V pražském Divadle Komedie se 21. května 2014 konal jeden z večerů pořádaných Tanečním centrem Praha – konzervatoří (TCP) v rámci Mezinárodních týdnů tance. Večer, který sliboval konfrontaci s britskou taneční scénou, se však změnil v přehlídku bezbřehé nudy a divákovi jenom slušnost bránila zmizet po anglicku v polovině představení. Část programu jako obvykle ležela na školním tělese TCP, souboru Balet Praha Junior, ale organizátoři zvou i hosty z tuzemska a zahraničí, často studentské a školní soubory. Tentokrát se jako host představila britská Transitions Dance Company. Toto uskupení je rovněž souborem studentským, ale prezentuje se jako profesionální a vysokoškolský. Spadá pod londýnskou Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance, jež navazuje na meziválečnou tradici výrazového tance, kterou do Velké Británie přinesl Rudolf Laban. Na začátku druhé světové války uprchl před nacisty a ovlivnil svou prací moderní britský tanec, současně položil tradici vysokoškolské výuky taneční analýzy. Škola je zřejmě tradici věrná, ovšem co se týká dramaturgie a interpretace choreografií, srovnání s konzervatoří rozhodně nesnese. Program otevřel Balet Praha Junior s nedávno premiérovaným kusem Samuela Delvauxe Důvěrná místa, taneční kompozicí inspirovanou komorní hudbou Leoše Janáčka (Kreutzerova sonáta a další úryvky). Delvaux si klade velké ambice v zobrazení Janáčkova života, ovšem krátká plocha hudební koláže a tance nemůže shrnout „klíčové momenty jeho profesní kariéry – od izolace a nepochopení, až po umělecké výsluní“, vypořádání se s ženským elementem v umělcově životě a ještě „konfrontaci se sebou, se stářím, se smrtí“. Mladík představující skladatele tančí se třemi dívkami oděnými v černé a nalíčenými až hrůzostrašnými kouřovými stíny. Je jimi především manipulován a ohrožován, ale kromě náznaku milostného duetu se do konkrétních vztahů nedostanou. Důvěrná místa byla v každém případě tím nejlepším, co večer přinesl. Následující tři opusy studentů Transitions Dance Company působily jako hrubě nahozené kusy bez dramaturgie a bez jakýchkoli choreografických nápadů. Tanečníci tu vůbec neměli příležitost předvést techniku a odborník si právem klade otázku, zda vůbec nějakou ovládají? A Place Between (Místo mezi) dosti neobratným způsobem pracoval s úryvky skladeb Georga Friedricha Händela doplněnými konkrétní hudbou Maxe Richtera. Mezi šesti tanečníky se mají odehrávat vztahy, jež jsou ovšem zcela nečitelné, protože nedochází skoro k žádné partnerské práci. Možná, že choreografie vznikla jako výsledek dílny, kde si studenti pouze zkoušeli jednoduchý pohybový materiál, základy moderního tance. Divák nemůže věřit svým očím, že něco takového je prezentováno jako profesionální choreografická práce. A bylo hůř! Stejnou beznaděj za sebou zanechala Squall (Bouřka), kde tanečníci oděni v bílých kostýmech (obzvlášť zdůrazňujících všechny fyzické nedostatky) vytvářeli neurčitá seskupení, jež možná měla zobrazovat déšť, blesky, vítr či oblaka. V paměti neutkví jediný moment, snad kromě jedné z posledních scén, v níž všech dvanáct tanečníků mává kabáty a tluče jimi o zem (že by znázornění hromu?). Jinak je to jen sled jednoduchých pohybových motivů poskládaných bez ladu a skladu a bez náznaku technické náročnosti, ačkoli se snad dva- či třikrát objeví zvedačka. Tanečníci chodí, běhají a zírají do prázdna, asi se báli, že by si při dynamičtějším gestu nebo skoku mohli ublížit. To měl být tanec? Hold On, Let Me Go (Drž mě, nech mě jít) byl zřejmě pokusem o Labanovu analýzu pohybu, která se snaží najít soulad mezi emocemi a jejich pohybovým vyjádřením. Jinak si není možné tuto změť výjevů vysvětlit. Chyběl kontext a vztahy mezi dvanácti tanečníky zůstaly důmyslně skryty. Jako kdyby ani před představením nevěděli, co budou dělat, a dostali úkol trošku si zaimprovizovat, ale příliš se přitom nenamáhat. Diváci se již smířili s tím, že se nedozvědí, zda tanečníci této skupiny dovedou tančit (fotografie v programu přitom naznačují, že ano), a rezignovaně přihlíželi pokusům o hereckou akci: náznaky souboje, zvířecí pohyby a zvuky statné tanečnice v červených šatech nebo mlčení či čtení textu na mikrofon. V současné choreografii zavládla nějaká mikrofonová mánie, neobejde se bez něj skoro nikdo, i když se někdy vůbec neví, proč je používán. Diváci, v drtivé většině zřejmě studenti TCP, během představení stěží zadržovali smích, ale nebyla to jistě reakce na vtipnou akci na jevišti, spíš na naprostou absurditu toho, co se před jejich zraky odehrálo. Celý večer vyvolával jen dojem promarněného času. Je snad to, co jsme viděli, ukázka aktuálních trendů britské taneční scény, anebo si dramaturgie Transitions Dance Company dala za cíl vyzkoušet trpělivost zahraničního publika? Nevím, a snad ani vědět nechci. Taneční centrum Praha by si však mělo propříště více vybírat, s kým vystoupí, aby členové Baletu Praha Junior měli alespoň trochu důstojnou konkurenci. Psáno z představení 21. května 2014, Divadlo Komedie. Důvěrná místa
Hudba: Leoš Janáček
Choreografie: Samuel Delvaux
Kostýmy: Evelyna Martirosyan Buglak, Mireia Agustí Ferrando a Markéta Kubíčková
Scénografie: Samuel Delvaux
Premiéra: 23. 4. 2014

A Place Between
Námět: Ikky Maas ve spolupráci s Peterem Babbagem
Hudba: Max Richter a G. F. Händel
Choreografie: Ikky Maas, Peter Babbage a Company

Squall
Hudba: Ólafur Arnalds a Nils Frahm
Choreografie: Stefanie Batten Bland a Company
Zvukové efekty: Arjun Bhamra

Hold On, Let Me Go
Hudba: Jules Maxwell a Dot Wiggin Band
Choreografie: Dog Kennel Hill Project (Ben Ash, Henrietta Haleová, Rachel Lopezová de la Nieta) ve spolupráci s Company
Hudební aranžmá: Henrietta Haleová