Příští přísliby v podání absolventek Duncan Centre

Naturmela (Tereza Krejčová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor: Daniela Machová

Přímo v Den boje za svobodu a demokracii proběhla na Národní třídě pouliční taneční performance Manifest tance. Oslavy vyvrcholily 19. listopadu v Ponci, kdy se konala Konference 30 let tance. Ta obsahovala filozofické zamyšlení o tanci publicistky Niny Vangeli a debatu moderovanou dramaturgyní Martou Ljubkovou, která zpovídala Yvonu Kreuzmannovou, Lucii Kašiarovou a Michala Záhoru. Řešila se otázka stavu současného tance, kritiky i ekonomické situace, angažovanosti tanečního umění a vůbec přístupu tvůrců k tématům. Večer završilo představení tvorby nastupující mladé generace umělců pod názvem Příští přísliby. A zdá se, že přinejmenším co se týče talentů, vypadá budoucnost české taneční scény poměrně slibně.

V uvádění děl mladých umělců Pulsar v podstatě navazuje na tradici, kterou nastolil dnes již zaniklý soubor Nanohach, v němž figurovali oba stěžejní aktéři Michal Záhora a Honza Malík. V uplynulých letech tak mohli předvést svou tvorbu ve stejnojmenném komponovaném večeru tehdy ještě studenti konzervatoře Duncan Centre. Tentokráte se představily absolventky téže instituce Tereza Krejčová, Jitka Čechová a Nikola Němcová.   

Hledání vnitřního klidu

Anotace k dílu Naturamela od Terezy Krejčové popisuje stav pohroužení se do prožívání nekonečné svobody. Ten je v představení orámován momenty návratu do hektické reality, v níž jedinec naplno zakouší roztěkanost a uvěznění v soukolí neslučitelných rolí a očekávání či emočních stavů. Tereza Krejčová začíná vyprávění v rohu jeviště zády k divákům. Sledujeme většinou těkavé pohyby značící momenty rozhodování, úzkosti, váhavosti a změny názoru. Ruka se po něčem natahuje, aby se vzápětí prudce stáhla zpět. Vysoký přeskok na jiné místo evokuje snahu o změnu, ve skutečnosti však tanečnice padá z „bláta do louže“. Jako by ji někdo urputně držel za obě nohy a nechtěl pustit, plavné pohyby paží naznačují snahu o únik. Situace se v různých obměnách opakuje. Neustálé balancování na chodidlech je pak možné číst jako touhu po nalezení vnitřního klidu. Do toho, či spíše do transu, se tanečnice propadá náhle, jako bleskem z čistého nebe. Poprvé se také v tento moment ocitá čelem k divákům. Její pohyby jsou náhle volné, plné lehkosti. Ne však na dlouho. V další scéně se přidává výraz obličeje. Chvíli se úlisně směje, aby se záhy proměnila v ranaře, který chce uštědřit ránu pěstí, vzápětí se v jejím obličeji zračí bezradnost. V téměř vteřinových sekvencích bryskně předvádí v gestech paží a tváři změny vnitřního rozpoložení. Přitom se hbitým přenášením váhy z pat na špičky a znovu na paty neúnavně sune prostorem tam a zpět. V závěru dospívá k osvobození. Její pohyby se opět zvolní, prostor dostanou i zamyšlené pózy.     

Tereza Krejčová předvedla poměrně zralý pohybový výraz, přesvědčivá byla hlavně v rychlých pohybových změnách. Pouze při floor work její invence upadala jaksi do fádnosti (např. opakované hvězdice, převaly apod.). Přechody mezi odlišnými mentálními stavy sice nebyly nějak logicky odůvodněny, ale taková je i tělesná realita, kdy se mnohdy zmítáme v pocitech, kterým nerozumíme. Dílu pak sílu dodával živý doprovod Václava Chalupského na baskytaru a syntetizér.

Hledání věčnosti

Nikola Němcová se, jak už název díla Diskurz pomíjivosti naznačuje, pokusila tanečně ztvárnit téma času. Ten byl patrný jak ve vizuální, tak i zvukové krajině. Jeho neúprosné plynutí připomínal všudypřítomný tikot vteřinové ručičky, který místy překrýval zpěv ptáků mísící se se zvuky evokujícími cosi kosmického a tajemného. Propracovaný světelný design dával dílku punc tajuplnosti. V kuželech světel umístěných do stran jeviště se postupně objevují a mizí nohy tří tanečnic (Nikola Němcová, Tereza Svobodová, Anežka Stráníková), jejich chodidla směřují vzhůru ke stropu. Každé si dělá, co chce, teprve v závěru se oddávají synchronnímu pulsování. Koncentrovaný pohyb končetin, připomínající květinu, se rozpadá.

Ve světelných pruzích se dále začínají zjevovat i paže tří tanečnic. Ze stropu se spouští tři lana s malými béžovými oběšenci. Jak se posléze ukáže, jsou to košile, které si dívky obléknou. Předtím ale lana uvedou v pohyb. Čas je zhmotněn jako kyvadlo obrovských nástěnných hodin. Zároveň je destruován, z počátku synchronní pohupy jsou narušovány, až vzniká místo řádu chaos. V následných mechanických a repetitivních pohybech tanečnic za doprovodu tikotu hodin lze číst jakousi rutinu a každodennost. Dlaní svírají loket druhé paže a uklání se, různě se přitom natáčí, v zamyšlení vztahují paži před sebe. Na řadu přichází sytě červená lana. Ta tanečnice roztáčí kolem svých těl proti směru hodinových ručiček. Bojovně znějící hudba v kombinaci s obrazem působí, jako by aktérky chtěly vyhlásit času válku. S lany si pak různě pohrávají, dojde i na jeho přeskakování. V závěru je plynutí času naznačeno vertikálním proklouzáváním provazů v dlaních, jsou opětovně vytahovány vzhůru, až nakonec padají na zem. Čas se rozplynul, není…

Téma je Nikolou Němcovou poměrně hutně uchopeno, názorně a srozumitelně zpracováno. Škoda jen, že v porovnání s ostatními díly večera nepřináší až tolik pohybově zajímavého materiálu.

Hledání dokonalosti

Závěrečná choreografie Chiaroscuro Hédonistico přináší předobraz jedinců zamilovaných do vlastního obrazu, kterého se nemohou nabažit. Jak aktuální téma v dnešní době zaplavené množstvím vyumělkovaných fotek z Instagramu. Jitka Čechová svou výpověď o lidské touze po dokonalosti, kráse a obdivu navíc zahalila do tajemného až lehce hororového hávu. Na pomyslném molu se pomalu po diagonále přesouvá z jednoho rohu jeviště za zdrojem světla na druhém konci. Trochu připomíná modelku, ale typická sebevědomá a rychlá schůze jí schází. Naopak její tělo je často deformováno, v nečekaných okamžicích se bortí v páteři, pohyby jsou prudké, mrštně zastavované. Ustavičně se přitom pohledem vrací k onomu světelnému kuželu, který ji přitahuje jako magnet. Představuje pomyslné zrcadlo, obraz její dokonalosti, nemůže mu odolat. Na biblické motto zmiňované v anotaci (Prach jsi a v prach se navrátíš) odkazuje všudypřítomný bílý prášek, jenž tanečnice trousí z počátku nenápadně za sebou. Chodidly vykresluje na podlaze různé obrazce. Nakonec prach téměř hystericky víří všude kolem sebe a rukama jej rozhazuje nad hlavu. Jako by nakonec prozřela a uvědomila si krutou skutečnost, tedy pomíjivost lidské existence. Tomuto výlevu předchází vrcholně kontrastní moment, kdy se za burácení známé písně Michala Davida Teď královnou jsem já z muzikálu Kleopatra interpretka na zemi bezvládně chvěje, svíjí a cuká sebou, aby pak na refrén místo vítězoslavné chůze kráčela s hlavou svěšenou a vlasy překrývajícími obličej.   

Síla práce Jitky Čechové spočívá především v úvodním a závěrečných obrazech. V kontrastu s nimi prostřední část snadno vybledne a zůstává jen matnou vzpomínkou. Kvitovat však lze kromě excelentního pohybu a přesvědčivého výrazu také vhodně zvolený doprovod, který v kombinaci s viděnými obrazy vyvolává patřičně bázlivou atmosféru.

Pulsaru pak patří především dík za to, že skrze organizaci podobných komponovaných večerů pomáhá etablovat se začínajícím umělcům, kteří by jinak obtížně získávali podmínky pro představení svých krátkometrážních děl.

Psáno z představení 19. listopadu v divadle Ponec.

Naturamela
Choreografie, interpretace, kostým: Tereza Krejčová
Hudba: Václav Chalupský
Světelný design: Ondřej Růžička

Diskurz pomíjivosti
Námět a režie: Nikola Němcová
Choreografie a interpretace: Nikola Němcová, Tereza Svobodová, Anežka Stráníková
Hudba: Steve Roach, Sarah Hopkins, Byron Metcalf
Světelný design a scénografie: Ondřej Růžička, Nikola Němcová
Kostýmy: Iva Sodomková

Chiaroscuro Hédonistico
Choreografie, scénografie, interpretace: Jitka Čechová
Hudba: Thought Gang, David Lynch, Angelo Badalamenti, Michal David
Mix hudby: Václav Chalupský
Světelný design: Ondřej Růžička
Kostým: Iva Bukertová