Yamine. Foto: Lukáš Wagneter, Red Bull Media House
Dle propagace, jistě notně podpořené partnerstvím se společností vyrábějící energetické nápoje, bylo možné očekávat pompézní show. Představení však oscilovalo mezi rozverností a křehkostí, bez nutnosti výrazných světelných efektů, jen s promítáním na zadním plánu. Dohromady s Bachovou hudbou – ať už čistě instrumentální, či crossoverovou – vznikl překvapivě komorní kus.
Sled jednotlivých výstupů plynule navazoval, aniž by tvořil souvislý příběh. To však nebylo na závadu, neboť nastolený postup celek udržel. Skupinové výstupy neuchvacovaly svou náročností, avšak díky perfektní synchronizaci a promyšlené choreografii byly vhodnou přípravou na podmanivé předvedení tanečního mistrovství v sólových partech jednotlivých tanečníků. Každý z aktérů-mužů vynikal v něčem jiném, na co své sólo v rámci bboyingu zaměřil. Nejvýraznější byl Pierre Bleriot alias Punisher, jehož lehkost a preciznost ve vysokém počtu piruet ve stoji na jedné ruce, tzv. 1990s, se zdály neuvěřitelné. Není překvapivé, že Bleriot je v tomto prvku co do počtu opakování světovým rekordmanem. Zaujal i charismatický Iráčan Rymon Zacharei, přezdívaný Rayboom. Ten svou kombinací poppingu, hip hopu a housu představoval mužný prvek skupiny, vůdce i usměrňovatele děje.
Dění na jevišti bylo propojeno poněkud těžkopádnějšími pantomimickými vstupy – ani to ale nebylo nijak zvlášť rušivé, neboť neformálnost tanečníků zapadala do celkového obrazu tanečního stylu. Bezstarostnost, hravost i chlapecká prudkost kontrastovaly s křehkostí jediné dívky, tchajwanské tanečnice Ya-Chun Tsai. Na rozdíl od mužů vycházely její výstupy z klasické taneční techniky, avšak zajímavý a na první pohled funkční nápad se zapojením odlišného žánru trpěl na provedení. Choreograficky se nejednalo o nic zajímavého, výstupy Ya-Chun Tsai působily spíše jako rozcvičovací etudy v prostoru. Snaha o zobrazení „baletky“ navíc selhávala i ve výkonu samotné tanečnice, kdy bylo patrné, že tento taneční styl není její doménou.
Její setkání s chlapeckou skupinou však znamenalo oživení v ději, nejprve při scéně přepadení dívky partou hooligans v kuklách a následně i hravě milostným duetem s jedním z tanečníků. Ten rozehrál sérii dalších etud, na kterou navazovalo za klavírního doprovodu promítané zpomalené video interpretů, vedoucí až k vrcholnému a dynamickému závěru a posledním sólům provázeným frenetickým potleskem diváků. Slowmotion závěr vhodně podpořilo, neboť dovolilo užít si jemné nuance a náročnost prvků, které se následně na scéně předváděly ve vysoké koncentraci a rychlosti.
V Red Bull Flying Bach byla podstatnou také práce s vizualitou. Na zadním plánu promítané obrazce byly jednoduché – spirály, káry, vlnky…, tytéž se objevovaly i na kostýmech tanečníků, laděných do tlumených šedavých barev s rudými prvky (v kontrastu s tanečnicí v jemných, světle fialkových šatech). Stejné obrazce se projevovaly i v choreografii v podobě inspirace pro pohyby paží i jednotlivé pozice skupiny. Podobně účelně se pracovalo i s hudbou. Bachovy skladby nebyly jen skvělým doprovodem v zajímavém kontrastu, ale přinesly také pro breakdance neotřelé prvky inspirované dvorskými tanci. Právě promyšlenost a propojenost všech složek dokázaly, že inscenace není pouhou demonstrací tanečního mistrovství, ale příjemně kompaktním a nenabubřelým celkem.
Psáno z představení 23. září 2016, Hudební divadlo Karlín.
Red Bull Flying Bach
Choreografie: Vartan Bassil
Hudba: Johann Sebastian Bach (Dobře temperovaný klavír)
Elektronická hudba: Vivan a Ketan Bhatti
Umělecký šéf, klavír: Christoph Hagel
Světová premiéra: 2010
Česká premiéra: 2012
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?