Portrait Wayne McGregor – Ostrý, progresivní i lehce únavný

Portrait Wayne McGregor - Sunyata. Foto: Wilfried Hoesl.

Autor Kristina Soukupová

Bavorský státní balet v Mnichově, kterému do roku 2016 šéfoval Ivan Liška (nyní Igor Zelensky), nezůstal oproti ostatním pozadu a na omezenou dobu uvolnil online pozoruhodný večer věnovaný britskému choreografovi Waynu McGregorovi. Večer s názvem Portrait Wayne McGregor (z roku 2018) jasně udává, jakou energii si večer do obývacího pokoje pustíte.

Letošní padesátník McGregor je dlouholetou choreografickou hvězdou, překračující hranice nezávislé scény a sfér klasického baletu. Od devadesátých let minulého století pracoval se svou vlastní skupinou Random Dance (nyní Company Wayne McGregor), avšak do širokého povědomí se dostal svým prvním dílem pro Královský balet v Londýně Chroma (2006). Od téhož roku je také rezidenčním choreografem tohoto tělesa, a to prvním v historii, který nebyl formálně vzdělán v klasickém tanci. Jako choreograf je známý svou fascinací tělem, novými technologiemi a používáním vědeckých přístupů v přípravě svých děl. S důkladností se věnuje výzkumu a je prostě intenzivní, stejně jako jeho výpovědi. Během let se stal již žádanou „značkou” a mít nějakého McGregora v repertoáru chce mít každý dobrý soubor, pokud si tedy na něj troufne.

Mnichovský balet si do složeného programu vybral dvě díla, která již byla vytvořena pro jiné soubory: Kairos (2014 pro Ballet Zürich) a Borderlands (2013 pro San Francisco Ballet). Večer doplnila choreografie Sunyata (2018), kterou McGregor vytvořil přímo pro mnichovský soubor.

Kairos, termín pocházející ze starořečtiny, označuje v jednom smyslu okamžik, který se jeví jako nejpříhodnější čas k akci. V dalším významu taktéž označuje počasí. Choreografie je živě doprovázena Vivaldiho skladbou Čtvero ročních období, aktualizovanou a nově aranžovanou neméně známým současným skladatelem Maxem Richterem. Tento proslulý hudební opus je Richterem akcentován a jaksi pročištěn, což mu dodává na intenzitě. Tanec na scéně má také ambici nést silný zážitek, od prvního pohybu McGregor otevírá symfonii pohybů obnažených těl tanečníků (kostýmy jsou velmi jednoduché, pouze průhledné šifonové látky či spodní prádlo, tak aby vynikla práce těla, což už je lehce trademark McGregorových opusů).

I světelný design od McGregorovy dvorní spolupracovnice Lucy Carter výrazně akcentuje pohyb tanečníků. Je rozdíl, zda sledujete již několikáté dílo tohoto choreografa, či se s ním setkáváte poprvé. V druhém případě asi neodtrhnete oči od (v tomto případě) obrazovky, tak přitažlivé jeho kompozice jsou. Spletité duety, krkolomné až extrémní pohyby, plasticita, rychlost. V případě Kairosu však pro mě Richterova reinterpretace Vivaldiho hudby měla lehce navrch, strhávala mou pozornost prostě více. Je ale možné vinit z toho právě přenosové médium, jelikož živá těla tanečníků v divadle a jejich fascinující práce, ať už v sólech, či ve skupině, by zřejmě strhla mnohem více.

Prostředním dílem složeného večera je nová kreace pro osm tanečníků domácího souboru Sunyata, inspirovaná poezií perského súfijského mystika Rumiho. Přináší zcela jinou atmosféru, snivou, jakoby z jiného světa, nesoucího odlišné barvy, než jsme mohli doposud vidět. Výrazná scéna, s obřím červeným kruhem za zády tanečníků, pracuje s tématem buddhistického konceptu prázdnoty a pomíjivosti. Hudební doprovod je více současný, od finské skladatelky Kaiji Saariahy. Nese se více na elektronické vlně, ovšem za současného použití zvuků orchestru. Choreograf své zpracování hudby považuje za „vzrušující fyzický experiment“ a McGregorovu práci s těly a prostorem lze tak mnohdy i vnímat. Je to vždy experiment precizní, promyšlený a svým způsobem strhující.

V poslední třetině večera nám Wayne McGregor předkládá pohybovou studii Borderlands, která vznikla po důkladném výzkumu archivu amerického malíře Josefa Alberse, jehož díla v sobě nesou často strohé geometrické rysy. Kde jsou hranice mezi těly? Někdy si ani nejsme jistí, kde jedno končí a druhé začíná. Tanečníci opět podávají skvělý výkon, bez absolutního nasazení a precizního provedení, téměř až na krev, by to prostě nebylo ono. Nevnímáme tolik jednotlivé osobnosti tanečníků, ale spíše jejich těla a tvary, které formují v prostoru. Opět gejzír nápadů a neutuchající energie, mnichovský soubor podává výborný výkon, ovšem pro oči přilepené na notebooku již trojitý McGregor vyvolává lehce trojité vidění.

A v tom vidím úskalí jinak fascinujícího večera. Styl Wayna McGregora je ostrý, progresivní a vysoce cool. Lépe bych si ho pochopitelně užila live, což se mi podařilo v roce 2012 na premiéře jeho choreografie Carbon Life v Londýně. Ale co víc, spíše bych preferovala večer komponovaný spolu s díly od jiných autorů. Tři opusy od tohoto tvůrce najednou jsou opravdu velkou náloží, a pokud nejste jeho totální fanoušek, můžete se sledováním tohoto záznamu opravdu až fyzicky vyčerpat.

Psáno z online streamu Bayerisches Staatsballett ze dne 23. dubna 2020.

Portrait Wayne McGregor

Kairos
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Max Richter
Kostýmy: Moritz Junge
Světelný design: Lucy Carter
Premiéra: 2014 Ballet Zürich

Sunyata
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Kaija Saariaho
Kostýmy: Moritz Junge
Světelný design: Lucy Carter
Premiéra: 14. 4. 2018

Borderlands
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Joel Cadbury, Paul Stoney
Kostýmy: Wayne McGregor
Světelný design: Lucy Carter
Premiéra: 2013 San Francisco