Plzeňská Malá scéna se proměnila ve stísněný Dům Bernardy Alby

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Pokud existuje v tanečním světě dramatická předloha, která láká tvůrce svou emoční silou, nastolenou atmosférou i tragickým rozuzlením, pak je to právě Dům Bernardy Alby z roku 1936 andaluského básníka a dramatika Federica García Lorcy. Vedle desítek činoherních pojetí můžeme z minulých let vzpomenout na oceňované liberecké zpracování choreografky Mariky Hanouskové či verzi Hany Litterové, která drama převedla na jeviště pro Bohemia Balet. Pro plzeňské Divadlo Josefa Kajetána Tyla vytvořila choreografii Anna Vita, bývalá tanečnice, která do minulé sezóny působila jako šéfka baletu v Mainfranken Theater. Přestože se jedná o krátké drama, v tanečních adaptacích bývá předloha zjednodušována na despocii matky vůči více či méně poslušným dcerám (a jedné odbojné Adéle). Síla interpretace tak nejvíce leží na představitelce Bernardy. Tvůrci plzeňské adaptace se však více zaměřili na jednotlivé dcery – jejich vzájemné vztahy, rozdíly v charakterech. Tragédie se netýkala pouhého útisku, ale i toxicity čistě ženského společenství. Spory vzniklé i z téměř generačního rozdílu mezi dcerami choreografka Anna Vita vynechala. Je to logické, vzhledem k věkovému složení souboru DJKT by důraz na tento rys příběhu nepůsobil autenticky, avšak poněkud se tím zploštil charakter nejmladší dcery Adély (a do jisté míry i Pepeho), neboť právě věková blízkost by vysvětlovala jejich chování.

Úvod plzeňské inscenace předznamenal, že obraznost a splynutí se scénografií bude silnou doménou nejnovější premiéry. V popředí sedící služebná La Poncia, s ostrými rysy a tvrdým pohledem, v pozadí u dlouhého stolu potaženém černou látkou Bernarda s dcerami – všechny v černém. Sešněrované pohyby a efektní lomení paží doprovázely efektní stažení sukna obnažující fotografii zesnulého otce. Synchronizovaná gesta dcer pokračují také během duetu Bernardy (Nelly Danko) s La Poncií (Lýdie Švojgerová), která je s domem úzce spjata, přesto je elementem vnějším, který se jako jediný dokáže Bernardě postavit na odpor a zastat se dcer. Part se vyznačoval především elegantní prací paží obou tanečnic, natolik výraznou v komorním prostoru Malé scény. Celý obraz vyvolával pocit stísněnosti a dusivé atmosféry.

Scéna je geometricky prostá – bílé prázdné obdélníky představují pokoje dcer, jeden velký vchod do domu a nad ním balkon, prostor určený Bernardě, která může shlížet na veškeré dění uvnitř i vně domu. Právě ve svých pokojích se v lehkých náznacích ukazují základní rysy jednotlivých charakterů dcer – stačí málo: pohlazení po rameni, prosté ohlédnutí, pohlazení růže i pichlavý pohled.

Zatímco v dramatu jsou dívky od začátku proti sobě, zde je jejich odpor společný – proti matce. To proti ní se bouří, byť jen veselým tancem v době smutku. Pouze Adéla si troufá ještě více, když si obléká barevné šaty a vyvolává tak Bernardin hněv. V podání Mami Hagihari ale nepůsobilo Adélino chování jako gesto protestu, ale spíš lehkovážnosti či naivity.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Příchod jediného muže do vnějšímu světu uzavřeného domu předznamenává blížící se tragédii. Pohledný mladík Pepe Romano (Justin Rimke) se uchází o Augustias, nejstarší z dcer (v podání výborné Abigail Barker, která postavě vetkla eleganci, něžnost i nevinnost). Přesto však touží po Adéle, která ho svádí během jeho něžně milostného duetu s Augustias. Obsadit při premiéře do jediné mužské role nejmladšího z alternujících se tanečníků rozhodně nebyla sázka na jistotu. Justin Rimke bohužel ještě není natolik zralým interpretem, aby dokázal složitý charakter postavy uchopit. Během premiéry bylo patrné, že se soustředí především na preciznost techniky. Výrazová bezradnost byla i díky bezprostřední blízkosti diváků více než patrná.

Bylo zřejmé, že Malá scéna není pro baletní soubor ideálním prostorem. Příliš mělké jeviště nutí tvůrce, aby taneční výstupy byly orientovány též do blízkosti diváků. Kdo nesedí v první řadě, vidí často jen horní polovinu těla. Díky tomu pak vynikne jakékoli výrazové zaváhání, stejně jako menší citlivost v hereckém uchopení postav – nepříjemný pocit z přítomného přehrávání se jen násobí. Pohyb je však natolik exaltovaný, že výraz v obličeji nebývá pro sdělení tím nejpodstatnějším. Anna Vita jako by si toho byla vědoma a většina taneční akce vycházela právě z horní poloviny těla, práci nohou nebylo i díky dlouhým šatům tanečnic vidět, hodně se však pracovalo s kontaktem s podlahou, což i díky rozprostření pohybu po celé ploše způsobilo neustálou dynamiku tance.

Díky zvolenému hudebnímu doprovodu (choreografka vycházela primárně z tvorby polských skladatelů) se dařilo po celou dobu udržovat potřebné napětí, v okamžiku nastávající dějové gradace se ale nepodařilo zvolit adekvátní podkres. Přestože je hudba Witolda Lutoslawského (zde Concerto for Orchestra: I. Intrada) ve svém celku velice podmanivá, na jevišti jako by se tloukla s rychlým dějovým zvratem od naturalistické bitky sester až po sebevraždu Adély. Její skok z balkonu byl bohužel tak rychlý (a nijak výrazně podpořený například bodovým světlem), že nemohl dostatečně vyniknout.

Pokud jsou toto nedostatky, jsou do jisté míry vyvážené naopak výraznými klady, které inscenace přinesla. Hned na začátku Lorcova dramatu je poznámka: „Básník upozorňuje, že tato tři dějství usilují o fotografický dokument.“ To se tvůrcům bezpochyby podařilo naplnit, každá scéna je nesmírně fotogenická, scéna i kostýmy Sandry Dehler perfektně vykreslují atmosféru i umožňují práci s nepříliš ideálním prostorem. S výjimkou tápajícího Rimkeho se tanečnice typově skvěle hodily ke svým rolím, zejména Nelly Danko dokázala již svým vzezřením a přirozeným charismatem vzbuzovat nehraný respekt, aniž by zastínila mladší tanečnice. S ohledem na charakter celé inscenace je však jasné, že úspěch či neúspěch bude tkvět především v síle alternujících se interpretů.

 

Psáno z premiéry dne 12. ledna 2018, Malá scéna Divadla J. K. Tyla, Plzeň.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

 

Dům Bernardy Alby
Libreto, choreografie, režie: Anna Vita
Hudba: Krzysztof Penderecki, Andrzej Panufnik, Peteris Vasks, Gabriel Fauré, Isaac Albéniz, Adolf Busch, Witold Lutoslawski, Henryk Gorecki
Scéna a kostýmy: Sandra Dehler
Light design: Jakub Sloup
Asistent choreografie: Martin Šinták, Jarmila Hruškociová
Asistent režie: Miroslav Hradil
Premiéra: 12. 1. 2019

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Fotogalerie

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Dům Bernardy Alby. Foto: Martina Root.

Témata článku

Anna VitaFederico García LorcaNelly DankoSandra Dehler

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: