Poslední samuraj v ostravském baletu aneb milostné vzplanutí mořeplavce k japonské aristokratce

4. 12. 2012 recenze

Autor: Lucie Dercsényi

Ostravská dramaturgie zařadila do baletního repertoáru světovou premiéru Poslední samuraj. Pro mnohé se název pojí se stejnojmenným filmovým hitem z roku 2003, ve kterém hlavní roli amerického vojáka, který přichází „civilizovat“ Japonsko 19. století, ztvárnil Tom Cruise. Připravoval se na ni údajně dva roky, učil se bojovým uměním i japonsky. Ostravští tanečníci měli na přípravu nového baletu podstatně méně času – asi dva měsíce, ale také se naučili některé repliky, kterými někdy prokládají svůj tanec, v originálním jazyce. Nastudování inscenace se ujal Kanaďan Eric Trottier, který s ostravským baletem připravil již několik titulů (La Mistrine - 1999, JÚ TÚ … TY TAKY? – 2010, Zázrak v tichu – s Igorem Vejsadou a Philippem Talardem – 2011). Tentokrát se kromě filmu nechal inspirovat románovým bestsellerem Šogún od Jamese Clavella. Román sugestivně popisuje střet Evropana s „barbarskou kulturou“, dává nahlédnout do myšlení a filosofie východu, ve které stále nacházíme řadu inspirace, podnětů a hlavně „jiný pohled“ na svět. Trottier nepřepracoval do taneční podoby ani jeden z uvedených zdrojů, ale chtěl „vytvořit dílo zcela svébytné“. V jeho baletu vystupuje admirál námořnictva Adam, který je spolu s řádovou sestrou pozván k japonskému císaři. Ten doufá, že s jejich pomocí obrátí Japonsko ke křesťanské víře. Od Adama chce, aby jeho bojovníkům nindžům předal důležité informace o způsobech boje, které jsou jim neznámé. Adam však padne do zajetí samurajů, kde potkává Sakuru, ženu vedoucího samuraje, do níž se zamiluje. Mocenské boje mezi samuraji Shidou a Torasou vedou ke vzájemné nenávisti, která nakonec vede hlavní hrdiny do záhuby – Adam je zabit, Sakura si bere život. Pokud bychom si však nepřečetli program, uniknou nám konflikty a vazby mezi protagonisty, neboť některé důležité momenty tohoto tanečního dramatu Trottier nechává zcela „zapadnout“ – to, že je Adam zajat samuraji není z jevištního dění příliš zřejmě a vy nabydete dojmu, že odchází dobrovolně. Ani postava jeptišky, sice pohybově zdařile načrtnuta, nemá v ději vždy jasné poslání, například, když ve chvíli, kdy má získat na stranu císaře a jeho nindžů samuraje Shidoa, vypadá jako erotická pracovnice – domina.

Trottier využívá vedle soudobého pohybového výraziva ve své choreografii bojové prvky – vazby jsou hodně stylizované, nemetají se zde žádná salta, nevidíme akrobatické kousky. Bojové akce působí uměřeně, výrazný rytmický doprovod perkusí strukturuje pohyb do výpadů, pádů, bojových póz. Hudba zní z nahrávky, což už samo o sobě mírní umělecký účinek, ale finanční možnosti divadla nedovolily, aby bubnové pasáže doprovázeli hudebníci jakou živý a hybný element příběhu. Představení zaujme především zdařilou scénografií - pohyblivá točna se schody, ochozem a průhlednou stěnou dotváří dané prostředí, ve kterém se hrdinové právě nacházejí; v některých momentech rozděluje fakticky i vizuálně svět nindžů a samurajů. Ti zde také pracují s tradičními zbraněmi, jejichž použití vyžaduje velkou míru koncentrace, kdy bojovníci zůstávají ve stálém očním kontaktu a zbraň je považována za prodloužení těla. I na ostravské scéně tanečníci jako samurajové drželi v rukách zahnutý samurajský meč a nindžové použivali tyč tzv. kettukari, jež bývá vyrobena z tvrdého kokosu a má odpovídat délkou výšce toho, kdo ji používá. Bojové střety však postrádaly náležitou dynamiku, soustředění a principy bojových umění tu byly přetaveny do pouhého náznaku. Bojová umění vyžadují koordinaci duševní kontroly, koncentraci energie s technikou fyzických cviků, absolutní integraci a soulad duševních sil s energií těla, souznění koncentrace mysli a očí s pohotovostí pohybů, a to vše vyžaduje několikaletý trénink. Přesto Trottier mohl dodat do své choreografie více póz, otáček, skoků, kopů a rafinovanějších krokových variací, aby souboje nevyznívaly jako kašírovaná hra, která v divákovi nevzbudila napětí a očekávání. Je zřejmé, že tanečníci si potřebují choreografii řádně zažít a najít správnou dávku vnitřního soustředění, kdy dynamické výpady střídají pomalu vedená gesta a táhlé tvarování. Trottierovi se nejvíce dařilo v duetech, ať v tom, když samuraj učí Adama svému umění nebo v milostném duetu Sakury a Adama. To jsou pasáže, kdy tanec přináší jasná sdělení a vy nejste na pochybách o tom, co se děje.

Trottiera k větší invenci nevybízela vybraná hudební koláž z děl Ryuichi Sakamota. Tento absolvent tokijské Národní univerzity hudby a umění patří k celosvětově uznávaným hudebníkům – napsal hudbu ke třem desítkám filmů. Vybrané skladby pro Posledního samuraje obsahují rozsáhlé symfonické pasáže s výraznými prostupy bicích. Orchestrální party však podkreslují příběh bez jakýchkoliv vznětů, nepřinášejí dramaticky zabarvené hudební téma, plynou v nerušeném toku, postrádají kontrasty. Proto se stejně monotónně odvíjejí některé scény, které v hudbě nemají dostatek impulsů pro vyjádření kolizí či emocí. Tento fakt přivedl Trottiera ke scénickému tvaru, kterému by také prospěla důkladnější režie vybízející ke svižnějšímu spádu baletu. Ostravský balet i přes zmiňované „handicapy“ odvedl kvalitní práci – Jan Křejčíř v roli Adama vložil do svého partu technickou jistotu, výrazové zaujetí a partnerskou dovednost. Lucie Skálová své postavě Sakury dala emoční prožitek, něhu i odhodlání. Markéta Pospíšilová jako řádová sestra skvěle vypracovala strohé variace na špičkách. Soubor pak tančil s plným zaujetím, více kuráže by měl přidat do bojových akcí (patřičnému dynamického rozletu zde bránil nevhodný materiál bojových zbraní, které se místo pevného úderu ohýbaly). Trottier chtěl na pozadí romanticky podkresleného dramatu dojít jistého intelektuálního přesahu pojatého jako střet dvou kultur, ale jeho Poslední samuraj zůstává víceméně věrný hollywoodskému stylu vyprávění. Psáno z představení 3. 11. 2012, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava. Poslední samuraj
Hudba: Ryuichi Sakamoto
Režie, choreografie: Eric Trottier
Scéna: Julia Libiseller
Premiéra: 1. listopadu 1012