýcarský ansámbl v Basileji, kde strávil v pozici šéfa baletu tři sezóny, Balet Městských divadel pražských, Pražský komorní balet a jeho peripetie před i po sametové revoluci až po začlenění pod hlavičku Státní opery Praha, kde Šmoka opouštíme s jeho poslední premiérou – baletem Popelka (2004).
Snad více než choreografovým životním osudům se Lucie Kocourková věnuje jednotlivým dílům a jejich premiérám, k nimž přidává společenský a kulturní kontext i analýzu dobové kritické reflexe, doplňuje je myšlenkami samotného Šmoka, cituje z programových brožur i tisku. V rozsáhlé míře jsou uvedeny výňatky z recenzí, které autorka následně komentuje a vzájemně srovnává, což pomáhá vytvořit komplexnější obraz jednotlivých baletů, jejich novátorství v tématech, jejich práce s hudbou i choreografických přístupů (z hlediska námětu zaujmou např. reflexe baletů Hirošima a Sněť) i jejich přijetí v různých obdobích a na různých místech – z tohoto pohledu jsou mimořádně zajímavé reflexe Šmokovy tvorby v Basileji nebo ohlasy na představení Baletu Praha na zahraničních festivalech, které skrze odlišné zkušenosti tamních kritiků staví jeho práci do nových kontextů a perspektiv děl jeho současníků (např. M. Béjarta aj.). Byť musím přiznat, že chvílemi mohou nekonečné citace přece jen působit poněkud úmorně.
S takto dokumentárně zpracovanou Šmokovou pozůstalostí se setkáváme vůbec poprvé, autorka střípky z ní skládá do výsledné čtivé mozaiky, kde jedním z nejzajímavějších zdrojů je doposud neznámý přepis Šmokových vzpomínek, které dle informací umělcovy pozůstalosti zapsala hudební publicistka Olga Kebertová, a který celé knize dodává osobního vhledu samotného umělce.
Vedle toho jsou samozřejmou součástí výňatky z rozhovorů z nejrůznějších médií – ať už tuzemských, či zahraničních. Vše je doplněno přehledným systémem poznámek pod čarou a objemnou bibliografií v závěru publikace. Za ní je pak vložen kompletní přehled umělecké tvorby Pavla Šmoka – od tanečních choreografií přes choreografie operní, operetní a muzikálové až po spolupráce na činoherních inscenacích či s televizí a filmem, vše opatřeno daty a místy premiér, autorem předlohy nebo hudebním skladatelem. Pozornosti neušly ani Šmokovy taneční role na jevišti a před kamerou. Je to právě tato pečlivá práce s velkým objemem dat, která publikaci povyšuje na další úroveň.
Samotné tělo textu se netopí v nepřehledném poznámkovém aparátu, nepůsobí odtažitě a příliš akademicky. Je čtivé a přístupné, ačkoli nerezignuje na faktografii, samozřejmostí je poté bohatá a opět pečlivě popsaná fotografická příloha, která člení text. Lucii Kocourkové se tak intuitivně daří vystavět monografii umně balancující na hranici populárního textu a historiografické práce. Navíc, jak bylo řečeno výše, kniha podobného rozsahu o jedné z klíčových osobností české, potažmo československé moderní taneční choreografie doposud zoufale chyběla, o to větší pozornost si nejnovější počin Pavel Šmok – Choreograf s duší básníka zaslouží.
