Portrait Series v Arše

Jak už taneční publikum jistě s radostí zaznamenalo, program Divadla Archa obsahuje čas od času taneční představení, a to často zahraniční produkce. Po vlámské Ultimě Vez se v prosinci 2010 na prknech Archy objevil mezinárodní projekt Portrait Series. Choreograf Simone Sandroni ho vytvořil s tanečnicí Bavorského státního baletu Isabelle Sévers a s členkou vlastního souboru DEJA DONNE Italkou Martinou La Ragione. Cílem autora bylo v choreografiích představit osoby takové, jaké skutečně jsou, bez příkras a umělého konstruování. V programu jste se mohli dočíst, že inspirací byl koncept portrétů Francesca Goyi. Ale protože na rozdíl od obrazů nejsou divadelní díla statická a choreografie představovaly celý život tanečnic od dětství až po současnost, přirovnala bych představení spíše k listování biografickými knihami než k pohledu na portréty. Obě choreografie byly sestaveny podobně. K vyprávění konkrétní příběhů autor použil mluvené slovo tanečnic a zhruba polovina „životopisů“ byla dopovězena pohybem. V obou se také vyskytovala projekce fotografií, která vytvářela melancholickou náladu vzpomínání na uplynulé roky. Jak vypadá život členky Bavorského státního baletu Isabelle Sévers? Na scéně se nachází stolek z divadelní šatny a krabice s kalafunou. Interpretka se představuje a začíná vykládat o svém životě a svých snech. Tančí především úryvky z klasického repertoáru na špičkách. Variace jsou však pojaty tak, že pomocí nich tanečnice vypráví o tom, jak ve svém angažmá tančí nebo by chtěla tančit a nikoliv tak, že by bylo jejich účelem skutečné předvádění tanečního umění. Je toho docíleno především mimikou, která prozrazuje odstup interpretky od předváděného pohybu. Vtipně vyznívá pasáž, ve které předvádí situace, kdy orchestr hraje příliš rychle nebo naopak pomalu. Některé variace, které si jen jakoby zkouší, si i sama doprovází vlastním pobrukováním. Díky mikrofonu také občas slyšíme zrychlený dech tanečnice. Isabelle Sévers je skutečně představena s veškerou dřinou, kterou taneční povolání přináší. Jakoby nám říkala: „Teď ze sebe nedělám krásnou baletku, teď vám ukazuji, jak dřu. A tančit mě těší.“ V druhé části večera účinkovaly dvě interpretky. Martina La Ragione vyprávěla o svém životě především verbálně, taneční složky se ujala Virginia Spallarossa. Pohybový slovník na rozdíl od první choreografie sestával ze současného tance. Na baletní začátky Martiny La Ragione odkazovaly promítané fotky z dětství, kostýmy zavěšené na pozadí scény a balerína, kterou na sobě měla tanečnice ledabyle oblečenou. Tanec dotvářel celkovou výpověď jen poskrovnu. Virginia Spallarossa působila spíše jako jakýsi stín v pozadí. Pozornost na sebe strhávala Martina La Ragione, jejíž mluvené slovo a místy i krátké pohybové pasáže předčily výraznost druhé tanečnice. Nemělo by zřejmě smysl v dílech hledat pohybovou originalitu. Jejich účelem bylo spíše smysluplné a divácky zajímavé zpracování materiálu, který poskytují osobnosti dvou tanečnic. To se podle mého názoru povedlo. Choreografie měly „divadelní tah“, vyskytovaly se humorné i dojímavé momenty. Nešlo o taneční zpracování zákrutů ženské duše, ale o představení dvou osob pomocí konkrétních příběhů a sdělení. Přesto (nebo snad i právě proto) autor spolu s tanečnicemi vytvořil dvě velmi intimní díla, ve kterých se odhalovaly vzpomínky i přání do budoucnosti. Diváka znalého tanečního povolání mohlo těšit, že na jevišti rozpoznává to, co se děje za ním, a nezasvěcenému publiku představení přineslo upřímný pohled do tanečního světa.   Psáno z představení 17. prosince 2010.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: