Poe – Strach, šílenství a noční můry

Do repertoáru souboru Laterny magiky přibyl nový titul Poe. Vzbuzoval očekávání, neboť je pod ním podepsaná Lenka Vagnerová, respektovaná choreografka a režisérka s nezaměnitelným rukopisem. S vlastním souborem realizovala řadu produkcí, v nichž zpracovala různá témata těžící ze zamyšlení nad lidskou existencí. Ráda využívá neobvyklé matérie, které dokreslují pohyb a vyvolávají v souvislosti s daným námětem další asociace. 

Poe. Foto: Vojtěch Brtnický.

Poe. Foto: Vojtěch Brtnický.

Své nadání využila i v nové produkci inspirované tvorbou Edgara Allana Poea, amerického básníka a prozaisty, autora mystických příběhů, zakladatele detektivního a hororového žánru. L. Vagnerová se probrala bohatým Poeovým literárním odkazem a vytvořila sérií obrazů, v nichž se prolíná tanec, zpěv, slovo a hudba. V programu uvádí, že krásu textů vnímala jako jeden z vyjadřovacích prostředků, odstoupila od spisovatelových strastiplných peripetií a nechala se unášet proudem myšlenek a emocí vybraných děl, do nichž se silně obtiskla spisovatelova závislost na alkoholu a drogách v podobě bohatých popisů rozhárané mysli a nočních můr. V hodinu a tři čtvrtě dlouhé inscenaci zaznívá mnoho textu, ale názvy použitých děl lze jen odhadovat ze samotné deklamace či scénických objektů. Programové brožura zdroj použitých citací neuvádí, takže je na vás, zda budete mít důvod a chuť zapátrat po nich na vlastní pěst. Považuji tyto informace za zásadní a nevidím důvod, proč je neuvést v programu (jeho skromný obsah je sice přeložen do angličtiny, ale texty tvořící zásadní složku představení se neobjevují v překladových titulcích nad scénou, což tedy zahraničním divákům porozumění neulehčí). Sepsání vybraných titulů by prospělo větší srozumitelnosti řazení a obsahu jednotlivých výjevů, kdy je možné s jistotou identifikovat známou průpovídku z básně Havranobjekt spjatý s povídkou Jáma a kyvadlo či barvu šatů si spojit s Maskou červené smrti

Šílenství paměti
Obrovské kyvadlo několikrát prosviští nad jevištěm a účinkujícími a stále zůstává zavěšeno na pravé či levé straně scény. K uvedené básni odkazuje i výtvarné zarámování evokující tmavou kobku, v níž nabroušené ostří hrozí rozkrájením. Hrací plochu ohraničují tmavé sloupy, jejich spodní díl je průhledný. V těchto průsvitných boxech vidíme postupně všechny aktéry – herce Vladimíra JavorskéhoTerezu Marečkovou ztělesňující literáta a tanečníky ilustrující části z citovaných děl. 

Z hromady pohozených knih s umělými havrany vylézá Javorský a recituje. Temnota scény je tísnivá, bílé, ostré nasvícení hran sloupoví dotváří záhrobní až hororovou atmosféru. Na zemi bezvládně leží tanečník, rukama imituje tlukot svého srdce, jehož pravidelný tep se promítá do následných vln celých paží a celého těla. Je to poměrně dlouhá sekvence s jednotnou dynamikou, která nabírá či ubírá na razanci v následujících výjevech. 
Vladimír Javorský Foto: Vojtěch Brtnický

Na scénu přicházejí tanečníci a tanečnice v černých kalhotových kostýmech, bílé fiží mají ve výstřihu sak, později na hlavách – jsou semknutý, odhodlaný šik s výraznou gestikou. V jinou chvíli jezdí na kolečkových bruslích a budí dojem nebezpečných monster, jež nepohnou ani brvou. V kaleidoskopu obrazů vyniká sólo Patrika Čermáka, jehož tělem se pohyb probíjí jako elektrické šoky, nečekané, ale stoprocentně kontrolované. Příležitost také dostává Ondřej Vinklát zosobňující odsouzeného z Jámy a kyvadlo, prince Prospera z Masky červené smrti, „zakrslého muže“ z hororové povídky Skokan, v níž Poe vycházel ze skutečné události, bálu světlušek z roku 1393 (tehdy se na plese vznítily převleky francouzského krále Karla VI. a jeho pěti přátel, maskovaných za „divé muže“). 

Proto se na pozadí jeviště objevuje bláznivý rej masek či v popředí defilují tanečníci znetvořeni molitanovými převleky. Pokud si uděláte rešerši, pak zjistíte, že skotačící tanečníci v kombinézách ušitých z látky s oranžovými třásněmi, s maskami na tvářích jsou orangutani z povídky Skokan. Některé z výstupů prý odkazují k humoristickým Poeovým příběhům a v tyto momenty jsou do černobílé scenérie přimíchány zářivé barvy extravagantních kostýmů a převleků. Zde se Vagnerová pokusila o bufonerii, kdy hlavu tanečníka představuje míč v rozkroku, čímž vznikají bizarní fyzická propojení. Očekávaný smích však komické výstupy téměř nevyvolávají a lavírují spíše na hraně trapnosti. Šprýmování povětšinou chybí pointa a situaci nevylepšuje ani snímání performerů kamerou shora, kdy v reálu jsou nohama na zemi, ale na projekčním plátně jsou up and down (tohoto triku již využívala úspěšná inscenace Cube v roce 2017). 

Pojízdní brouci
Zapojení médií zde funguje jen jako nutný doplněk (od Laterny magiky očekáváný), ale produkce by se bez nich snadno obešla – mrkající oko na plátně nestačí na to, abychom uvěřili tomu, že využití technologických vymožeností je tu něčím výjimečným, když k iluzornímu propojení filmu a jevištní akce nedochází. S ubíhajícím časem inscenaci dochází dech a uhrančivého účinku kinetických lahůdek, na jaké jsme v případě Lenky Vagnerové zvyklí, se nedočkáte. Nelze spoléhat na to, že úžas vyvolá tzv. Pepper´s Ghoust Effect, kdy se odraz velkých andělských křídel propijí do celé šíře divadelního výjevu.  

Deklamované texty nemají dostatečně přesvědčivou jevištní podobu a avizovaná technická kouzla a scénický návrh Evy Jiřikovské Ivana Achera rozpačitý výsledek nezachrání. Neohromí ani popojíždějící skarabeové (snad se nemýlím, že jde o odkaz na dobrodružnou povídku Zlatý brouk). Pojízdný hmyz je tu jen letmou připomínkou jednoho z děl a autorka se o zachycení samotného příběhu ani jeho výklad nepokouší. Černí ptáci, s nimiž se tanečníci vzájemně oďobávají souvisí s básní Havran, k níž se váže nad hromadou knih Javorským opakované: „Nevermore“. Ani v tomto případě se Vagnerová nedostává do hlubších vrstev básníkova poetismu, nezaobírá se smrtí dívky spojené s krásnem, námětem Havrana, který osudově ovlivnil tvorbu Charlese Baudelaira, představitele hnutí dekadence (v souvislosti s Poem napsal: „Ze všeho, co jsem četl, nabývám přesvědčení, že Spojené státy byly pro Poea jediné velké vězení a jeho vnitřní, duchovní svět básníka nebo i pijáka byl jediným vytrvalým úsilím uniknout vlivu této odporné atmosféry.“). 

Chatrné předivo dramaturgie
Poe trpěl depresemi, úzkostnými stavy a nočními můrami a tyto stavy šílenství opulentně a divoce popsal. Lenka Vagnerová jeho svět plný přízraků, strachu a šílenství přetavila do hůře srozumitelné změti jevištních obrazů, její ruku vedl nejenom odkaz slavného literáta, ale také hudební předloha Ivana AcheraPoe byl pro něho velkou výzvou, jednou z největších, jakou prý zažil. Nástrojové obsazení hudby nahrané ve studiu se skládá z různě preparovaných pianin, violoncell, houslí, a jak dále skladatel uvádí, také z blan velkých bubnů a žesťových klastrů i sólových artikulačních vymožeností těchto instrumentů. V několika obrazech se hudba a doplňkové zvuky, šumy mixují přímo na místě a hudební doprovod obstarává i zpívající Tereza Marečková převtělená do mladší básníkovy podoby. 

Jak už jsem se zmínila, ze skupiny devíti tanečníků dostávají výraznější prostor vynikající Ondřej Vinklát a Patrik Čermák, tanečnice Fanny BarrouquèreZuzana HerényiováTereza KučerováMonika Částková jsou zařazeny do sborových scén, leč nedostávají možnost se více projevit. Jestliže Vagnerové předchozí práce vystavěné s vlastním souborem LV&C vyzařují velmi intenzivní náboj, staví na fyzicky atakujícím až živočišném tvarování a hutné výpovědní koncepci, v případě nového projektu Poe se nedaří pohltit pozornost publika a předat příběh, jako tomu bylo v případě Mah HuntaLa LobyJezdcůGossipuLešanských jesličekAmazonek a Panoptika

Poe by snesl zkrácení a očividně mu chybí gradace; v řadě momentů deklamované úryvky přebíjí divadelní pojetí, kdy v četných tanečních variacích za doprovodu i nepříjemných, skřípajících zvuků choreografka recykluje nápady ze svých předchozích prací. Dramaturgicko-režijní koncepce představení vyznívá zmatečně, zvláště pokud nejste znalcem Poeova díla a po ruce nejsou názvy vybraných titulů. Takže nezbývá než dedukovat, nebo si jen scénická plátna prohlížet, a nic víc neočekávat. Ale ani vizuální a choreografická stránka inscenace není natolik výmluvná, aby sama o sobě vyvolala silný, umělecký zážitek bez výhrad.
 

Psáno z premiéry 28. dubna 2022, Nová scéna ND.
 

Poe

Choreografie a režie: Lenka Vagnerová

Scéna: Eva Jiřikovská, Ivan Acher

Kostýmy: Eva Jiřikovská

Hudba, projekce, dramaturgie: Ivan Acher

Světelný design: Michal Kříž

Zvukový design: Eva Hamouzová

Úprava textů: Lenka Vagnerová,Vladimír Javorský

Asistentka režie: Soňa Hájek Bartková

Asistenti projekce: Roman Dušek, Julius Štefan

Premiéra: 28. 4. 2022     

 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 12x

Témata článku

Laterna magika

Laterna Magika

Praha

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: