Festival Fringe letos opět přilákal na Malou Stranu tisíce diváků lačných neotřelých divadelních, tanečních i hudebních performancí. Oproti loňskému ročníku převládaly komické žánry mluveného slova, mezi častými přívlastky jednotlivých inscenací zaznívalo také divadlo fyzické, vizuální, či dokonce magické. K divadlu tanečnímu se ze všech produkcí hlásilo pouze představení Bounce Evy Dean, žánr neverbálního divadla zastupoval Makoto Inoue se svým pantomimickým pojetím hry Dōjō-ji.  Nad výběrem zástupce tanečního umění by se dalo dlouze diskutovat, nakonec však nezbývá než se domnívat, že nad organizátory zřejmě vyhrály důvody praktické či ekonomické. Představení Bounce totiž opravdu nebylo tím, co by měl mladý kulturní divácký živel od tanečního příspěvku na undergroundovém festivalu očekávat. Jak již název napovídá, skupina čtyř dívek zplodila hodinové představení ze svých mnoha her s gymnastickými míči. V každé z deseti částí předložily tanečnice divákům jeden pohybový motiv tanečního využití míče, a ten bohužel ne rozvíjely, ale prostě opakovaly doslova do omrzení. Jednotlivé části na sebe nenavazovaly ani spolu nesouvisely, jediným společným bodem bylo využití míčů. Originálních nápadů se objevilo mnohem méně, než by divák doufal, jejich dostatečný počet by byl diskutabilní i v desetiminutové zkratce. Nejzajímavější částí bylo sólo Odraz, které zde mělo světovou premiéru. Bylo vystavěno vtipně, zajímavě a originálně, o to více však vystupovalo z šedi ostatních částí. Bylo téměř těžké uvěřit, že pod všemi částmi je podepsaná stejná choreografka Eva Dean. I zkrácená verze by však měla problém uspět i v amatérské taneční přehlídce. Interpretky bohužel nedisponovaly ani průměrnou taneční technikou, výtvarné zpracování se omezilo na neustálé převleky kostýmů během čísel podle barev míčů. Mnohem šťastnější ruku měli organizátoři při zařazení choreografie již stálého hosta festivalu Inoua Makoto. Ten předvedl zajímavý pohled na jevištní zpracování slavné japonské legendy Dōjō-ji o dívce, která se zlobou z neopětované lásky k mnichovi vrhne do řeky, kde se promění v pomstychtivého hada a pronásleduje mnicha do blízkého chrámu. Ten se před odplatou ukryje ve velkém chrámovém zvonu, had jej však vycítí, omotá své tělo kolem zvonu a svou záští rozpálí kov tak, že se muž schovaný uvnitř zadusí horkem. Inoue se oprostil od mnoha slavných zpracování tradičním japonským divadlem nó či kabuki a vrátil se zpět k původní legendě. Jeho abstraktní pojetí bylo chvílemi blíže tanečnímu divadlu než čisté pantomimě, viditelně inspirované i technikou butó či kabuki. Oslnil především v rychlých proměnách mezi rolemi a zejména dokonalým ztvárněním ženskosti mladé dívky, jež je obdivovaným uměním divadla kabuki po celém světě. Jediným scénickým prvkem byla červená látka pověšená zprvu nad jevištěm ve tvaru kříže, která byla nápaditě využita ve vrcholné scéně pomsty. Porozumění příběhu velmi pomáhaly světelné změny i narativní hudba doplněná zvukovými efekty, přesto divákům neznalých příběhu zřejmě zůstalo mnoho významů skryto. Škoda, že nebyla základní linie legendy obecenstvu představena alespoň v programu, neboť ani několik japonských diváků, kteří přišli umělce podpořit, příběh důvěrně neznalo. Je velká škoda, že do programu dnes již kultovního festivalu nebylo zařazeno více tanečních produkcí, které by lépe vystihovaly současné trendy a mohly oslovit mladé návštěvníky. Doufejme, že se náš žánr prosadí více v dalším ročníku Fringe. Psáno z představení 29. 5. 2013 v Divadle Na Prádle. Bounce
Choreografie: Eva Dean
Asistent uměleckého ředitele: Caroline Partamian
Kostýmy: Jean Hill, Eva Dean
Světelný design: Martin Špetlík, Tomáš Lohin
Asistent produkce: Madison Krekel Dōjō-ji
Choreografie a režie: Makoto Inoue
Scéna, světelná i zvuková režie: Makoto Inoue
Kostýmy a pomocná režie: Kanoko