Již pošesté se v Praze sešly hvězdy baletního nebe z celé Evropy, aby předvedly své umění na pražském Ballet Gala, které tradičně pořádá organizace Prague International Ballet pod vedením Jany Kůrové. Tento rok se ve Státní opeře sešli 7. a 8. ledna sólisté pařížské Opery, Velkého divadla v Moskvě, Holandského národního divadla, Královského vlámského divadla, Aalto Ballet Theatre a Ballet du Capitole z Toulouse.
Program sestával jak z ukázek klasického repertoáru, tak ze současnějších choreografií. Společným jmenovatelem všech byla ale vysoká technická náročnost a špičkové střevíce. Večer byl zahájen slibně, duetem ze známého moderního díla In the Middle Somewhat Elevated... choreografa Williama Forsytha. Kus je to velmi náročný, kombinuje práci na špičkách a složitou partneřinu s nezvyklými až riskantními pohyby, celá choreografie vyžaduje až matematickou přesnost. Ovšem v bezchybném podání Aki Saito a Wima Vanlessena z Královského Vlámského baletu to vše vypadalo velmi lehce a přirozeně. Přísný až mechanický tanec doplňovala elektronická hudba podobného rázu od skladatele Thoma Willemsa. Forsythův nezvyklý taneční slovník ale zřejmě takto na úvod některé diváky zaskočil, což se odrazilo v poměrně vlažném potlesku.
Po tomto moderním díle následovalo pas de deux z druhého jednání baletu La Sylphide v choreografii Augusta Bournonvilla. Tento balet se v Dánsku udržuje v téměř nezměněné formě již od roku 1836, ocitáme se tudíž rázem úplně na druhém konci baletní historie. Upnuté tmavé dresy vystřídalo bílé tutu s křidélky a skotský kilt, ruchy a šumy předchozí skladby zase líbivá romantická hudba Hermana S. Løvenskiølda. Lehkost a bezstarostnost z tohoto duetu přímo čišela. Jurgita Dronina z Holandského národního baletu jako Sylphida a Davit Galstyan z Ballet du Capitole v roli Jamese společně vytvořili alespoň na chvíli na jevišti kouzelnou atmosféru lesa plného víl a skřítků. Ovšem vytrženo z kontextu se toto pas de deux, plné baletní pantomimy, stává pro nezasvěceného diváka asi těžko pochopitelným.
Dalším duetem na programu bylo Tango z baletu D. Šostakoviče (hudba) aJurije Grikoroviče (chor.) Zlatý věk. Tento typicky ruský velkolepý balet z roku 1982 se odehrává ve 20. letech 20. století v prostředí restaurace a nočního podniku s kabaretem. Jevištně velmi efektní tango předvedli, jak jinak, sólisté Velkého divadla v Moskvě Nina Kaptsova a Artem Ovcharenko. Podstata tanga jako živelného tance, který místy vypadá jako boj mezi mužem a ženou, je věrně převedena do baletního slovníku. Ani se špičkovými střevíci a vysokými zvedačkami se nevytrácí určitá brutálnost tohoto tance, spíš je ještě podtržena.
Posledním vystoupením první půle programu bylo závěrečné pas de deuxz vánoční klasiky – baletu Louskáček (hudba P.I.Čajkovskij, původní choreografie Marius Petipa). Důvěrně známou choreografii bezchybně zatančiliAnna Tsygankova a Tamas Nagy z Holandského národního baletu.
Druhá polovina večera byla o poznání delší a převažovala zde koncertní moderní díla. Znovu se nám představil pár z Holanského národního baletu Dronina s Galstyanem, tentokrát v současné choreografii Juanja ArqueseMinos.Tvorba tohoto choreografa představuje typickou práci se „současným baletem“: elektronická hudba, minimalistické kostýmy a k tomu špičkové střevíce. Využívá všech schopností perfektně vytrénovaného klasického tanečníka a přitom jeho tělo formuje do úplně nových tvarů. Technická dokonalost a preciznost je samozřejmostí, ale k tomu vždy přidá ještě něco navíc. Taková byla i choreografie Minos.
Podruhé se objevili na scéně i další sólisté z Holandska: A. Tsygankova a T. Nagy, tentokrát v poněkud výrazovějším duetu na píseň Kurta Weilla Wie lange noch. Choreografii vytvořil Krysztof Pastor, mimo jiné bývalý sólista pařížské Opery, dnes šéf Polského národního baletu a residenční choreograf Holandského národního baletu. Na jevišti se odehrál jakýsi dramatický minipříběh milenců. Výrazovost v tomto případě obstaral zejména hudební doprovod, tanec vycházel především z klasické techniky a hlavní úlohu zde hrála náročná partneřina.
V kontrastu proti tomuto dílu stála choreografie Maurice BéjartaSonáta na hudbu Johanna Sebestiana Bacha. Nedávno zesnulý Béjart byl a je jedním z nejvýznamnějších choreografů 20. století a jeho díla se v jistém ohledu dnes již stávají „klasikou“. V tomto matematicky precizním a velmi náročném duetu se předvedli, také podruhé toho večera, Aki Saito a Win Vanlessen.
S velmi podobnou baletní modernou z téměř stejného období (70. léta 20. století) vystoupily i jedny z největších hvězd večera, sólisté pařížské Opery Isabella Ciarnavola a Yann Saïz. Tento pár vystoupil sice za večer pouze jednou, zato sklidil téměř největší potlesk. Jejich duet Adagietto byl vytvořen argentinským choreografem Oscarem Araizem v roce 1971 na Mahlerovu hudbu. Jedná se o pomalé, čistě lyrické, bezsujetové dílo, kde tanečník svou partnerku téměř po celou dobu různě nosí a nadnáší a ona se tudíž vznáší jako ve snách...
Taneční pár z Moskvy se podruhé představil v tom nejklasičtějším, co bylo možné vybrat, v pas de deux ze Spící krasavice. Jedná se opět o závěrečný výstup ze svatby princezny Aurory a s princem Désiré.
Za celý večer byla uvedena pouze dvě sólová čísla, obě z dílny jediného choreografa: Bena van Cauwenberga (ředitel Aalto Ballett Theater v Essenu). Jeho krátké choreografie na známé francouzské chansony (dohromady uvedené v rámci představení „La vie en rose“) jsou jako stvořené pro baletní gala a také sklidily největší potlesk diváků. Vynikají vtipností, charakterností, ale i vysokou technickou náročností. První zatančil Davit Galstyan na Brelovu píseň Les bourgeois. Tato vtipná choreografie o opilém švihákovi je na podobných přehlídkách velmi populární a získala též nejedno ocenění. Také Galstyanovo temperamentní provedení bylo diváky oprávněně oceněno. Jako poslední se představila Adeline Pastor, sólistka z Aalto Ballett Theater, v choreografii Je ne regrette rien na stejnojmennou píseň Edith Piaf. Její velmi temperamentní provedení spolu s dechberoucí rychlostí nohou a bezchybností nejrůznějších druhů tours a pirouettes (kterých bylo na jednu choreografii až neskutečné množství) přivedlo diváky do extáze.
Na závěr se všichni tanečníci ještě jednou ukázali v rámci cody, kde každý z nich předvedl nějaký ten efektní prvek. Stejně jako celý večer, i zde šlo o to co nejvíce ohromit publikum úžasnými schopnostmi přítomných hvězd. O tom, že všichni jsou po technické i umělecké stránce perfektní, už snad ani není třeba více mluvit. Program představoval jakýsi průřez baletním uměním od nejstarších tradičních děl po nejnovější tendence; ovšem o choreografiích samotných se v brožurce k představení nedočteme – kromě autora – zcela nic. Zato si zde můžeme přečíst velmi stručné dějiny baletu (na půl strany) a dokonce zde objevíme slovníček „speciálních baletních výrazů“ (kdo je to choreograf, co je pas de deux či špičky).
Tato, řekněme, prvoplánovost se dá vysvětlit tím, že celý tento večer vznikl za spolupráce s Projektem společenské odpovědnosti, jehož účelem je „volná spolupráce ekonomicky aktivních subjektů, veřejné správy a zájmových sdružení v oblasti společenské odpovědnosti“. Jde tedy o to představit balet stravitelně potenciálním sponzorům, kteří by tuto uměleckou formu mohli v budoucnu jakýmkoli způsobem podporovat. Ukázat z baletu to nejlepší – jak repertoárově, tak co se týče interpretů – se zdá být dobrý a účinný recept na jejich „přilákání“.
Psáno z druhého představení 8. ledna 2011, Státní opera Praha.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?