Balet Národního divadla moravskoslezského umí upoutat pozornost svou přemýšlivou dramaturgií. Tentokrát překvapil načasováním premiéry titulu, který patří k vrcholům baletní klasiky 20. století a na české scény se opakovaně vrací. V ostravském Divadle Antonína Dvořáka uvedl Popelku 23. dubna 2015, v den nedožitých narozenin Sergeje Sergejeviče Prokofjeva (1891–1953). Premiérou v předvečer 70. výročí konce druhé světové války připomněl zrod Popelky ve Velkém divadle v Moskvě roku 1945 (chor. Rostislav Zacharov), v leningradském Kirovově divadle v roce 1946 (chor. Konstantin Sergejev) a poté v pražském Národním divadle, kde Popelku uvedl 8. ledna 1948 Saša Machov. Byl prvním choreografem, který úspěšně realizoval baletní verzi Prokofjevovy partitury bez vazby na ruské inscenační vzory. Jeho Popelka byla na repertoáru baletu Národního divadla až do roku 1967, třebaže on sám záhy upadl pro své válečné působení v britské armádě a poté v londýnském divadle Sadler’s Wells v politickou nemilost a po divadelní aféře v roce 1951 spáchal sebevraždu.
Proslavená inscenace Popelky od sira Fredericka Ashtona, dodnes uváděná anglickým Královským baletem a zaznamenaná na DVD, měla svou londýnskou premiéru 23. prosince 1948. Na rozdíl od původní Prokofjevovy koncepce ruských baletních souborů a pražské inscenace v Národním divadle, Ashtonova verze baletu je zkrácena o Princovu cestu po exotických zemích, v nichž hledá svou vyvolenou podle ztraceného střevíčku.
Osobní výpověď Paula Chalmera
Kanadský choreograf Paul Chalmer, autor ostravské Popelky, se inspiroval úpravou Fredericka Ashtona a vytvořil vlastní koncepci optického vyjádření Prokofjevovy hudby.
Představení nejen roztančil, ale také herecky rozehrál. Chalmerův choreografický rukopis baletní neoklasiky nezapře mnohaleté působení u Johna Cranka ve Stuttgartu, v Les Ballets de Monte-Carlo a poté v řadě renomovaných baletních souborů evropských scén. Jeho Popelka měla loni premiéru ve Velkém divadle v Poznani a do Ostravy přichází jako osvědčený repertoárový titul zkušeného baletního profesionála, který umí postavit inscenaci na interpretačních předpokladech baletního souboru a úspornými vyjadřovacími prostředky dosáhnout maximum účinu.
Scénografie a kostýmy Anny Kontekové zasazují příběh o Popelce do výtvarného stylu empíru. Barevná úspornost a splývavé linie dámských kostýmů soustředí pozornost na jednání hlavních aktérů, na rozmařilost a sebestřednost prostoduchého světa Macechy a jejích dcer. Na plese tančí dámy v bílém a pánové v černém, šedá a poté bílá je také Popelka, která se de facto nikterak neliší od účastnic plesu, a přesto Prince zcela zaujme. Bílá je i Dobrá víla, doprovázená vybledlými Vílami ročních období. V inscenaci dominují Zlé sestry barvitou odlišností i tvarem svých kostýmů a výraznou charakteristikou postav.
Na souznění scénických akcí s hudbou má zásluhu orchestr opery NDM a dirigent Jakub Klecker, jehož pojetí rozkrývá zvukovou plastičnost Prokofjevovy partitury a koresponduje s choreografickými strukturami.
„Dějovost Popelky by mohla svádět k pantomimickému vyjádření,“ napsal do programu své Popelky Saša Machov v roce 1948. „Tomu však odporuje Prokofjevova hudba, jež přímo nutí k tanečnímu ‚vyhrání‘ rolí. A to i tehdy, když předepsané klasické variace určují volbu taneční techniky. Neboť Popelka je ‚klasický balet‘ z úmyslu i záměru Prokofjevova. Naplnit tuto formu životem a pravdivostí, dát postavám přesvědčivost a výrazné hudbě výrazný pohybový doplněk bylo úkolem choreografovým. Úkolem o to nesnadnějším, že Prokofjevova hudba daleko překročila stará schémata při respektu ke klasickým formám, jimž dává novou náplň. Tím vším vznáší se na nositele tanečních rolí nový, nezvyklý požadavek: dát starému, osvojenému jazyku nový přízvuk a výraz.“
Od baletní manýry k tanečnímu výrazu
Dát smysl neoklasickému tvarosloví Paula Chalmera je úkolem tanečních interpretů. Charakteristika postavy Popelky se zdá bezproblémová. Má být skromná, pracovitá a vnitřně bohatá. Chiara Lo Piparo ji tančí s technickou jistotou a přesvědčivou vnitřní motivací. Její tanec lahodí oku, ovšem v hereckém dotvoření role má ještě skryté rezervy, zejména svou pracovitost neprojevuje příliš přesvědčivě. Princ v provedení Sergia Méndeze Romera svým zjevem a suverénním tanečním výkonem nikoho nenechává na pochybách, že právě on je tím vyvoleným Princem, který Popelce přináší svěží závan citu a nadějí do nové životní etapy.
Kamenem interpretačního úrazu bývají Zlé sestry a jejich matka, krutá Popelčina Macecha. Tvarosloví baletní klasiky je od své podstaty „krásné“ a negativní lidské vlastnosti vyjadřuje konvenční hereckou manýrou. Paul Chalmer definoval „zlo“ obou sester nepřiměřeností jejich zjevu – jedna je údajně tlustá (stále jí) a jedna moc hubená (stále se fintí). Díky taneční erudici a komediálním vlohám Markéty Pospíšilové (Dcera Macechy tlustá) a Barbory Šulcové (Dcera Macechy tenká) se záporné postavy stávají směšnými protagonistkami příběhu. Rozehrávají komiku svých hloupých vlastností, spolu se neustále hašteří a Popelku tlučou, stejně tak činí jejich matka (Petra Kováčová). V tanečním protikladu „dobra“ a „zla“ se poněkud vytrácí výchovný smysl pohádkového konfliktu, v němž Popelčiny útrapy vyplývají hlavně z lenosti a omezenosti duchovně a emocionálně vyprázdněné rodiny.
Poznámka na závěr
Je nesporné, že Národní divadlo moravskoslezské přineslo představení, které uspokojí široké spektrum diváků a vloží další kamínek do mozaiky Prokofjevovy baletní tradice, kterou na ostravské scéně založil šéf baletu Emerich Gabzdyl. Ten se jako choreograf zasloužil o první zahraniční uvedení Prokofjevova baletu Kamenný kvítek (1958), první televizní zpracování Prokofjevova baletu Šut pod názvem Blázen, který sedm bláznů předčil (1967) a první ostravskou premiéru Popelky (1971). Jenže v době Emericha Gabzdyla měl ostravský balet padesát členů, v současnosti má jeho šéfka Lenka Dřímalová k dispozici jen osmadvacetičlenný soubor. V tomto malém počtu je téměř nemožné studovat inscenaci v alternativním obsazení, anebo uvádět velký klasický titul s odpovídajícím počtem interpretů. V Popelce vypomáhají studenti Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě, členové baletního studia NDM a externisté. Již pro druhou premiéru 25. dubna 2015 se pro úraz jednoho z tanečníků musela inscenace narychlo přestudovat pro snížený počet interpretů.
Balet Národního divadla moravskoslezského je ve srovnání s baletem Národního divadla v Praze a Národního divadla v Brně skromnou popelkou. Naději na existenční změnu mu může přinést pouze zvýšení počtu tanečníků na počet odpovídající jeho postavení v umělecké hierarchii divadel „zemí Koruny české“.
Psáno z premiéry 23. dubna 2015, Divadlo Antonína Dvořáka, NDM Ostrava.
PopelkaChoreografie (podle pohádky Charlese Perraulta): Paul Chalmer
Hudba: Sergej Sergejevič Prokofjev
Hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker
Scéna a kostýmy: Anna Konteková
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
